Foto (c) Barka Fabiánová

Bran: Přežili jsme vlastní smrt

Kytaristu Vojtěcha Jindru a multiinstrumentalistu Roberta Fischmanna můžete vídat v mnohých kapelách, společně se však sešli v kapele Bran. Ta osobitým způsobem ztvárňuje bretaňský folklor, přesto asi mnohé fanoušky letos na podzim překvapí. Nové album s názvem Beaj vat! obsahuje také písně v češtině. Jak se Bran vyrovnával se změnami v obsazení a zda bude v českých textech i pokračovat se dozvíte na následujících řádkách.

Jste členy skupiny Bran, jejíž historie sahá do roku 1999. Během let se však extrémně personálně proměnila, z prapůvodní sestavy zbyl vlastně jen akordeonista, i vy jste přišli později. Museli jste se někdy vypořádat s nevolí fanoušků?

VJ: My jsme taková ta kapela fungující spíš jako instituce. Jako třeba Spirituál kvintet nebo Kučerovci. Bran, to nejsou ani tak jednotlivé tváře a hudebníci jako spíš nějaká idea, kterou v různých etapách naplňují různí hudebníci. Ale i ta idea se pochopitelně vyvíjí a mění, což se nemusí každému líbit, ale to je život. Vývoj je zdravá věc, i když ne všechny změny samozřejmě musí být vždy k lepšímu. My jsme přežili vlastní smrt, když odešel frontman a zakladatel Dewi Pajot. Museli jsme se najít. Chtěli jsme pokračovat. Nevyhnutelně jsme se stali trochu jinou kapelou. O pár fanoušků jsme asi přišli, řadu nových získali, ale většina těch starých, věrných zůstala. Berou to většinou jako dvě různé etapy vývoje kapely a oceňují, kam jsme se posunuli. Ono upřímně, ta stará sestava měla drive a velké kouzlo, ale v řadě ohledů je teď Bran o dost lepší, než byl.

Nemohu si tedy odpustit rýpnutí – v čem?

VJ: Nerad bych se dotknul předchozích členů a svých bývalých spoluhráčů, je to ale vlastně normální vývoj... Mám pocit, že teď ta kapela hraje líp, má lepší aranže, zvuk, instrumentální výkony jsou jinde... Ale stejně je nejdůležitější taková ta nepopsatelná energie, takové to spojení kapely s publikem, kvůli kterému na vás přijdou lidi zas. A to ta stará sestava měla rozhodně taky. Bez jejího vkladu bychom tu teď takto nebyli.

RF: Hlavně nás to spolu na pódiu pořád baví a co je velký bonus: baví nás to i mimo ně. Jsme dobrá parta.


Hrajete tzv. keltskou hudbu, ty máš Vojtěchu dokonce label s tímto názvem. Co pro vás ten termín znamená? Nemluvě o tom, že spadáte logicky do značně širšího a poměrně stejně problematického označení “world music”...

VJ: Od 60. let označují hudební publicisté a vydavatelé tímto poněkud nešťastným termínem vše od Stivella po Sinnéad O’Connor. Nacpou se tam punkeři v kiltech i McGoldrick. S původní hudbou starých Keltů ten termín souvisí jen vágně. Ale je to prostě nálepka, mající asi tolik smysluplný obsah jako označení jazz, rock, metal, trip hop... Samozřejmě je to usměvné, ale taky užitečné slovo. Každý ví, co si pod tím zhruba představit. I když je to pochopitelně často zavádějící. Pokud jde o Bran, spíš se snažíme ty "Kelty" moc nevzývat – to se netýká třeba jen aranží a image, kterou vlastně asi žádnou nemáme, ale taky třeba grafiky okolo kapely. Děláme si to prostě po svém.

RF: Ten termín taky nemám rád, i když je mi jasné, že jakmile vytáhnu low whistle, je to tam. Titanic, Riverdance, všichni Kelti světa. Ale vážně, lidové techniky hry na flétnu svého času dost ovlivnily můj styl a vím, že vědomě i nevědomě některé postupy používám například i v jazzu.

