Honza Homola (foto: www.honzahomola.cz)

Bráchové v kapele

Jsme v kapele dva bráchové. Já jsem ten mladší. A úděl nás mladších bráchů je zhruba stejnej. Zatímco ti starší nám razej cestu světem, my maminčini mazánci za nima dolejzáme a necháváme se všelijak oblbovat. Prostě starší bráchové jsou naše modly a těm se může zbaštit cokoli.

Naštěstí puberta rozčeše tenhle drdol závislosti hřebenem dospělosti a tak se trošku osamostatníme a troufneme si dokonce jít i sami nakoupit. Starší brácha našeho basáka kdysi vytáhl hrst desetníků a zachrastil s nima, když uviděl v ruce svýho mladšího sourozence papírovou dvacku, kterou dostal za vzorný chování, což mimochodem nechápu. Ten mu ji naivně za drobný vyměnil v domnění, že udělal kšeft století. Hodnota desetníků byla pochopitelně asi šest korun, ale to Zemánek nevěděl a s přiblble vyplazeným jazykem si je naházel do prasátka. Byl to možná boží trest za tu bonboniéru, kterou jeho máma poslala naší mámě jako dík za to, že k nám jezdil na chatu. Až po letech prasklo, že tu bonboniéru nedoručil, ale sežral jí na etapy ve sklepě.

Já se doma taky stával obětí dětský naivity a myslím, že to brácha se mnou v tomhle směru neměl ani moc těžký.
Jednou vyrobil fotoaparát z papíru a chodil po bytě (já samozřejmě jako vocas za ním) a cvakal pusou jako že fotí. Pak z foťáku vytáhnul papírovej jakože film a ukázal mi fotky, který byly nakreslený propiskou, protože si předem vytipoval co bude jakože fotit a to si sprostě načmáral. Mně málem vypadly voči z lebky, když jsem to viděl a tak jsem si foťák půjčil a mačkal spoušť jako divej. Jenže já sem měl po „vyvolání” jen prázdná políčka a tak jsem bráchovi záviděl například vyfocenou sousedku Libušku, která neměla telefon, proto chodila volat z naší pevný linky a jelikož byla ultra ukecaná, drbala tam takhle hodiny, takže brácha měl jistotu, že až jí „vyfotí” a ukáže mi „fotku”, ona tam bude stopro ještě krafat, tudíž bude kamufláž naprosto autentická.
Mimochodem Libuška měla takovou zvláštní vlastnost, že když s něčím souhlasila, tak do sluchátka mlčky odpovídala kejváním hlavou, což je ve zvukovém přenosu dost nepřenosná věc.

Postupem času jsem se začal za tu svoji naivitu mstít. Jenže ne na bráchovi, ale na nevinnejch lidech, jako je například můj otec, kterýho jsem onehdy na koncertě poslal ven na parkoviště, že ho tam hledá nějaká sympatická holka a pak se zlomyslně díval z okna, jak tam v mrazu zmateně pobíhá a rozhlíží se, protože ho tam samozřejmě žádná sympatická holka nehledala.

Nechal jsem se za život napálit nesčetněkrát. Naposledy to bylo před tejdnem, tedy ve svejch čtyřiceti letech, když jsem se ptal kluků z kapely na záchod a oni mě poslali správným směrem. V naší partě vtipálků totiž vždycky platilo pravidlo jít opačně, než ostatní ukážou...