Češi potřebují funk jak sůl

„Jmenujeme se Vepřové Komety a hrajeme funk“ – často, když nás takhle uvedu, vzbudí to špetku údivu. Funková kapela by se přeci měla jmenovat spíš třeba Unclefunker nebo třeba Freaks United. To by ale od nás byla póza – pokud jde o naše ambice, úplně nám stačí mateřština. Stejně tak nám stačí hrát pro tu naši zemičku, kde lidi funk teprve poznávají a která funk právě teď potřebuje. Odtud možná taky ta dvojznačnost v názvu našeho debuťáku, vycházejícího v těchto dnech – Funk ční ze mě.

Samozřejmě, že tahle země už nějakou dobu „funkuje“. Velký respekt máme k partě kolem Romana Holého. Když jsem studoval textařinu, jedním z úkolů bylo složit píseň „do úst“ vybraného interpreta. Tehdy jsem hodně sjížděl desku Nervák od J.A.R., a tak jsem vybral Dana Bártu, z čehož vznikla pecka Národní strom na čtyři. Ale místo abych mu ji nabídl, hned ji spolkly Komety, a tak ji teď najdete na nové desce.

K tomu albu – vypustili jsme jako první singl Sista, což je reggae jak poleno. Možná proto bych měl pro jistotu reklamním stylem garantovat, že „obsah funku v sušině“ je více než 50% z jedenácti písní. Ne všechno se dá snadno zastrkat do žánrových škatulek, takže těžko říct, co je vlastně ten zbytek, ale jsem rád za to, že se podařilo udělat sestavu, která není „každej pes jiná ves“, kde je znát nějaký ten náš podpis – někdy najazzlý, někdy rockovější, někdy chilloutovější, ale vždycky kometí. Přesto jsme se v jedné z písní pyšně pasovali na Strážce funku, takže není úplná mýlka vidět za tím vším nějakou misi, „funky mothership“ přistávající v srdci Evropy.

Problém s funkem v Česku je, že sklouzává do diskofilie, takového toho párty-komerčního-softporna. Posluchač jakoby si musel vybrat, bude-li alternativní intelektuál, co si pod stolem jazzclubu podupává na zajímavou vintage-sound kapelu, nebo bude ve fliterch pít drinky v záři diskokoule a růžových neonů. Funk není ani jedno z toho, narodil se s Jamesem Brownem z gospelu kdesi v černošském ghettu v polovině šedesátek a nebyl nikdy nějak navoněný, dá se říct, že vždycky, ať už to bylo u Sly and the Family Stone nebo u Parliament-Funkadelic, kypěl živočišnou radostí z pohybu a rytmu. Postkomunistická republika tohle těžko chápe, lidi se stydí tancovat, být spontánní. Přitom nejde o to na něco si hrát, ale prostě si hrát, být hraví. Trochu smazat hranici mezi pódiem a publikem, reagovat na sebe, sdílet radost.


Kdybych měl něco na textech i hudbě Funk ční ze mě vyzdvihnout, tak je to právě hravost a radost a je to i díky Honzovi Balcarovi, který nás natáčel ve svém studiu Bros. Honzu jsme znali z pódia, když jsme jako teenageři pařili na jeho funky Nukleárních vokurkách (povšimněte si stejně pitomého názvu!). Jako producent nás Honza hodně tlačil do myšlenky desky „jako happeningu“, pečlivě sbíral naše hlášky a přeřeknutí a sytil s nimi ve správném poměru každý track. Honza nám pomohl s výběrem písní, poradil, kde co vynechat, sem tam složil part, nebo sám zahrál – třeba na skleničky.

Po dlouhých krásných třinácti letech existence Vepřových Komet tu máme tenhle kotouč, zprávu, kterou chceme vypustit do vesmíru, tedy do světa, vlastně možná spíš do země, která ještě není úplně „funkční“. Ta zpráva říká něco jako – pojďme se naučit radovat. Ne jenom veselit, ne jenom se zabavit, ale pustit ze sebe ven trochu spontánní energie, nechat „vyčnít“ trochu toho funku.

Nad výsledným zvukem jsme s Honzou bděli hlavně já s bráchou, to jest bratrstvo pan Groovy (drum) a pan Fanky (voc, guit). Brácha má rád čistší a modernější zvuk typu Freak Power nebo Jamiroquai, pořádá jazzové festivaly a leccos okouká tam. Já si jedu spíše ten syrovější sedmdesátkový zvuk a nekriticky miluju Jamese Browna, Freda Wesleyho a Maceo Parkera, ale v podstatě všech šest se nás shodne na obdivu k Red Hot Chili Peppers, především k jejich starším deskám – jako Blood Sugar Sex Magic. Adam Weiss (guit) miluje blues a americké country a jeho sóla a vyhrávky přinášejí do Komet tu bluesovou procítěnost, pan Mango (pno) má taky rád syrovější funk – nemůže se nabažit hammondkových vibrát – takže má vkus skoro jako já, s tím rozdílem, že ho občas baví úchylnější zvuky... No a bratři Jenda a Jindřich Paukertovi (bass, sax) tomu myslím nejvíc dodávají tu kometí osobitost. Paukerti s Groovym taky účinkují jako drum'n'bassoví djs v DUNENI.cz crew, takže i tyhle vlivy jsou leckdy v kometím zvuku znát.

Krom jmenovaných sedmi statečných na desce účinkuje dechová sekce Terezy Pohlreichové (alt sax), kde dále hostuje Jakub Žídek (trom.) a Raphael Hädler (tpt.). Tereza přišla, slyšela a rozepsala. Vlastně všechno, co zahráli – na první dobrou – do těch našich aranží dokonale sedlo. Dechové party si při poslechu toho našeho vymodleného albíčka-děťátka teď užívám snad nejvíc, možná vyjma hlodů, co tam hází brácha Groovy. Jsem ale hlavně rád, že se nám – a hlavně Honzovi – povedlo převést tu koncertní energii do té digitální podoby.