Adam Pakosta: Chyby jsou to, čím se lišíme od hrajících strojů

S Adamem "Marlettem" Pakostou jsem se potkal poprvé loni v létě, na jedné ze schůzek, které předcházely nahrávání ve 3bees studiu. Přiznávám, že jsem jej ze začátku sledoval s jistou dávkou nedůvěry. Tenhle mladík, že by se měl chopit našeho díla? Má vůbec nějaké zkušenosti? Tyto obavy se ale rozptýlily během prvních otázek. Všechno si bedlivě zapisoval a celkově působil klidným a vyrovnaným dojmem člověka, který přesně ví, co dělá. A tak jsme se přiblížili ke dni D, který znamenal jeden z mých nejpříjemnějších nahrávacích pobytů ve studiu. Bez stresu, napětí a kolizních situací.

Jak ses dostal k nahrávání hudby a co tomu předcházelo?

Nazval bych to cestou bez předpokladů a hned vysvětlím proč. V mojí rodině žádný muzikant nebyl, mně se ale housle schované u dědečka pod skříní zalíbily natolik, že už ve třech letech jsem na ně chtěl hrát. Rodiče mi trpělivě vysvětlili, že musím ještě chvíli počkat. Bylo mi šest let, když mě nepřijali na hudební školu kvůli nedostatku hudebního talentu. Na jejich obranu musím říct, že jsem v té době zpíval opravdu falešně a můj smysl pro rytmus byl kulhavé povahy. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl začít učit soukromě u paní učitelky Zdeny Hudkové, která brala k sobě do třídy každého bez výjimky.

Soukromou výuku po čase vystřídala hudební škola, následně jsem začal studovat Pražskou konzervatoř. Tam se taky poprvé vyskytly moje zdravotní problémy. Následkem neuváženého drilování technik levé ruky se u mě objevily chronické bolesti, které vedly až k přerušení studia těsně před maturitou. Bylo to pro mě těžké a smutné období. Do té doby jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych se živil něčím jiným, než hrou na housle. Konzervatoř je úzce zaměřenou školou, na nehudebních středních školách mě tím pádem nemohli nechat nastoupit výš, než do prvního ročníku. Dnes už vím, že všechno zlé je k něčemu dobré, a jak zdánlivě nešťastná situace může člověka užitečně nasměrovat. V té době jsem se rozhodl, že nahrávací studio, jako kombinace hudby a počítačů, ke kterým jsem taky neměl daleko, by pro mě mohlo být šancí jak zůstat u muziky.

Dostat se do některého z nahrávacích studií, bez jakýchkoli zkušeností s nahrávací technikou, nebylo jednoduché. Napsal jsem e-mail do několika studií. Tenkrát mi odpověděl jenom Kakaxa, zakladatel a majitel studia 3bees. Rovnou mě pozval na schůzku. Řekl mi, že mě nemůže přijmout, protože právě několik zvukařů propustil, že zkrátka není vhodná doba. Uběhl krátký čas a jednoho dne mi Kakaxa zavolal. Domluvili jsme se, že budu nejprve vařit čaj a kávu, ladit nástroje, pozorně se dívat, učit se a pracovat zadarmo až do doby, kdy nasbírám potřebné zkušenosti. Pracoval jsem tedy na pozici „nosiče čaje“. To je v zahraničních studiích docela běžné. Od čaje jsem se postupně dostal i k zodpovědnějším úkolům. Ne, že bych dnes nerad muzikantům vařil kávu nebo čaj, moje hlavní úloha ve studiu je ale dnes jiná. Pražskou konzervatoř jsem nakonec dostudoval. V té době už jsem v 3bees studiu trávil velkou část svého času.

Za to, že jsem dnes zvukařem, tedy vděčím dvěma lidem, kteří mi na samém začátku dali šanci. Stačilo jim moje nadšení a odhodlání a nevadilo jim, že pro danou činnost nemám příliš mnoho předpokladů ani předchozích zkušeností.


Co je pro člověka na startu dráhy studiového zvukaře nejdůležitější?

