Groove Army, foto: archív Tokhi

Bubenická armáda bude stát na podiích v naleštěné zbroji

Náš prapor bude vlát vysoko a hrdě, jako unikát nejen českého hudebního světa. Cesta, než se z vašeho projektu stane královská garda jako Royal Squad, je ale delší, než se může zdát. Musíte začít s výcvikem několika partyzánů v polích a hlubokém lese. Brodit se bahnem, obstát v dešti, plazit se pod ostnatým drátem, nebát se svištících kulek okolo a několikrát zapochybovat o sobě a celé strategii. Dát tomu absolutně všechno.

Když jsem zakládal Groove Army, byla to vlastně hurá akce kvůli jedné jediné a konkrétní poptávce. Měla to být road show, turné o několika zastávkách u nás i na Slovensku, a rozhodně jsem si přál, abychom uspěli. Podařilo se.

Projekt ale začal tak, že jsem ho napřed slíbil, podepsal, a až potom stavěl. Přes inzeráty, známé, kamarády bubeníky, kohokoliv, kdo uměl pomoct. Nakonec je u nás z úplně první party jen Ivanka, která vlastně nikdy předtím na buben nehrála. Přišla navíc dělat vlajkonošku. Lidi ale nebyli. Dostala rocar (veliký a hlasitý shaker, v bubenickém orchestru plnící funkci podobnou hajtce u soupravy) a teď na něj hraje bezesporu nejlíp v republice :D.

Přišli tedy amatéři, poloprofesionálové, i lidi, co nikdy nebubnovali, a přípravy mohly začít. Zkoušelo se zhruba dvacet dní v kuse, velmi intenzivně, několik hodin denně, a nikdo nesměl chybět. Makalo se do umření. Občas mě napadlo, když jsem nevnímal progres takový, jaký bych si představoval, jestli jsem neudělal úplně šílenou a nereálnou věc. Udělal. Ale skvělé věci málokdy vzniknou, když nic neriskuješ. Když do toho nedáš všechno, pochybuješ o tom, jestli to vlastně může klapnout a jestli jsi ještě při smyslech.

Opravdu jsme z toho měli armádní bootcamp, bylo to – v rámci fyzické přípravy – včetně choreografie a celkové náročnosti při několikahodiovém bubnování denně, skutečně velmi intenzivní. Název se přímo nabízel. Na konci stála jednotka, která – přesto, že polovina z nich nikdy nebyla na pódiu – byla připravená ohromit několik náměstí v mrazivém prosinci. Do toho jsem jel osobně turné s Pavlem Šporclem, takže produkce road show musela termíny naskládat přímo mezi štace virtuózního houslisty. Náročnější měsíc jsem asi nezažil.


Podobný bootcamp pak přišel i v další vlně konkurzu, kde jsme zas dostali nabídku být jediným oficiálním hudebním programem na Mistrovství světa v ledním hokeji, které se hrálo v Praze. Už jsme byli zvyklí, pracovat pod tlakem, hrát několik dní v kuse skoro nonstop, ale tohle nás zase posunulo ještě o kus dál.

Naším úkolem bylo napřed rozproudit davy ve fanzóně, přejít z obchodního domu k aréně před zápasem a doprovázet lidi do haly. Netrvalo dlouho, a všimla si toho produkce, která nás pak chtěla i před zápasy do ochozů arény. A tohle byl už jen kousek k tomu, aby si toho všimla i režie, a prosadila si nás přímo na hokejová utkání. Všechna, co byla naplánovaná. I když akreditace do haly pro účinkující se uzavíraly tři měsíce před turnajem. Šli jsme všude. Do prostřihů, mezi vhazováním, o přestávce zas do ochozů, po utkání znovu k fanzóně a zpět, několikrát denně. Hrály se třeba tři zápasy. A pak nás začala česká asociace posílat i k hokejistům na hotel, abychom je vyburcovali před každým našim utkáním. To už bylo tak absurdní, že jsme skoro nestíhali přejezdy na jednotlivé štace, obědvali jsme způsobem, že se ukousne bageta, kterou máte v kalhotech pod dresem. A trvalo to asi 18 dní. Potom jste prostě Armáda. Podobný dril jsem nezažil s žádnou kapelou, se kterou jsem kdy spolupracoval. A že jich pár bylo :D.


Když už jste jako etablovaný projekt na hudební scéně, hrajete čím dál více, přemýšlíte, jak věci posunout. Mám tohle vždycky. Všichni možná ne, ale mně nestačí najít něco, co funguje a s tím se spokojit na dlouho dobu. Potřebuji pohyb a vývoj. Ano, hráli jsme průvody, otevíračky, VIP akce, festivaly, galavečery, přímé přenosy, závody, fotbalové i hokejové turnaje, stali jsme se partnery fotbalové reprezentace... Ale – pořád jsme byli doprovodný program. Velmi hlasitý, efektivní a vysoce ceněný, ale stále doprovodný. Nebyla to hudební skupina. Byla to bubenická show. Nebylo to něco, co může jet turné a lidi na to budou chodit jako na jednotlivé koncerty.

Chyběla mi tahle část. Něco, co by z Groove Army udělalo plnohodnotný kulturní zážitek. A nejsem troškař. Takže to musí parádně znít, skvěle vypadat – a taky to musí lidem nabídnout něco víc. Nějaký prvek, který nenajdou na koncertě kapaly „běžného“ obsazení. Pořád je to bubenická show. Hrozně moc bubeníků. Jejich silnou stránkou je to, že umí hrát, vypadají skvěle a je to hodně lidí, co má stejný sen. Táhnou za jeden provaz, pomáhají si. Jenom blázen si totiž myslí, že všechno zvládne úplně sám.

A tak přišel Royal Squad...


Rozhodl jsem se, že samostatná show nemůže stát pouze na bubnech. Podobné programy mě nebaví, i když jsou sebelepší, déle než několik minut. A to jsem bubeník. Nebo možná právě proto. Věděl jsem ale, že tady je cesta, že to, co dokázali Safri Duo, nebo Blue Man Group, případně STOMP (i když to už je hodně divadlo), nemůže být náhoda. Vím, že tu ten prostor je, musí se to jen správně uchopit a podřídit tomu úplně všechno. Silný a nadšený tým je základ – nikdy nenazkoušíš show, kde je třeba 12 lidí, když 4 z nich radši pojedou na víkend k babičcce, nebo prostě zůstanou doma a budou hrát videohry. Proto je kapelník v podobném procesu mimo jiné dost psycholog a mistr HR zdrojů, taky často vrcholový manažer komunikace. Ale jak se říká. Když chceš postavit loď, nemůžeš poslat své muže pro dřevo. Musíš ve svých mužích vzbudit touhu vidět krásy vzdáleného světa a vrhnout na vody nekonečných oceánů.

Jestli někdy skončím s muzikou, můžu do vrcholného korporátu. Haha.

A tak tedy stavíme loď. Podle dosavadní zpětné vazby okolí doufám, že to bude minimálně Enterprise. Stojí to dost sil, času a peněz, ale věřím, že roste to, do čeho vkládáš energii, čemu věnuješ pozornost. A že já už jsem jí sem narval vagóny. A taky doufám v pravidlo tří. To spočívá v tom, že co investuješ, třikrát se ti vrátí. Jak v dobrém, tak ve zlém. To se týká úplně všeho, ale v komunikaci s ostatními je to úplně klíčové. Někdo má problém obstarat jazzové trio. Jádro a vztahy musí být zdravé. Kolečka celku, přínos každého člena musí mít uplatnění, a musí zapadat. Když už někdo nemá moc čím přispět navíc, nesmí proces brzdit tím, že nebude odpovídat na emaily nebo zprávy, nepřijde na zkoušku, dorazí pozdě na hraní, atd.

Pokud v projektu nebo kapele nevládne absolutní vědomí a odpovědnost v tom, že každá součást je zásadní a důležitá, aby se povedlo něco velikého, tak to prostě nemůže klapnout. Pro každou hudební formaci by tohle měla být samozřejmá věc, ale někde není. Opravdu lidé nejvíc řeší to, jak se dělá produkce něčemu tak náročnému na lidi i provedení. Je to prostě absolutně o každém členovi. A pokud máte v řadách byť geniálního muzikanta, který ale nedorazí na zkoušku, nebo klidně na koncert, nemá to moc smysl.

Všechno je ale proces, a než se najde ta ideální cesta, musí se občas šlápnout vedle. Jen je dobré si to uvědomit. Ta nejzajímavější část na projektu Royal Squad je totiž to, jakým způsobem vznikala muzika, samotné podklady pro koncertní hraní, a vlastně i celá deska. Napřed totiž jdeš, snažíš se marně vysvětlit svou vizi pár externím producentům – lidem, co by tomu měli dát zvuk a tvář. Někteří z nich si třeba i vezmou dost peněz, že teda jako jo, pak ale jako ne. Prostě materiál nedodají, nebo ho dodají nedodělaný, nebo ho dodají pozdě – takže varianta A) – nedodají. Ok, makali na tom – aspoň to říkají, takže ty peníze už neuvidíš a výsledek nemáš. Ale právě sis koupil výbornou informaci, že tudy ne.

Kdybychom to nezkusili, neinvestovali a nehledali v českých vodách, jednoduše bychom nezjistili, že pro někoho mimo projekt je to zadání asi neuchopitelné. Spousta lidí to nemohla vidět jako my, nedokázali si to ani představit a vůbec nemohli pochopit tu vizi. Když jsi první a nemůžeš tudíž ukázat ani nic, čemu by se to mohlo blížit, je to vždycky trochu složitější. Nebo to ty lidi ani nezajímalo a nechtěli tomu pomoct, ztrácet s tím čas, nebo se ani neobtěžovali odpovědět. A někteří se pak dokonce vrací, když vidí, že to nakonec přece jenom bude asi fajn. Ale to je takový zvláštní úkaz asi hodně vídaný na české scéně. A všechno je to v pořádku, bez téhle zkušenosti tvůj projekt nedostane tvář. Buď vyhraješ, nebo se učíš.

My jsme se naučili, že to nejlépe zvládneme sami. Povstali blaničtí rytíři, v podobě našeho bubeníka Romana a kamaráda Aideeho, a sami jsme vytvořili materiál na naši první desku a koncerty. Roman se v mých očích úplně fantastickým způsobem začal učit pracovat se zvukem a celou režií. Na youtubu a v tutoriálech projížděl, jak nástroje nejlíp nabrat, v čem ideálně pracovat, jak to míchat – a nakonec jak dotáhnout master. Přikupoval vybavení a věnoval tomu několik nocí beze spánku. V každém tracku a skladbě pro Royal Squad je až 80 vrstev nástrojů a zvuků, ploch, synťáků, dotočených kytar a basy, někde i můj hlas – který jsme nabírali v pokojíku a já musel být celý pod dekou. Pak s deskou obcházíte kamarády muzikanty, a ti se s údivem ptají, co teda na tom zvuku chcete řešit, že to je super. Aha... Tak asi dobrý.

Kapely hrotí PR někdy ne úplně šťastným způsobem. Zadluží se, aby mohli natočit desku v USA, nechat to smíchat v Abbey Road, pod dohledem největších producentů – a pak z toho vymlátí pár článků a možná nějaký koncert. Dokonce znám i pár lidí, co se zvládli před návratem téhle investice rozpadnout a splácí to dál. A nepříjemně dlouho. Je v pořádku věnovat tomu maximum, ale také je fajn umět vyhodnotit situaci a reálně zvážit možnosti. Přitom nejsilnější PR je váš skutečný příběh. Je to to, co skutečně znamenáte. Za čím jdete, co jste obětovali. Já si vzpomínám na období, kdy jsem si musel od kamaráda půjčovat na jídlo a měl jsem problém zaplatit nájem za pokojík v Praze. Ale věřil jsem, že když tohle ustojím, budu se živit bubnováním.

Naše deska právě vychází. Venku je video, nabrané na premiéře projektu Groove Army – Royal Squad loni v létě. Letošní sezona ale oficiálně bude první koncertní. Naše prapory tak po mnoha měsících a probdělých nocích vlají a bookujeme, co to jde. Termíny hraní představíme brzy na našem facebooku a stránkách www.royalsquad.cz, kde budeme dál informovat o vývoji celého projektu. Tohle je nejsilnější část mého hudebního života...

Jestli jste došli až sem, poslání je jednoduché. Všechno, co se děje tvé kapele, nebo projektu, znamená vývoj – do té doby než to vzdáš. Když to zabalíš, nic z toho nemělo cenu, a to je velká škoda. Nikdo nepřišel k hotovému, nikdo se zázrakem nedostal na nějakou pozici, kde by se pak v klidu sám a bez další dřiny udržel. Tak za tím pojď, a dej do toho všechno.

Tagy: