Bernie Marsden na Festiwallu, foto: Jan Nožička

Blog: Bernie Marsden na Festiwallu

Velkým lákadlem letošního ročníku Festiwallu pro mě bylo účinkování kytarové legendy Bernieho Marsdena. Tohle je můj pohled na vystoupení skvělého muzikanta a sympaťáka, který působil v takových kapelách jako UFO či Whitesnake a neztratil se ani v sólové kariéře.

Music Festiwall si za proběhlé tři ročníky získává stále lepší renomé a směřuje do obrysů regulérního hudebního veletrhu, kde si vychutnáte výtečné muzikanty nejen na pódiích, ale i v mnohem osobnější rovině během seminářů, autogramiád a diskuzí. Na osobní rovinu sázel i Bernie Marsden, kterého jsme představili také v samostatném profilu.

Přes všechna další lákadla, která Festiwall v ten okamžik nabízel, začal dav pod pódiem s blížící se hodinou vystoupení povážlivě houstnout. Vidět tuhle legendu chtěl nejen každý fanoušek zmíněných kapel, ale i kytarové hry samotné. Věčně usměvavý a dobře naložený Bernie Marsden se dostavil na pódium bez zbytečných okázalostí a svým typickým, civilním projevem si rychle podmanil publikum. Od samého začátku s ním velmi aktivně komunikoval a na jeho vitalitě nic neubírala ani pomalu se blížící sedmdesátka. Kytara, zdá se, na věku spíše ubírá. Takový Keith Richards nebo na Festiwallu letos také účinkující třiadevadesátiletý profesor Pražské konzervatoře, pan Jiří Jirmal, by mohli vyprávět.

Ke svému vystoupení si Bernie přizval kapelu složenou z minimálně o generaci mladších českých muzikantů, v čele s ostříleným bubeníkem Josefem Cigánkem. Co se playlistu týče, ani zde neponechal nic náhodě a vsadil na osvědčený, víceméně bluesový repertoár. Úvodní bluesový standard Hoochie Coochie Man tak vystřídala další klasika v podobě skladby Walking By Myself. Tuto skladbu z pera Jimmyho Rogerse zná většina fanoušků spíše v trochu ostřejším bluesrockovém podání Garyho Moora a v podobném duchu se nesla i Bernieho úprava. Publikum zprvu trochu rozpačitě reagovalo na Bernieho „zpívánky s publikem“, ale brzy se chytlo a koncert nabral velmi uvolněnou atmosféru.


Připomínkou Marsdenova velkého idolu Petera Greena byla nádherná skladba I Loved Another Woman a k Mayallovým Bluesbreakers (a tím i potažmo k Eriku Claptonovi) nás zavedla skladba All Your Love. Poté členové doprovodné kapely opustili pódium a Bernie Marsden na něm osiřel pouze s akustickou kytarou. V tomto provedení jsme si mohli vychutnat dvě skladby: bluesový tradicionál Key To The Highway a nesmrtelnou power baladu Here I Go Again z repertoáru druhdy domovské kapely Whitesnake. Tahle skladba má tak obrovský náboj, že i v jednoduchém provedení s akustickou kytarou prostě skvěle funguje a myslím, že nikomu z přítomných ani na vteřinu nevadilo, že ji tentokrát nezpívá mistr David Coverdale. Na přídavek bohužel díky nabitému harmonogramu nebyl čas.

Vystoupení Bernie Marsdena kromě poctivé muziky bylo ovšem i skvělou ukázkou toho, že když to má někdo skutečně, jak se říká „v pazourách“, neprotřebuje nic jiného než kytaru, kabel a aparát. V tomto případě se jednalo o značku Paul Reed Smith, přičemž elektrická kytara byla jeho vlastní, signovaný model Paul Reed Smith SE Bernie Marsden Signature, u akustické kytary se jednalo o model SE A50E a v případě aparatury se jednalo o kombo ze série Archon.

Kdo měl zájem o ještě trochu osobnější setkání s tímto legendárním kytaristou a zatoužil po nějakém tom autogramu či společném snímku, mohl si vystát celkem slušnou frontičku u stánku meet a greet, kde se Bernie neúnavně podepisoval a fotografoval s každým, kdo o to projevil zájem. A nutno dodat, že po několika vlastních neblahých zkušenostech, když se vám muzikant podepíše na album, kde se mu to zrovna povede a to často ještě jen jakýmsi nečitelným klikyhákem, tak Bernie je pravý opak. Pečlivě hledal na každém podepisovaném artefaktu místo, kde bude podpis dobře viditelný, snadno čitelný a přitom pokud možno nenaruší např. obrazový motiv alba. To sice autogramiádu lehce protahovalo, nicméně Bernieho neopouštěl humor ani dobrá nálada a ta se rychle přenesla i do zástupu čekajících.

Bernie Marsden se tak ukázal nejen jako fantastický muzikant, ale především i jako velmi příjemný člověk. I takovýto poznatek jste si tedy mohli odnést z Festiwallu, kde prvotřídní muzikanti byli doslova na dosah...