Stejně jako tenkrát Kakaxa neodmítl mě, tak ani teď žádné zájemce o práci neodmítá. Díky tomu se setkávám s poměrně velkým počtem lidí, kteří se chtějí nějakým způsobem zapojit, zaučit, uplatnit. Samozřejmě nemůžeme všechny zaměstnat, ale i tak se snažíme každému nabídnout nějakou formu spolupráce. Já jako nosič čaje jsem se na úplném začátku snažil hlavně nepřekážet :). Ani kapele, ani zvukařům. Chtěl bych však mluvit o něčem trochu jiném. Víš, zvukaři jsou povětšinou hraví lidé. A zvukařina? No jéje! Ta je plná hraček. Lákadel v podobě různých, více či méně drahých mikrofonů, zesilovačů, předzesilovačů, různých prográmků, zlepšovátek, vylepšovátek, kouzlítek, kroutítek, chrastítek, mazlítek, hejblátek, blikátek a dalších hraček, které vymýšlí velmi mazaní lidé. A ti dobře vědí, jak moc nás tyhle světélkující mašinky baví.

Když budete chtít, můžete strávit dny a týdny porovnáváním: je lepší tohle hejble, nebo spíš tohle? Jenže tyhle věci nás můžou snadno odvést od toho, co je důležité. To je podle mého názoru nebezpečí pro zvukaře, nejen pro ty začínající. Kvalitní vybavení? Samozřejmě. Znalost použití nahrávací techniky? To bezesporu. Výsledkem by však neměla být jenom kvalitní nahrávka. Mělo by jít také o vzpomínky na jedinečný zážitek, který si lidé ze studia odnáší. Mnohem víc než nejlepší mikrofon na světě nahrávce pomůže, pokud muzikantům umožníme tvořit v uvolněné atmosféře. Když naše technické vybavení a znalosti budou nenápadně sloužit a ne překážet tím, že budeme dlouhé minuty něco nastavovat, hledat, vybírat a váhat nad desítkami možností. No vidíš, už jsem zase u toho překážení. Rozdíl mezi mými začátky a dneškem je však v tom, že dnes kromě nepřekážení můžu i pomoci.

Buďte vnímaví. Buďte komunikativní. Mluvte s muzikanty o tom, co právě nastavujete a proč. Ať pořád vědí, co se děje. Ptejte se, co můžete zlepšit v jejich odposlechu ve sluchátkách. Sami poslouchejte, co muzikantům do sluchátek pouštíte. Zkoušejte myslet na to, na co asi myslí muzikant. Zjistěte, jak moc chtějí, abyste do nahrávky zasahovali. Neraďte lidem za každou cenu, když o to třeba nestojí. Mluvím teď o roli zvukaře. Producent samozřejmě z podstaty své role do nahrávky zasahuje. Přemýšlejte, co by mohlo pomoci, aby ze sebe muzikant setřásl případnou nervozitu. Snažte se být na jedné vlně. Být součástí kapely, alespoň na těch pár společných dní ve studiu. Snažte se předcházet konfliktům s kapelou, i mezi muzikanty samotnými. Když se tohle všechno podaří, získáte do nahrávek od muzikantů jedinečnou energii. Je jasné, že ne vždy se taková harmonie podaří, ale je důležité se o to pokaždé pokusit. Nebojte se dělat chyby, to je velmi důležité. Kdo nechybuje, nic se nenaučí. Neustrňte na jednom místě. Pořád je co se učit a zlepšovat. Buďte nedůvěřiví ke stereotypům. To, že většina zvukařů dělá něco jedním způsobem mnoho let, neznamená, že je to způsob nejlepší. Zvukař je umělec a v umění neexistují pravidla. Aspoň tak mě to v 3bees učili...

Předpokládám, že za mixem musí sedět tak trochu hudebník, technik, aranžér i psycholog. Nebo je tomu jinak?

Na tuhle otázku už jsem tak trochu odpověděl. Ano, je to směs několika profesí. To dělá tohle řemeslo tak barevné, proměnlivé a zábavné. Vlastně ani neznám zvukaře, který by nehrál alespoň na jeden hudební nástroj. Je to tak nějak přirozeně svázané a propojené. Když je zvukař zároveň aktivní muzikant, může si vyzkoušet celý proces nahrávání i z druhé strany, a to je pro něj nesmírně zdravé a poučné.

Být technicky zdatný je velkou výhodou, i když v dnešní době, pokud využíváte digitální záznam, to není zcela nezbytné. Já sám jsem žijícím důkazem. Studoval jsem konzervatoř, takže s fyzikou a matematikou jsem skončil na základní škole. Nestydím se to přiznat a rád se nechávám poučit od kolegů, kteří jsou na tom s technickým vzděláním lépe. O psychologii jsem se rozpovídal už v minulé odpovědi, povím tedy trochu víc o roli aranžéra. Aranž je totiž velmi důležitá věc. Nesmírně souvisí se zvukem výsledné nahrávky, a to hodně kapel podceňuje. Dobrá aranž zvukařům při mixu hodně ulehčuje práci. Například přístup: „Chceme, aby tahle pasáž zněla hodně silně, hutně a agresivně, a proto budeme hrát všichni a hodně nahlas!“ je často spíše na škodu. Jedna dobře natočená méně zkreslená elektrická kytara může v nahrávce způsobit mnohem větší tlak, než pět zkreslených kytar navrstvených na sebe. Při aranžích je třeba myslet také na to, že jednotlivé nástroje mají různé barvy. Tyto barvy by se měly doplňovat. Ne se hádat. Zvukař má sice možnost barvy nástrojů mírně upravovat, ale o co méně se na tohle myslí už při aranžování, o to těžší práce pak na zvukaře čeká při mixu. Jak moc si muzikanti nechají ode mě do aranží mluvit, je pak zase věc vzájemné důvěry a domluvy.


S různými hudebními formacemi trávíš několik intenzivně pojatých dnů. Za tu dobu se snažíte dostat na „virtuální záznamový pás“ to nejlepší. Takže další má otázka míří sem: Jak se co nejlépe do studia připravit a ulehčit si nahrávání?

Pokud se budeme bavit o kapelách, ideální stav je, když má kapela dostatek prostředků a může si dovolit najmout hudebního producenta. Člověka, který už má zkušenosti s nahráváním, daný žánr je mu blízký a má k němu nějaký vztah. Producent s kapelou projde připravovaný materiál ještě před samotným nahráváním. Z pohledu nezávislého člověka muzikantům poradí, kde by bylo vhodné změnit aranž, tempo nebo tóninu, která píseň je moc dlouhá, kterou píseň raději na album nedávat, která naopak funguje skvěle. Nadhled nezaujatého člověka, který producent má je velmi důležitý. I my v 3bees studiu se snažíme v tomhle kapelám radit. Snažíme se nebýt jen těmi, kdo zajišťují technickou stránku nahrávání.

Můžu zmínit i některé konkrétní praktické rady. Někomu budou připadat jako samozřejmost, ale ve skutečnosti se často setkávám s tím, že zas tak samozřejmé nejsou.

1. Před samotným nahráváním zkontrolujte stav svého nástroje;
2. na strunných nástrojích je dobré vyměnit staré struny, ne však těsně před samotnou nahrávací frekvencí;
3. zkontrolujte ladění;
4. vyměňte blány na bubnech je-li to potřeba;
5. pokud chcete natáčet s metronomem, měli byste s metronomem i zkoušet;
6. zpěváci, naučte se texty zpaměti, koukání do papíru může ovlivnit přesvědčivost vašeho výrazu;
7. vytiskněte texty písní i pro zvukaře či producenta, aby do nich mohli také nahlížet;
8. sejděte se ještě před samotným natáčením se zvukařem, který s vámi bude pracovat a prohlédněte si prostory studia, budete se pak při samotném natáčení cítit lépe;
9. vymyslete se zvukařem či producentem harmonogram nahrávání;
10. možná není potřeba, aby ve studiu byli pořád přítomní všichni muzikanti (čekat celý den na to, abych mohl večer zahrát jedno sólo, může být otravné);
11. mějte časové rezervy, stres z nedostatku času atmosféře ve studiu neprospívá;
12. nespoléhejte na to, že pokud něco nejde, tak se to ve studiu nějak doladí, dostříhá, dopostrčí (dnešní možnosti úprav jsou sice rozmanité, ale muzikanti by na to neměli hřešit).

Nicméně i přes všechny výše zmíněné rady, myslete na to, že chyby jsou to, čím se lišíme od hrajících strojů. V nedokonalosti jsou pravé emoce a lidskost v muzice se skrývá právě v těchto nedokonalostech.

Který nástroj je nejkomplikovanější na sejmutí záznamu?

