Blue Crime v Tasově na Besedě, foto: Luba Mrkvica

ANKETA: Přitažené za dlouhé vlasy? Co si myslí české muzikantky o aktivitě Keychange

Už několik týdnů se na sociálních sítích, v oficiálních médiích i po hospodách diskutuje o aktivitě Keychange, pod jejíž hlavičkou se více než stovka festivalů ve světě dobrovolně zavázala do roku 2022 dosáhnout plně vyrovnaného genderového zastoupení dramaturgie. Tedy na padesát procent mužů musí připadnout padesát procent žen. Proti čemuž zdánlivě nelze nic namítat, neexistuje důvod, proč by nemohlo na kterémkoli festivalu hrát třeba i sto procent žen, pokud si je dramaturgie vyvolí. To, co je k diskusi, je ona „dobrovolná vynucenost“, která dříve či později nutně musí vést k tomu, že dramaturgové budou muset sestavovat svůj program nikoli podle kvality či aktuálnosti interpretů a interpretek, ale právě podle onoho zastoupení muži versus ženy.

Příznivci Keychange zpravidla kromě jiných argumentů házejí svým odpůrcům rukavici v tom smyslu, že bychom se měli především zeptat samotných umělkyň, zda se svou pozitivní diskriminací (protože Keychange ničím jiným není) souhlasí. A protože hozené rukavice se mají zvedat, místo planého teoretizování, jehož jsou zejména sociální sítě na toto téma plné, jsme od pomyslných kováříčků zašli ke kovářům. Totiž – kovářkám. A jedenácti široce respektovaným českým umělkyním napříč žánry a generacemi jsme položili dvě jednoduché otázky.

1. Přes sto zahraničních hudebních festivalů se přihlásilo k aktivitě Keychange. Její účastníci se zavázali do roku 2022 ve své dramaturgii striktně vyrovnat zastoupení žen a mužů v padesátiprocentním poměru. Co si o tom myslíte?

2. Setkáváte se na své hudební dráze s nějakými znevýhodněními ze strany mužů proto, že jste žena?

ANNA K (zpěvačka)

1. Připadá mi to trochu divné, až lehce přitažené za dlouhé vlasy.

2. Naopak, připadám si jako růže mezi trním, obletovaná chlapci z ostatních kapel.


DOROTA BAROVÁ (cellistka, zpěvačka)

1. Upřímně za mne si myslím, že je to nesmysl. Obecně žen hudebnic je málo. Skloubit kariéru s rodinou, s dětmi je prostě náročné a je to tak přirozené, prostě jsme taky mámy. Zároveň představa, že by mne pozvali na festival kvůli kvótám a ne kvůli mé hudbě, by mi na sebevědomí věru nepřidala. Ostatně, vždyť existují i festivaly zaměřené jenom na ženy muzikantky.

2. Nejde ani tak o znevýhodnění, spíš o přístup v oblasti technických věcí, zvuku apod. Ale jde jen o pár jedinců, kteří nabyli přesvědčení, že žena není technický typ. (A jen tak mimochodem, zajímalo by mě, co třeba zažívají ženy zvukařky ze strany mužů muzikantů.)

IVA BITTOVÁ (houslistka, zpěvačka)

1. Zastoupení žen je určitě důležité, potřebují maximální podporu. Mezi ženami jsou v poměru s muži stejně talentované umělkyně.

2. S tím jsem se za svou čtyřicetiletou kariéru nesetkala. Přiznám se, že s nějakou diskriminací ženy-umělkyně nemám zkušenost.


BEATA HLAVENKOVÁ (klavíristka, zpěvačka)

1. Až díky téhle anketě jsem si prošla aktivitu Keychange, i když jsem nad tím už dost přemýšlela v průběhu své hudební činnosti. Podobné zajímavé diskuze jsem se zúčastnila na jaře v Brémách v rámci jednoho hudebního showcasu. Jsou různé statistiky, které se liší, ale tuším, že profesionálních hudebnic je okolo 20-30 %... A vlastně to takhle i vnímám, když se v hudební branži pohybuji. Proto mi nepřijde 50:50 jako nejšťastnější řešení. Je třeba podpořit dobrou a kvalitní hudbu bez ohledu na to, kdo ji dělá. Udělat dobrou dramaturgii festivalů a koncertů spíše bez ohledu na pohlaví. Nadměrná pozitivní diskriminace v jakékoli oblasti není něco, co se mnou výrazně rezonuje. Je třeba myslet na to, že u dívek je třeba rozvíjet sebeúctu a sebepřijetí, které je posílí natolik, že budou schopny exponovaněji umělecky vystupovat a projevovat se, pokud to tak budou chtít. Je potřeba mít tyhle možnosti nastaveny stejně, přestože přirozeně je žena více zaměřena dovnitř než ven. Je třeba nabourávat určité stereotypy. Těžko se dá odpovědět na takhle komplexní věc v pár větách. Ale jsem zásadně proti, aby ženy ve stejných pozicích dostávaly horší ohodnocení, to je naprosto nepřípustné a odporné.

2. Myslím, že jsou oblasti, kde muži ženy podceňují. Třeba z vlastní zkušenosti – kolik žen dělá filmovou muziku? Zatraceně málo. Anebo se většinou předpokládá, že žena, která se živí hudbou, je nejspíš zpěvačka. Tohle je ale důsledek toho, jaké máme jako společnost zkušenosti, vědomosti, a nakonec i předsudky. Žena a bubenice nebo trombonistka? Je to o stejných příležitostech, možnostech, společenském povědomí a vyspělosti. Nakonec je to ale žena, která se zaměřuje na mnoho věcí zároveň, třeba na rodinu, děti a svoji práci, tudíž přirozeně pro ni není jen kariéra jedinou životní náplní, i odtud pramení menší počet žen na těch nejvyšších žebříčcích – ale v počtech, rozhodně ne v kvalitě!

HANA LUNDIAKOVÁ AKA STINKA (hudebnice, zpěvačka, spisovatelka)

1. Nejsem zrovna festivalový typ, poslední dobou mě festivaly spíš děsí… Mysleli to zřejmě dobře, jenže 50:50 je úlet. Je to podobné, jako kdyby chtěli po divadlech, aby obsazovala 50:50 role v inscenacích. V téhle otázce je tolik problémů, za které bych se do krve hádala… Shora a nasílu je to nesmysl, i přesto, že už takhle je svět festivalů a přehlídek umělý jako asi málo co. Pomáhat ženám tvůrkyním je potřeba jinak, a je to téma, které se řeší a bude řešit v debatách, studiích, na školách, na mnoha úrovních v celých společnostech. Jsem pro 50:50 v zastoupení obou pohlaví v politice, tam je to ideální cíl.
Cestu vidím třeba v hledání nových jmen mezi umělci z menších a okrajových scén – ne v zatvrzelém hledání muziky, která zaručeně rozhoupe masu, nebo dokonce v blaženém napomáhání takové insantní kapely vytvářet. Ruku v ruce s tím jdou hudební agentury, které na vyžádání nasypou své interprety na pódia.
Osobně bych třeba mužským kapelám zatrhla jezdit hrát po všech čertech za hubičku, zadarmo nebo za PHM. No a pak bych samozřejmě rozdělila závratné honoráře pro headlinery 50:50 mezi všechny účinkující. Ale to už jsme ve snu. Žen i mužů.

2. Ze strany mužů? To je divně položená otázka. To asi nesetkávám. Opovrhovat umějí stejně muži jako ženy, i házet klacky pod nohy. Párkrát na mě byl nepříjemný zvukař, ale toho vždycky někdo kolem mě uzemnil. Už jsem o tom někde mluvila, že stížené podmínky mají spíš umělkyně, které se rozhodnou zvládat všechno – děti, rodinu, práci, tvorbu, živé hraní. Tohle všechno chce většina ženských utáhnout, ale jde to dohromady jen těžko. Zjednoduší se to až ve chvíli, kdy je žena schopna se svou tvorbou uživit. Jinak je to vyčerpávající kolotoč. Je to hrozně individuální. Mám třeba kamarádku, která nechce mít děti, protože by je zanedbávala kvůli hraní, a jinou, která má spousty koncertů a užívá si to, i když musí od dětí dost často odjíždět. Skvělé je, že v posledních letech se urodila řada komunit a spolků, kde si umělkyně předávají rady a zkušenosti, místo toho aby se navzájem pomlouvaly a záviděly si nos mezi očima. To mi přijde parádní.


IVANA MARCINOVÁ AKA IM CYBER (DJ)

1. Keychange by mohl rozjet efektivní diskuzi o pravidlech hry vysokého hudebního průmyslu, ukázat hudebním fanouškům, že funguje na (nejen genderových) stereotypech, o kterých nejspíš vůbec netuší, a snad je motivovat, aby nebyli jen „easy going“ konzumenti a naplno využívali možností, které do světa hudby vnesly digitalizace a internet. Pokud to bude znamenat rozstřelení dramaturgie „na jistotu“, větší otevření se alternativním projektům a vyhledávání nových talentů (napříč genderovým, ale i etnickým a věkovým spektrem) a edukaci posluchačů / návštěvníků, pak to bude zdravá změna, která prospěje všem. Ovšem ten striktně padesátiprocentní poměr nevím... Když nahlédnu do svého DJského archivu, 95 % tvoří produkce, jejíž autoři jsou muži. A to je obraz scény, která je otevřená a zastává velmi liberální hodnoty. Možná ženám chybí odvaha. Ta, jejímž symbolem jsou pro mě třeba Erykah Badu, Björk anebo Maya Jane Coles. Odvaha nebýt „jedna z“, ale být „ta jediná“ – s jedinečným zvukem i vším okolo, s vlastními pravidly a s odhodláním nevzdat to někde v půlce. Jestli Keychange dodá někomu odvahu jít si svojí autentickou cestou a na ní nikde sebe neztratit, tak super. Jinak je to ale spíš taková pilulka na bolest. Jestli chceme opravdovou změnu, musíme na začátek, k moudré výchově a vzdělání. Všech, bez rozdílu.

2. Ne. Spíš s podporou a inspirací (stejně jako od žen). Když někdy něco nešlo, byl to vždycky náraz do mě samotné a do mých aktuálních limitů. Erykah Badu kdysi řekla: „Považuju se na prvním místě za spirituální bytost, na druhém za člověka, na třetím za ženu a na čtvrtém místě je krása...“ Takhle nějak jdu životem i svojí hudební dráhou a jde se mi někdy lehce, někdy těžce, ale stále dobře. Možná mám štěstí v lidech a v momentech volby, možná mám štěstí v tom, že tyhle volby dělat můžu.

MONIKA NAČEVA (zpěvačka)

1.+2. Už několik let mě na žádné větší festivaly nezvou, asi nejsem dosti zábavová a in pro naše pořadatele. Nicméně si osobně myslím celý život, že umělec má být persona, co fakt něco umí! UNISEX.


RADŮZA (písničkářka)

1. Já si myslím, že by kritériem pro výběr hudebníků měla být především kvalita jejich práce. Pokud ta skutečně bude tím hlavním měřítkem, pak nemůže k žádné diskriminaci dojít. Já sama bych považovala za ponižující, že mě někdo pozval na festival jen pro to, abych pomohla naplnit kvóty. Tím by se vlastně potvrdil předpoklad, že žena nikdy nemůže být tak dobrá jako muž, nikdy se bez berliček nedostane tak daleko, že se na její práci musejí brát zvláštní ohledy, protože jinak by se nikdy na žádný festival nedostala.

2. Ne, s žádným znevýhodněním se nesetkávám. Anebo to prostě jen nevnímám. Ale spíš bych řekla, že mám kolem sebe samé fajn lidi.

LUCIE REDLOVÁ (písničkářka)

1. Obecně aktivity směřující k rovnoměrnějšímu zastoupení žen např. v politice určitě vítám, tam jde většinou asi o to, umožnit stejně nadaným a pracovitým ženám dosáhnout na stejné zaměstnání, na něž dosáhnou stejně či podobně nadaní a pracovití muži; také pomoci ženám skloubit kariéru s mateřstvím, tedy nabízet zkrácené úvazky, hlídání dětí atd. Pod to se ráda kdykoli podepíšu, pracovní výkony se přece jen dají nějak měřit a srovnávat; v případě hudby mi to ale přijde trochu na hlavu. Představa, že jsem dramaturg festivalu, a mám si vybírat umělce ne podle žánru a kvality jejich hudby, ale podle jejich pohlaví, mě upřímně docela děsí. Pozvání na festival z takovýchto "pozitivně diskriminačních" důvodů by mě ani moc nepotěšilo...

2. Nejsem si žádného znevýhodnění vědoma, v minulé i současné kapele panuje naprostá rovnoprávnost a bubny po schodech ze zkušebny do auta pomáhám nosit stejně jako ostatní členové skupiny (muži)! (Aby si ale někdo nemyslel, že hraji s naprostými negalantními burany: nosím jen ty, které v pohodě unesu, tedy šroťák a max. malý přechod.)


JANA ŠTEFLÍČKOVÁ (písničkářka)

1. Myslím, že je to křeč. Za chvíli budou třeba festivaly, kde bude muset být na pódiu půlka lidí, co neumí na nic hrát, aby nebyli diskriminováni. A tak dál. To podstatné se tím stejně ale nepodchytí. Jakmile nejsou jakákoliv opatření provázena skutečným vhledem, pochopenou potřebou a kvalitou, je to k ničemu. Může to zajistit prostor, otázka ale je, co se v tom prostoru bude dít.

2. Ráda bych řekla, že ne, ale zažila. Pořád ale chci vnímat muže a ženy jako spojené nádoby, hrubou sílu nechci nazývat „mužskou silou“ – to jsou věci v nás. Je smutné, že do toho krásného jiskření mezi mužem a ženou se vnáší příliš často často pokroucenost, pokoutnost, výměnné obchody. A oboustranná manipulace nebo dokonce hrubá síla. A také spousta přiblblých stereotypů. Nedávno mi jeden muzikant říkal, že se mu líbí, že nehraju na kytaru jako ženská. Zadívala jsem se na něj a pochopila jsem, že mám být poctěna přijetím do klubu chlapáků s pěnou Budvaru u huby, co ještě v padesáti kopírujou svoje idoly, které měli na plakátech na koleji Větrník – leští stratocastera a na ostrý riff pak vábí již třicet let řezivo v kotli. Stereotypy jsou ovšem oboustranné, a proto mě otázka pohlaví v podstatě nezajímá – zajímá mne prostě kvalita a otevřenost. Je dobré tohle téma vnímat jako veliké dobrodružství, a mít na zřeteli, že je to společná věc..

JITKA ŠURANSKÁ (houslistka, zpěvačka)

1. Myslím si, že je to velmi urážející pro všechny ženy – umělkyně. Představte si sami sebe. Představte si, že by vám někdo nabídl práci, zakázku nebo účast v projektu ne pro vaše kvality, ale proto, že jste muž nebo žena. Schválně – kam ho pošlete vy??

2. Kdysi – na ZUŠ v Uherském Hradišti – mě můj pan učitel Pavel Štulír nevzal do dětské cimbálovky. Měl tam samé kluky a já jsem musela chodit do souboru, kde mě to nebavilo. Pokud to byla nějaká forma znevýhodnění, působila velmi motivačně, protože dnes jsem v hudbě dál, než všichni ti kluci. Nemůžu jít stejnou cestu ještě jednou jako muž, a tak nikdy nezjistíme, kam bych jako muž došla. Jisté je, že jsem vděčná, že žiju v České republice. Ženy tady normálně uskutečňují své sny a muži jim normálně pomáhají do vlaku s kufrem.

Tagy: