Tom Waits, zdroj: YouTube

5 geniálních hudebních šílenců

Tom Waits kdysi prohlásil, že každej, kdo je divnej, má v muzice co říct. A moc dobře věděl, o čem mluví. Sám totiž trpí bipolární poruchou, neboli maniodepresí. A zdaleka není sám, kdo bojuje s nějakými těmi démony v hlavě. Genialita zkrátka leckdy kráčí ruku v ruce s "šílenstvím".

1. Tom Waits

Když už jsme v úvodu citovali Toma Waitse, začněme s ním. Americký hudebník, skladatel, textař, mistr temných balad, originální zpěvák a šansoniér. To vše a ještě mnohem více se skrývá v osobě Toma Waitse. Dvojnásobný držitel ceny Grammy a člen Rock & Roll Hall of Fame začal svou hudební kariéru jako barový muzikant. Poté co se v roce 1971 přestěhoval do Los Angeles a začal vystupovat v místních klubech, všiml si jej manažer Franka Zappy, Herb Cohen. Ten mu zajistil smlouvu na první album a také několik koncertů, kde vystupoval jako předskokan Franka Zappy. Slibně rozjetá kariéra si ovšem velmi brzy začala vybírat svou daň. Život na cestách, špatná životospráva a hlavně přemíra alkoholu se podepisuje na Waitsově zdraví. Ten pak vše přetavuje do svých proslulých, temně hořkých, bluesových písní. Ty jej provázejí po celou jeho kariéru, stejně jako sklony k hudebním experimentům, které jsou ne vždy právě vstřícně přijímány od kritiků i fanoušků.

Později Tom Waits odhalil, že jeho závislost na alkoholu vznikla z velké části i díky psychickému onemocnění zvanému bipolární porucha. Své maniodepresivní stavy se snažil tlumit právě alkoholem, což se nejen moc nedařilo, ale nakonec vyústilo v závislost. Na druhou stranu Waits tvrdí, že právě toto onemocnění má vliv na sílu jeho osobnosti a pomáhá mu vkládat do svých písní pro něj tolik typické pesimistické a depresivní nálady. Řada nominací na cenu Grammy i další ocenění, neutuchající zájem o jeho hudební i herecké nadání a umístění v žebříčku 100 nejlepších zpěváků všech dob podle časopisu Rolling Stone svědčí o jeho výjimečném nadání, které ani jeho onemocnění naštěstí nedokáže přehlušit.


2. Syd Barrett

„Bláznivý démant“ Roger Keith Barrett, zvaný Syd, byl zakládajícím členem a v letech 1964-1968 i duší skupiny Pink Floyd. Jeho hudební vklad na debutové album The Piper At The Gates Of Dawn je enormní a vliv na celkový zvuk kapely v jejím hudebně-psychedelickém období je nepopiratelný. Album se nakonec vyhouplo až na 6. příčku v žebříčku prodejnosti a kapela se rychle stala velmi populární. To ovšem právě Syd Barrett nesl velmi těžce, neboť na kapelu i její členy byl náhle vyvíjen tlak v podobě častých koncertů před stále větším publikem a také ze strany vydavatelské firmy. Již tehdy psychicky velmi labilní Barrett stále častěji inklinoval k drogám, stával se nevyzpytatelným a nezřídka na pódiu stával ve strnulé pozici a dokola přehrával třeba jen jediný akord. Občas nehrál vůbec či zcela mimo, což zbytek kapely přimělo k rozhodnutí Barretta nahradit. Nějaký čas jeho nástupce David Gilmour působil jen v roli náhradníka či druhého kytaristy, ale po stále se zhoršujících problémech Syda zcela nahradil.

Barrett zůstal v kapele alespoň jako skladatel, ale na druhé album Pink Floyd již přispěl pouze jedinou věcí. Po odchodu z Pink Floyd se na krátký čas vytratil z hudební scény. Posléze vydal dvě sólová alba, která v drtivé míře obsahují materiál, který skládal ještě coby člen Pink Floyd. Paradoxně producenty těchto alb byli mj. i David Gilmour, Roger Waters a Rick Wright. Gilmour s Wrightem se navíc na druhém sólovém albu podíleli i po muzikantské stránce. Alba byla poměrně dobře přijata a obsahují několik velice silných skladeb. Od roku 1978 se Syd Barrett v podstatě uzavřel před vnějším světem a téměř s nikým (bývalé spoluhráče z Pink Floyd nevyjímaje) nekomunikoval. Zemřel v roce 2006 na rakovinu slinivky, kterou onemocněl v důsledku silné cukrovky, kterou trpěl. Ačkoliv nikdy nebyla stanovena oficiální diagnóza, je velmi pravděpodobné, že trpěl i určitou formou schizofrenie či bipolární poruchou. Na jeho velkém přínosu nejen kapele Pink Floyd, ale i celé rockové hudbě to ovšem nic nemění.


3. Timo Tolkki

Kytarista, který proslul zejména coby člen finské metalové formace Stratovarius, má rovněž stejně blízko ke genialitě, jako k šílenství. Timo Tolkki hraje na kytaru od svých sedmi let a že to s hraním myslí vážně, dokazoval tím, že cvičil leckdy i více jak osm hodin denně. Prošel si několika soubory spíše lokálního významu a v roce 1984 naskočil do rozjíždějícího se vlaku jménem Stratovarius. Zde působil nejen jako kytarista, ale až do desky Fourth Dimension i jako zpěvák. Své nenaplněné ambice a lásku ke klasické hudbě, které se mu nepodařilo realizovat ve Stratovarius, zúročil na sólovém albu Classical Variations And Themes. Na svém druhém sólovém albu z roku 2002 se naopak věnoval svému vztahu k Bohu a také dal průchod svým emocím ze ztráty otce, který v Tolkkiho dvanácti letech spáchal sebevraždu.

Kapela Stratovarius byla v té době na vrcholu slávy, ale již o dva roky později, v roce 2004 se začínají objevovat první známky rozkolu ve Stratovarius, způsobené mj. i Tolkkiho občasným nevypočitatelným chováním. Napjatá atmosféra je pro Tolkkiho neúnosná a po natočení eponymního alba Stratovarius a následném turné, kapelu opouští. Krátce poté veřejně oznamuje, že trpí bipolární poruchou, kterou mu ještě zhoršilo nervové zhroucení, způsobené emočním vypětím při ne zrovna přátelském odchodu z kapely. Po kratší odmlce se opět vrací k hudbě a nahrává nejen své třetí sólové album, ale zakládá i několik více či méně úspěšných projektů (leckdy pojatých jako supergroup) a je zván jako host na celou řadu nahrávek. V roce 2010 napsal knihu Loneliness of a Thousand Years ve které se snaží lidem přiblížit život s bipolární poruchou a své myšlenkové pochody. V roce 2011 byl časopisem Guitar World zařazen mezi 50 nejrychlejších kytaristů světa. A bez zajímavosti určitě není ani fakt, že manželkou Tima Tolkkiho je dcera našeho Zlatého slavíka, Dominika Gottová.


4. Ian Curtis

Ač byl život Iana Curtise dost krátký, jeho stopa, kterou se svou kapelou Joy Division zanechal v hudebním světě je nesmazatelná. Svérázný a bohémský kytarista, zpěvák, skladatel a textař od mládí trpěl sklony k depresím, které částečně způsobovala jeho další choroba - epilepsie. Curtis nevěřil, že existuje způsob, jak se této nemoci zbavit či ji alespoň výrazně tlumit a tak spolu se spoustou medikamentů předepisovaných lékaři, konzumoval i velké množství drog a alkoholu. To ho již v pouhých šestnácti letech přivedlo na pokraj smrti, kdy jej po předávkování léky nalezl jeho otec v bezvědomí. Naštěstí se jej podařilo zachránit a tak mohla v roce 1977 vzniknout kapela Joy Division.

Tato punková nebo spíše post-punková kapela sice během své existence vydala pouze dvě studiová alba, ovšem hned to debutové Unknown Pleasures je často označováno za nejlepší debut v historii rocku a někdy dokonce za jedno z nejlepších rockových alb vůbec. Neobvyklý sound kapely z jakoby upozaděnou kytarou a naopak dominantní baskytarou a bicími, okolo kterých se obtáčí Curtisův temný vokál byl přesně tím, co na tehdejší hudební scéně scházelo. Velký úspěch ale paradoxně spíše zhoršil Curtisovy deprese, jeho epileptické záchvaty byly stále častější a leckdy k nim docházelo i přímo na pódiu.

Díky specifickému pódiovému projevu Curtise, který byl právě něčím mezi tancem a epileptickým záchvatem často publikum ani kapela netušila, zda "tančí" nebo jej stihl další záchvat. Několikrát se tak na pódiu zhroutil a musel být přivolán lékař. Joy Division natáčí v roce 1980 druhé album Closer, Ian Curtis se ale jeho vydání již nedožil. Po dvou neúspěšných pokusech o sebevraždu mu ten třetí vyšel. 18. května 1980 se oběsil a nejslavnější skladba Joy Division Love Will Tear Us Apart se tak stala Curtisovým pohrobkem i epitafem.


5. Peter Green

Významná postava britského bílého blues, kytarista Peter Green, který zejména během svého působení v kapele Fleetwood Mac inspiroval celou řadu kytaristů včetně Erica Claptona, Jimmyho Page či Garyho Moora. Jeho úsporný styl hry, charakteristické ohýbání tónů a vibrato jej činí snadno rozpoznatelným a je právem řazen v nejrůznějších anketách a žebříčcích mezi nejlepší kytaristy světa. I Peter Green si ale kromě slávy a bohatství musel vybojovat těžkou bitvu se svými démony uvnitř hlavy. Prvotní náznaky psychických problémů přicházejí spolu s rozpory s ostatními členy Fleetwood Mac, zejména pak s Jeremy Spencerem. Odlišné představy obou kytaristů o směřování kapely, hraničí u Greena až téměř se stihomamem, a situace se uklidňuje až po příchodu třetího kytaristy Danny Kirwana.

Pohodové období ovšem trvá opět jen krátce, Green začíná být opět nespokojený a navíc se výrazně nechává ovlivňovat myšlenkami jisté sekty a nabádá kapelu k tomu, aby se vzdala většiny svých příjmů ve prospěch charity. V roce 1970 pak celý hudební svět zaskočí oznámením, že opouští Fleetwood Mac. Začíná jeho období experimentování s drogami (zejména LSD) a také čím dál větší vliv americké fundamentalistické sekty, pod jejímž vlivem dává všechny své příjmy na dobročinné účely. Zbavil se nejen všech příjmů, ale prodal i většinu svých nástrojů, mezi nimiž byly i některé skutečně vzácné kousky. Zaskočeným fanouškům Fleetwood Mac svitne naděje na jeho návrat hned o rok později, kdy se po nečekaném odchodu Jeremy Spencera přidává ke kapele na americké turné. Po jeho skončení ale opět kapelu opouští a stahuje se do své ulity. Znovu propadá drogám a na povrch vyplouvá i diagnostikovaná schizofrenie, která jej na čas přivádí do psychiatrické léčebny, kde se podrobuje elektrokonvulzivní terapii. Green ze zcela odřízl od hudebního světa a nějaký čas pracuje dokonce jako nemocniční zřízenec. Až na počátku 80. let se začal znovu objevovat na pódiích, ať již jen jako host, či se svým vlastním programem. Postupem času se mu naštěstí podařilo se zcela vrátit do hudebního světa a úspěšně v něm působí i v současnosti.


Hudebníků, které můžeme považovat za určitým způsobem geniální a kteří se museli v minulosti vypořádat či ještě stále vypořádávají se svými démony je samozřejmě daleko více a jako příklad můžeme ještě uvést např. irskou zpěvačku Sinéad O´Connor, bohužel již zesnulého Kurta Cobaina, Briana Wilsona či Jimiho Hendrixe. Vážnými psychickými problémy trpěl určitý čas i hudební mág Mike Oldfield.

Chybí pro vás vaší optikou někdo zásadní? Podělte se s námi v komentářích.