Nemůžu říct, že bych za svojí zvukařskou dráhu snímal všechny hudební nástroje. Určitě ani zdaleka ne většinu. Co bylo pro mě do teď nejkomplikovanější? Zase se to odvíjí od muzikantů. Pokud už při rozehrávání slyším, že nástroj zní skvěle a muzikant ho dobře ovládá, vím, že mám v podstatě vyhráno. Pak už stačí jen zvolit vhodný mikrofon a umístit jej tak, aby snímal bohatý zvuk a zároveň muzikantovi nijak nepřekážel. Náročné je samozřejmě natáčení bicí soupravy kvůli přeslechům mezi jednotlivými mikrofony. Trvá i několik let, než si člověk může říct, že tuhle disciplínu spolehlivě ovládá. Snímání elektrické kytary je zase zrádné v tom, že zvuk, který nám při živém poslechu může znít skvěle, následně v nahrávce nemusí vůbec fungovat a naopak. Navíc výběr mikrofonu a jeho umístění má podle mého názoru na zvuk elektrické kytary zásadnější vliv než u jiných hudebních nástrojů.

Je důležité nespoléhat se na poučky a nebát se občas zaexperimentovat. Z těch nejeexotičtějších nástrojů, které jsem snímal bych zmínil fanfrnoch, fujaru, šalmaje, didgeridoo, hřeben, vodní buben, steel kytaru, buzuki, dholak, nebo indická tabla. Nejrozmanitější sbírku různých perkusí, kastrůlků, mističek, štěrchátek, chrastítek a hracích strojků přinesl k nám do studia bubeník Miloš Dvořáček. Hudební skladatel Tomáš Reindl má zase úctyhodnou sbírku indických nástrojů, které perfektně ovládá a natáčení s ním mi vždycky otevře nové obzory. S Petrem Niklem jsem natáčel nejrůznější ruchy. Od vrzání židle, přes bubnování na klavír až po hraní na housle pomocí špagety. Smyčec nám tenkrát připadal až příliš obyčejný.

Zrnkem, jak říká, Adam přispěl i k novému albu Ille...

Mění se postupem času připravenost kapel k nahrávání, nebo se jedná o setrvalý stav a skupiny přicházejí více či méně připravené?

Žádný takový posun nevnímám. Je to i tím, že u nás má otevřené dveře kdokoli. Natáčíme jak začínající kapely, tak zkušené matadory. S ostřílenými muzikanty si užíváte jejich zvuk, souhru a zkušenosti. Začátečníkům máme zase větší šanci poradit, pomoci, posunout je dál. Studio je pro začínající kapely velmi dobrou školou. Ve studiu se toho můžou o sobě spoustu dozvědět. O aranžích, o svém zvuku, o spoluhráčích. Občas zjistí, co že to tam vlastně ten jejich kytarista celé ty roky hraje. V průměrně vybavené zkušebně totiž často nemají šanci slyšet vše tak zřetelně, jako ve studiu. S každou kapelou se snažíme sejít ještě před samotným natáčením, abychom mohli poradit, jak se na natáčení co nejlépe připravit.

Na co myslet při výběru studia? Znám z našeho muzikantského prostředí, že jedním z hlavních kritérií při volbě studia je cena za nahrávací frekvenci. Bohužel je to ve výsledku daleko méně důležitý údaj než například reference, technická i personální vybavenost studia. Co bys poradil tápajícím interpretům?

Rozpočty na nahrávky jsou v dnešní době většinou napnuté, a proto kapely otázku peněz hodně řeší. Často je to pro ně zásadní měřítko při výběru studia. To se mi nezdá úplně šťastné. Chtěl bych upozornit na jednu věc: nízká cena za nahrávací frekvenci ještě nemusí znamenat, že kapela ve výsledku ušetří, k tomu se dostanu později. Kromě toho, levné služby často nepatří mezi ty nejkvalitnější, ačkoli to nemusí být pravidlem. Vyšší cena naopak napovídá, že je o studio zájem a tudíž si může dovolit účtovat za svoje služby více.

Pokud muzikanti nebudou dobře připravení, nebudou mít žádný natáčecí plán, budou nahrávat každý nástroj zvlášť, zvukař nebude dostatečně zkušený, vybavení studia bude třeba i velmi působivé, ale ne spolehlivé, může se celé natáčení změnit ve velmi vyčerpávající, zdlouhavou a nakonec tedy i drahou záležitost. Chcete ušetřit? Položte si pár otázek. Nebylo by lepší zvolit takové studio, kde můžeme nahrát více nástrojů najednou? Neušetřilo by to čas? Neprospělo by to živosti nahrávky? Jsme dostatečně připravení na natáčení? Jsme dobře sehraní? Neděláme příliš mnoho chyb? Jsou nám sympatičtí zvukaři, kteří s námi budou nahrávku točit? Jsou s námi na jedné vlně? Líbí se nám práce, kterou se dané studio chlubí? Výhodné je zvolit studio, kterému můžeme kromě natáčení svěřit i mix natočených písniček. Přenos natočeného materiálu do jiného studia znamená další čas a tedy i peníze. Nový zvukař se navíc bude nějakou dobu zorientovávat v materiálu, který nenatáčel, a to jsou další výdaje.

Lze se v Česku přiblížit studiové kvalitě zámořských nahrávek?

Vůbec o tom nepochybuju. Česká republika je plná šikovných muzikantů i zvukařů. My se o to snažíme při každém natáčení, mixu, nebo masteringu. Porovnáváme naše nahrávky s referencemi tvořenými z velké části zámořskými nahrávkami. Jak moc se nám to daří nebo ne, ať posoudí každý sám při poslechu muziky, na které jsme se podíleli.


Jakou máš osobní zvukařskou noční můru?

Nemám z toho noční můry, ale asi jako každý zvukař i já se obávám chyby, která by vedla k nenahraditelné ztrátě dat. Říká se, že lidé se dělí na dvě skupiny, na ty, kteří svá data pravidelně zálohují a na ty, kterým ještě úložiště dat neselhalo. Je potřeba pečlivě hlídat, zda probíhá pravidelné zálohování dat. Příběhy o nehodách s nenávratně smazanými nahrávkami se totiž mezi muzikanty velmi rychle šíří, což žádnému studiu nemůže přidat na popularitě. Nikdo není neomylný a my jsme navíc závislí na výpočetní technice, která také není bezchybná. Když už se to nedejbože stane, má to tu výhodu, že si příště dáte mnohem větší pozor.

Další věc, kterou nemám rád, jsou hádky ve studiu. K nějakému tomu sporu občas dojde, ale vyloženě zlé hádky, to jsou věci, o kterých se mi už skutečně i zdálo. Při kontaktu s lidmi ve studiu nemám rád aroganci, patent na pravdu a přebujelá ega. Když tak nad tím přemýšlím, platí to vlastně i mimo mojí práci.

Co hudební styl kapely? Je limitovaný například technickými možnostmi studia?

Napadá mě hlavně velikost studia. Jazzová kapela se zkrátka nedá točit po jednom v jedné malé místnosti. Potřebujete velké studio, aby muzikanti mohli hrát dohromady, reagovat na sebe, tudíž pokud možno na sebe i vidět, a přitom musíte být schopní omezit přeslechy mezi jednotlivými mikrofony. S velkým obsazením souvisí potřeba dostatku mikrofonů, mikrofonních kabelů, mikrofonních stojanů a v neposlední řadě také vstupů na mixážním pultu, či zvukové kartě. Pro natáčení klasické hudby je rovněž vhodný sál s pěkným dozvukem. Chcete-li do nahrávky živý klavír, počet studií, které jím disponují, bude opět omezený. Takže ano, hudební styl rozhoduje o tom, po jakém studiu bychom se měli poohlížet.

Přirozená akustika ve studiu, Ano – Ne?

Obecně se dá říci, že ve studiu s přirozeným dozvukem zatlumenou kabinku snadno vytvoříte pomocí paravanů. V malém zatlumeném studiu přirozené akustiky nedosáhnete. Máme samozřejmě možnost přimíchávat do skladeb různé umělé dozvuky. Z mojí zkušenosti však vyplývá, že přirozená akustika místnosti či sálu, kde natáčíte, bude vždycky znít „pravdivěji“ a bude mít větší schopnost, symbolicky řečeno, přenést posluchače do skutečného prostoru.



Tvoje nejpracnější nahrávací praxe či zajímavý projekt?

Asi o žádném z projektů nemůžu říct, že byl pro mě nezajímavý. Nejzajímavější, ale zároveň také nejpracnější jsou většinou rozsáhlejší projekty, kdy se ve studiu sejde velký počet muzikantů. Ty nejvřelejší vzpomínky na projekty získáte hlavně díky lidem, kteří v nich figurovali. A těch byla už celá řada. Často k lidem během společných natáčecích dnů tak moc přilnete, že loučení s nimi je hodně těžké. Můžu tedy zmínit jména projektů, u kterých jsem to takhle cítil: celé obrovské obsazení kapely Zvíře jménem podzim pod vedením Jakuba Königa, Tomáše Neuwertha a Ondry Mikulky; všestranní herci, herečky, muzikanti a muzikantky z divadla Minor; kluci z kapely Adambe, nebo Andband; velmi osobití Kursk.sk, kteří u nás natáčeli s Milanem Caisem v roli producenta; Lenka Lichtenberg společně s multiinstrumentalistou a hudebním skladatelem Tomášem Reindlem; pěvecký sbor Orfej pod taktovkou Jana Svejkovského; báječní Martin C. Putna s Květou Ciznerovou a jejich Musica Fresca; Mantaban trio v čele se sympatickým Jiřím Hodinou; hudební skladatel a dirigent Dalibor Bárta přivedl krásné velké obsazení, aby u nás natočili Paměti Vrby; muzikant, který je v 3bees studiu skoro jako doma Tomáš Suchý s kapelou Lakuna; talentované a hudebně ryzí uskupení Herky; divoké balkánské kapely Rajtaraj, nebo Džezvica; hravá kapela Šoulet; ojedinělá věc na naší hudební scéně v podobě projektu Awali; zpěvačky s nezaměnitelným hlasem Eva Vargová, Marie Puttnerová, nebo Petra Hynčíková; Alo Trio Band s hostujícím Vlastimilem Třešnákem; úžasně originální Petr Nikl; středověká kapela Euphorica; musím zmínit taky pražský swing-jazzový orchestr Harmcore Jazzband. Vznikají u nás i krásné desky pro dětské posluchače. Ty mají na svědomí kapely Bombarďáci, Babylon, nebo již zmiňované divadlo Minor. Nemůžu vyjmenovat všechny, snad mi to tedy odpustí ti, na které jsem v tuhle chvíli nepomyslel.

Říkáš si někdy v rámci nahrávání: Tak tohle by mohl být fakt opravdový hit? Případně s touhle grupou bych si rád zahrál?

Dříve jsem si myslel, že skutečný hit poznám podle toho, že si ho večer po odchodu ze studia pořád broukám. Pak jsem ale zjistil, že pokud nějakou melodii slyšíte desetkrát, dvacetkrát i vícekrát za den, tak jak je slýcháme my ve studiích, budete si jí broukat ať hitový potenciál má nebo nemá. Pro mě je tak vlastně hit vždy to, co zrovna natáčím. Ono je to s tou hitovostí dost zrádné. Samozřejmě pokud píseň splní některé předpoklady, má větší šanci na to, aby se stala známou a hranou, ale to zda se to opravdu stane je souhra tolika okolností, že se to dá jen těžko předvídat. Myslím si, že každý, kdo píše texty či skládá melodie, by chtěl, aby se zrovna ta jeho stala hitem. Nikdo si neříká: „no tak tahle, to bude spíš taková vycpávka“. U některých písní nebo alb si zpětně říkám, že se jim nedostalo patřičné pozornosti posluchačů. Především proto, že mám možnost nahlížet i do pozadí jednotlivých nahrávek – za jakých okolností vznikají, co všechno pro ně muzikanti často obětují. Některé si podle mého názoru zkrátka zasloužily víc zarezonovat společností.

Na kapely, se kterými bych si rád zahrál, jsem samozřejmě narazil. Na pár CD jsem se svojí hrou na housle i podepsal. Na přání a s vědomím dané kapely samozřejmě. :) Když mě někdo poprosí, zda bych přiložil na nahrávce smyčec k dílu, rád mu vyhovím. Ve studiu jsem však hlavně v roli zvukaře. Pokud se mě někdo vyloženě nezeptá, tak se ani nezmiňuji o tom, že jsem houslista.

Doufám, že tvé odpovědi budou ku prospěchu nám všem, kteří míříme nebo se teprve chystáme do prostoru, kde zasvítí červené světlo a nám více či méně ztuhnou končetiny.

Přeju všem zvukařům, aby z jejich studií muzikanti odcházeli spokojení a muzikantům naopak ať si z nahrávacích studií odnášejí kromě kvalitních nahrávek podle svých představ taky hezké vzpomínky na chvíle strávené při natáčení jejich vysněných desek.