Ilustrační foto: Pavel Strážay

Bejvávalo?

Čas od času narazím na rozhovory s hudebníky, ze kterých na mě dýchá obrovská muzikantská zkušenost, obrovské nashromážděné know-how, někdy i nadhled a jiné přednosti, ale zároveň nepříliš konkrétní negativní emoce spojená obvykle s nespokojeností s vývojem událostí v hudebním světě. Sám pro sebe si tuto emoci pojmenovávám pocit bejvávalo.

Pocit bejvávalo funguje (na rozdíl od nostalgie) podobně jako alergická reakce, a ohrožuje především starší hudebníky (případně se může týkat příznivců starší/staré hudby, ale to je jiné povídání). Mluvím o lidech, jejichž hudebnické know-how se vytvářelo v době před nástupem a před masovým rozšířením digitálních technologií.

Protože nástup digitálních technologií byl zpočátku nesmělý, místy třeba i směšný, byly různé novinky předmětem zájmu jen určité skupiny muzikantů. Obecně ale bylo možné tyto technologie jistou dobu ignorovat a věnovat se hudbě oldschoolově hlava nehlava. Nezáleží na tom, kdy toto přechodové období skončilo; důležité je, že dnes se muzikanti do digitálu rodí a zcela se mu vyhýbat je obvykle jakýmsi aktem vzdoru.

Tato změna znamená částečné znehodnocení dříve vybudovaného know-how. Rád bych zdůraznil částečné; bohužel pocit bejvávalo prorůstá nekontrolovaně myslí některých muzikantů skrz naskrz jako břečťan. Jak už jsem naznačil, kontakt s novými technologickými stimuly může vyvolávat něco jako alergickou reakci, tedy nepřiměřenou obrannou reakci organismu, v tomto případě domněle chránící dříve vytvořené vědění. Přitom je možné rozlišit, které oblasti vlastních znalostí vyžadují aktualizaci. Dá to ale práci.

Neznamená to, že digitál je nutnost. I v dnešní předigitalizované době lze digitál odmítat. Z různých důvodů, s různými důsledky. Snad každý ale intuitivně, a to nejen v rozhovorech s našimi známějšími kolegy, cítí rozdíl mezi dvěma variantami odmítání.

Něco se naučit, a poté odmítnout, je náročnější postup než odmítat předem. První zmíněné ale přináší kromě nepřítomnosti pocitu bejvávalo několik dalších zásadních výhod. Nevyužívání nabytých dovedností se stává rozhodnutím, přestává být nutností, a to má opět své důsledky. Ten hlavní bych pojmenoval jako drobné rozšíření duševní svobody.

A co víc si přát než rozšiřovat svou svobodu co nejvíce?

Kromě technologické stránky věci jsou další oblasti, které udržují pocit bejvávalo naživu. Psychologické, sociologické… Ty pro tentokrát nechme stranou, vymyslet by se dal bezpočet důvodů, které se tváří důležitě, zakrývaly by ale jeden nejdůležitější.

Pocit bejvávalo je rozhodnutí. Rozhodnutí svým způsobem reagovat na současný stav věcí. Hudebnická komunita kvůli těmto více či méně vědomým rozhodnutím přichází o hodně. A projevuje se to nejen v rozhovorech, o kterých byla řeč v prvním odstavci. Podle mě je to obrovská škoda.