Když už jsme u osobního stylu, co vás přimělo zabývat se muzikou?

VJ: Ve třetí třídě k nám během vyučování přišel nějaký pán a snažil se děti přesvědčit, aby se věnovaly hudbě a přihlásily se do lidušky na vybrané nástroje. Když došla řeč na kytaru, řekl jsem si, že tohle by se mi líbilo a přihlásil se. Následující dva roky jsem spíš protrpěl a rodiče mě museli hlídat, abych cvičil. Jednou přišlo i na slzy – jak mi stékaly do korpusu kytary, kterou jsem měl položenou v klíně, rozmazaly uvnitř písmo na etiketě. No a v patnácti už mi kytaru doma museli občas spíš brát – jednou jsem ji měl asi dva týdny zamčenou ve skříni, abych se taky věnoval škole.

Jaké používáš kytary a ladění? Mezi hráči tzv. keltské hudby je oblíbené DADGAD, pokud se nemýlím?

VJ: Používám různá ladění – jednak standardní, třeba právě v Branu a jinde, jednak tzv. double drop D, což je ladění DADGHD, tedy obdoba DADGAD. To používám v duu s houslistkou Jitkou Malczyk nebo v novém projektu Lua. Na irskou muziku se hodí skvěle. Na nové desce Branu není jen standardní ladění, ale různé další formy, baví mě s tím experimentovat, hledat nejlepší zvuk... I když často je pak problém přenést to na pódium, aby to nezdržovalo... Používám taky různé speciální kapodastry ˜– partial capo, harmonic capo, spider capo apod. Taky se nechci omezovat jen na zvuk akustické kytary, takže na nové desce třeba jsou ze strunných nástrojů i barytonové a sopránové ukulele, mandolína nebo elektrická kytara. A taky efekty, které pomohly udělat jedinečný zvuk některých skladeb. Třeba reverby shimmer a blackhole od Eventidu. Mou oblíbenou kytarou je v současnosti Gibson J-35, na který jsem nahrál skoro celou novou desku. Jedna skladba je na Martin D-18. A pak mám rád svého Fendera, je to telecaster thinline. Vysněných kytar je mnoho – Rickenbacker, Lowden, Martin D-45...

RF: Mě k hudbě původně přivedla babička, učitelka klavíru. Bylo mi tehdy kolem šesti let a cvičit na klavír mě ukrutně nebavilo, tak mi dali pokoj. Někdy ve druhé třídě jsem se přihlásil do kroužku na zobcovku, to mě chytlo a začal jsem pak docházet k jednomu svému příbuznému, nadšenému amatérovi, na pravidelné hodiny. Někdy po dvou letech jsem zatoužil po příčné flétně a dostal se do rukou učiteli nejpovolanějšímu, prof. Malotínovi. Tomu se nejdřív moc nezdály moje pysky, ale nakonec to se mnou vydržel až do absolutoria na konzervatoři. Z toho, co mě naučil o flétně a o dýchání, čerpám dodnes, všechno ostatní jsem posbíral cestou hlavně od svých četných spoluhráčů.

Hraješ na množství nástrojů, máš nějakého favorita? A mohl bys přiblížit čtenářům irské whistle a bombard?

RF: Nejradši mám asi pořád příčnou flétnu. Nabízí mi největší výrazové možnosti, jsem s ní nejvíce srostlý. Hodně mě baví taky altová příčka, zvlášť na jazzovější hraní, má sama o sobě charakter. Irské píšťaly jsou velice vděčné posluchačsky a v kapele výborně fungují. Když se pořádně naefektují, mají taky úžasné expresivní možnosti. Zapomenout nemůžu ani na flétny typu kaval nebo náj, na které taky hraju, ale ne pravidelně, takže mi pár dní trvá, než si takzvaně „udělám nátisk“. A samozřejmě nesmím opomenout svého elektronického miláčka, EWI 4000S od firmy Akai. Poslední dobou taky experimentuju s elektronikou, jak ve spojení s EWI tak s flétnou. Bombard je krásný nástroj, ale neovládám ho. Hra na něj totiž vyžaduje tak brutální svalové napětí, že bych se tím připravil o možnost hrát na flétnu. Asi jako kdyby hodinář začal po způsobu Franty Kocourka ohýbat železné tyče. To se prostě nedá. Ale je to krásný nástroj, třeba bombardista (bombarďák?) z kapely Plantec z něj dokáže dostat až coltraneovské barvy.


Vystupovali jste také v zahraničí, jaká byla odezva publika na “českou Bretaň”?

VJ: V Polsku, Itálii, na Slovensku a nejvíc ve Francii, pochopitelně v Bretani. Tamní muzikanti reagovali na Bran pozitivně – říkali, že jsme jiní, ale že respektujeme hudbu, kterou hrajeme. Oceňovali naše aranže a zvuk.

Na novém albu Beaj Vat!, jehož křest proběhne již příští týden, 24. listopadu v pražském Paláci Akropolis, jste se pustili také do češtiny. Hodláte tímto směrem i pokračovat?

VJ: Rádi bychom. Ve vlastní autorské tvorbě v rodné řeči vidím smysl. Pro mě osobně je to vlastně nejvyšší meta. Za starou lidovku v cizím jazyce se člověk takzvaně schová, ale v češtině je jako nahý, zvlášť pokud je text původní a má nějaký intimní rozměr. Taková je na albu skladba Noc. Baví mě tohle spojení vlastní tvorby s naším zvukem a přístupem k aranžím, který uplatňujeme v bretaňských lidovkách. Je to zase něco nového, logický vývoj. Určitě se tak ale nezříkáme ani do budoucna Bretaně a jejího folkloru. A naše tradiční „hitovky“ jako třeba Trois matelots du port de Brest si lidé na koncertech budou moct užít vždycky.

RF: Jak říká Vojtěch, je to úplně jiná disciplína. Pro mě jako pro zpěváka, který se vlastně dostal ke zpěvu přes francouzštinu a bretonštinu, je to velká výzva.

Začal jsi zpívat až s Branem, nebo už dříve? Staráš se nějak o hlas?

RF: Zpíval jsem, ale vlastně jenom vokály, ať už v Taliesynu nebo v Neřež. Hlavní zpěv jsem si vyzkoušel až s Branem a bylo to prakticky ze dne na den. Největší problém jsem měl s tím, naučit se mít svůj hlas rád. Někdy potom jsem četl rozhovor s Avishaiem Cohenem, který říkal přesně to samé. Co se týká hlasové techniky, spoléhám hodně na to, co mě naučil František Malotín, u kterého jsem studoval flétnu na Pražské konzervatoři. Zpěv je, právě tak jako flétna, závislý především na správném dýchání, uvolnění určitých svalových skupin a naopak napětí jiných. Mám štěstí, že jsem se vždycky pohyboval ve společnosti vynikajících zpěváků, takže sbírám moudra všude kolem.

Nahrávali jste u Borise Carloffa, což je možná pro váš žánr poněkud překvapivé. Jaké bylo natáčení, a v čem byl pro vás osobně Carloffův největší přínos?

VJ: Když se kouknete na Borisovy videoklipy nebo zajdete na jeho koncert, asi se vám pak spojení s námi může zdát překvapivé. Kdo s ním ale natáčel, ví, že Boris je i vynikající, naprosto univerzální zvukař s citem pro všechny žánry a jeho možnosti jako producenta se zdaleka neomezují jen na pop. Vybavení studia se hodí pro jakoukoli hudbu a ze své vlastní zkušenosti vím, že je skvělé právě třeba i na folk, world music a podobné žánry. My jsme si desku produkovali sami, ale Boris se postaral kompletně o zvuk až po mastering. Podle mě se mu podařilo náš materiál zachytit tak, že zní velice přirozeně. Album má krásně čitelný, jiskrný, hedvábný a moderní zvuk.

RF: Mě ta spolupráce naprosto nadchla. Od té doby kudy chodím, tudy chválím do nebes. Naopak si dokážu představit, že až budeme dělat příští desku, bude to mnohem větší divočina. Miluju elektroniku, v pubertě jsem místo Playboyem listoval rolandovskými katalogy a slintal, všechno to vypadalo tak nedostupně. Tak uvidíme, už teď pracujeme se zvukem mnohem kreativněji než doposud.


Nové album si vydáváte sami, s čím vším jste bojovali? Nejste na hudební scéně žádní nováčci, desek jste nahráli nepočítaně…

VJ: Nevím, jestli se dá hovořit o boji. Je to ale vždycky samozřejmě spousta práce, stovky hodin strávených něčím, co se hudby jen týká a občas je to i kreativní a zábavné – třeba vymýšlení grafiky, natáčení facebookové videopozvánky na křest apod. Ale jinak je to především manažerská a administrativní práce. Pokud bych si mohl vybrat, raději bych já osobně psal hudbu, cvičil nebo šel třeba na procházku, ale bez těchhle věcí navíc se kapela bohužel prostě dělat nedá, pokud to myslíte vážně. Navzdory všem nesnázím a časové náročnosti v tom ještě pořád nalézám smysl a beru to jako výzvu.

Vedeš navíc vlastní uměleckou agenturu a vydavatelství, co tě k tomu vedlo? V čem spočívají výhody samovydavatele, proti spolupráci s větším labelem?

VJ: Vlastně to v praxi znamená, že dělám booking kapelám, ve kterých mám nějaký autorský vklad, protože chci, aby hrály. Domlouvám jim prostě koncerty. Mám sice cosi jako label, ale ani bych to tak vzletně nenazýval... V podstatě se jen postarám o vydání alba některého z těchto projektů. Název Keltskahudba.cz je takový orientační – česká hudba zařaditelná do škatulky celtic. Ale nelze to chápat úplně doslova. Nový Bran „Beaj vat“ je už šestý titul pod touto značkou. Dříve jsem spolupracoval hodně s Indies, u kterých třeba vyšla naše deska An delienn. Pak se změnila situace na trhu a v současnosti je pro kapely, jako jsme my, prostě nejlepší vydat si desku na vlastní pět a třeba si jen domluvit s někým větším distribuci. Nejvíc CD prodáme na koncertech, tak proč bych si měl vlastní desku od někoho odkupovat, abych ji mohl prodávat?

Jak se dají – či nedají – skloubit vaše další projekty dohromady? Oba jste muzikanti na plný úvazek.

VJ: Není to jednoduché, všichni mají ještě další hudební aktivity, jezdí s kapelami, natáčejí desky... Robert třeba hraje s Marií Rottrovou nebo Neřež. Kontrabasistovi Petru Tichému mj. zrovna vyšla deska dua HLASkontraBAS. Akordeonista Tomáš Görtler jezdí s písničkářem Mirkem Kemelem, bubeník Petr Mikeš hraje třeba s The Tap Tap. Se saxofonistkou Helenou Markovovou se potkávám i v našem novém společném projektu s názvem Lua, kde se zase věnujeme hlavně irské hudbě. A nedávno jsem třeba vydal desku s houslistkou Jitkou Malczyk, se kterou vystupuju v duu.

RF: Skloubit se to musí. Jsem profesionální muzikant, jako většina členů Branu, a to je volba. V mém případě to znamená nejen to, že se chci hudbou živit a věnovat se jí na nejvyšší možné úrovni, ale i to, že potřebuju hudbu zakoušet z různých stran. Proto hraju folk, pop i jazz, skládám, bouchám do cajonu i do kláves a foukám do všech těch věcí. Ich kann nicht anders…

Ty nicméně nepůsobíš jen v kapelách, máš zkušenost se skládáním doprovodné muziky pro seriál...

RF: Spolu se Zdeňkem Vřešťálem jsem skládal hudbu k oběma sériím Vinařů. Bavilo mě to ohromně. Hudba dá těm obrázkům život, může podpořit nebo zabít vtip, z kreativního hlediska je to velká zábava. Je to úplně něco jiného než psaní pro vlastní kapelu, musíte naplnit představu režiséra, ego jde stranou. Ale doufám, že mě to ještě potká.

Tagy: