5 chyb začínajících kytaristů, kterým se snadno vyhnete

Všichni víme, že chybami se člověk učí. Dvě věci toto říkadlo trochu zakrývají – každá chyba nevede k poučení a mnohé chyby jsou zbytečné. Následující řádky nabízím s nadějí, že čtenáři budou trochu vnímavější, než jsem kdysi byl já. Ne že bych přímo něčeho ve svém kytarovém životě litoval, ale když si představím sám sebe ve své první kapele, tak bych se vyhl... (a ono leccos platí stále, že jo).

1. Hraní nahlas

Když pominu nepříjemnosti s poškozením sluchu, které jsou častější, než si myslíte, tak zbývají tři věci, o které vás volume doprava obere. První je poslech kapely – nezapadnete do groovu, skladby nebudou dýchat a hlavně, přijdete o inspiraci od ostatních. Zadruhé, velmi pravděpodobně jako začátečníci v tom hluku přijdete o vlastní dynamiku a nepochopíte, jak pracujete s tónem. A konečně, v tom hluku zanikne většina chyb (vašich či kapely), ze kterých je možno se něco naučit.

2. Honba za vybavením – gear acqusition syndrome

Děkuji rodičům, že jsem se narodil v roce 1981. Takže jsem začínal hrát na kytaru bez Kytary.cz :-)), internetu a hudebních časopisů (Muzikus jsem začal odebírat až v roce 1998). Díky tomu jsem měl prvních cca pět let hraní relativně stálý řetězec tónu. Měnil jsem jen jednu věc zaráz a měl tak možnost sledovat změny. Neustálé těkaní a honba za zbožím by mě odvedly od mého vlastního tónu. Shodou milých i nemilých okolností jsem začal vybavení honit asi až po deseti letech. To už jsem ale tušil, kde je můj tón, co chci a hlavně – co nechci (třeba kompresory a modulační efekty). A také – než se začnu hnát za novým, mám jistotu, že ze starého rigu jsem dostal 100 %?

3. Podcenění doprovodů

Vyrůstal jsem v době, kdy bylo módní mít v kapele dvě kytary a vyhrával ten, kdo leštil krk v sólech. Post sólového kytaristy mě leccos naučil, ale pravda je, že krásy doprovodu objevuji až teď. Až teď nacházím krásu konzistentního poskládání obratu akordů (nelítám po hmatníku sem a tam), až teď mi dochází, že i doprovod může být melodický. Ze všeho nejvíc mi dochází, jak těžké jsou dobré doprovody na preciznost, vyrovnanost a přesnost. Přijde mi, že chyby v sólech jsou nic proti tomu, když druhému sólistovi naložíte doprovod, který nepřede jako Rolls Royce, ale urputně skáče jako Trabant, jehož řidič věří, že řídí Porsche.

Slušné základy se můžeš naučit i v HAKu…

4. Nebýt kytarista, být muzikant

Postupem času a množstvím kapel, kterými procházím, zjišťuji, že mé okolí ode mne nechce především precizní trénink v hraní na kytaru, ale hudební uvažování. Tedy: aranžovat, hlídat si místo v písničce, redukovat kytarovou informaci (třeba pěkným obratem akordu) na funkční minimum, které nezaplácá místo ostatním. Každý k tomu dojde svojí cestou, ale v mém případě pomáhá snaha pochopit aspoň základy hudební teorie a ano, kytaristy zvláště pohrdlivě vnímané četní not. Muzika je jazyk a kytara jen jedním způsobem řeči, jak jej lze vyjádřit. A kapela je dialog. Kytara v něm nemá překážet.

5. Mít co nejjasnější představu

Asi nejvíc času jsem si ubral tím, že jsem se cítil jako kytarista, který si "jede svůj part". I když jsem něco složil, tak to byly "kytarovky". Ale hudba podle mého názoru začíná tam, kde je silné sdělení, které už v sobě jakoby rýsuje a předznamená barvu celé skladby. Kytara, zvláště ve spojení s efekty, je téměř nekonečná paleta barev, kterými můžete skladbu obohatit – nebo zabít. A někdy je nejlepší se projít a přemýšlet, rozhodnout se a pak až představu naplnit. Ano, často vede nástroj sám (jenže až moc často po vyšlapaných cestách), ale vaše myšlení, vaši fantazii a váš pocit nahradit nemůže.

Tak to je mých pět chyb z prvních pěti let. Zvažte je a pokud možno udělejte jiné. V žádném případě se nesnažte chybám vyhnout.

Tagy: