Charlie Straight: Ze všeho nejdůležitější je písnička

Pokud v současnosti existuje mladá česká kapela, které se výrazněji podařilo zčeřit vody na tuzemské hudební scéně, pak je to bezesporu třinecká formace Charlie Straight. Mnozí tuto kapelu považovali za marketingem vytvořenou senzaci a o triumfu jejího debutového alba hovořili s despektem. Nicméně, Charlie Straight si postupem času získali poměrně pevnou pozici mezi domácími kapelami a je patrné, že za tímto úspěchem musí být něco víc než jen kvalitní marketing. Co? O tom jsme si povídali s klávesistou Michalem Šupákem.

Toto číslo časopisu věnujeme mladým kapelám, které se snaží prosadit na scéně. Kapele Charlie Straight, v níž působíš jako klávesák, se to podařilo. Vzpomeneš si na vaše začátky v Třinci, když jste byli ještě neznámou regionální skupinou? Jaké jste v té době měli cíle?

V té době většina z nás chodila na střední školy. Pamatuji si na první zkoušku, kdy jsme se sešli ve zkušebně v třinecké ZUŠ vyzdobené obrázky dětí z výtvarného oddělení. Albert donesl několik svých písniček (mezi nimi např. Platonic Johny) a zkoušeli jsme je nějak zaranžovat. Po pár zkouškách jsme se rozhodli, že do toho jdeme a vznikla kapela Charlie Straight, která funguje ve stejném složení až do dneška. Albert se tehdy vedle angličtiny věnoval závodně inline bruslení a skateboardu, Johny se chtěl vydat na dráhu manažera a měl nápady na vlastní byznys, Pavel a já jsme hodně hrávali jazz, já jsem tehdy studoval klasický klavír a skladbu na konzervatoři, takže jsem jezdil na klavírní soutěže nebo komponoval skladby pro orchestr, sbor apod. Nikdo z nás tehdy netušil, kam až se s touto kapelou dostaneme. Náš první koncert byl v ostravském klubu Hudební bazar asi pro třicítku lidí. :-)

Styl, kterému se věnujete, bývá označován jako indie rock, případně britpop. Směřovali jste do těchto vod záměrně nebo to postupem času samo vykrystalizovalo?

Když jsme kapelu zakládali, přišel každý z nás z úplně jiného hudebního prostředí. Britskou scénu poslouchal hlavně Albert a Johny, my s Pavlem jsme se o pop jako takový příliš nezajímali. Náš styl prochází od začátku stále vývojem a sami nevíme, kam se ještě hudebně dostaneme. Znít „britsky“ nebyl vykalkulovaný záměr, ale přirozený vývoj. Albert jako skladatel má k této hudbě dlouhodobý vztah a všichni se inspirujeme spoustou kapel, které z této scény vyšly.

Na vašich stránkách se můžeme dočíst, že v období před Charlie Straight jste se setkávali v různých jazzových formacích. Pomáhá ti zkušenost s tímto žánrem při působení v Charlie Straight?

V jazzu jde hodně o improvizaci, spontánnost, užívá se tam komplikovaných rytmů nebo zahuštěných akordů. Tyto vlastnosti se s popem příliš nesnoubí, proto bylo pro mě zezačátku docela obtížné se naučit hrát jednodušeji, stylově a vkusně, odříct si „sólíčka“ a podobně. Teď, když se ohlédnu zpět, to považuju za velmi přínosné – nevěřili byste, jak je pro spoustu muzikantů těžké hrát jednoduše, méně, nehrát sám za sebe, ale přispívat k dobrému zvuku celku. Samozřejmě, když má člověk v sobě něco hluboko zakořeněné, nejde to úplně potlačit, takže jisté prvky jazzu nebo klasiky v naší hudbě jsou patrné, zejména na naší první desce nebo třeba na koncertech, kde někdy vznikají spontánní jam sessions, když Albertovi praskne struna na kytaře a potřebuje čas na její výměnu.

Jaké předpoklady musí podle tebe mít kapela, aby se dokázala prosadit v domácí konkurenci? V čem spatřuješ hlavní důvody úspěchu Charlie Straight?

Ze všeho nejdůležitější je písnička. Bez dobré písničky nepomůže ani největší PR mašinérie. (I když při tom, co slýchávám v českých rádiích, tak asi někdy pomůže.) Písničkou to ale teprve začíná, dneska je doba, kdy nestačí jen pěkně hrát. Kapela musí na pódiu také dobře vypadat, musí se naučit komunikovat s publikem, nabídnout třeba něco navíc, například videoprojekce. A hlavně musí vytrvale získávat nové fanoušky a udržovat ty stávající, tzn. co nejvíce koncertovat, i v těch nejzapadlejších koutech, vracet se na stejná místa, komunikovat s fanoušky třeba na Facebooku. My jsme měli to štěstí, že jsme zaujali lidi jako je Michal Novák z Bandzone.cz, který nás de facto vytáhl z garáže, Richard Krajčo, díky němuž jsme jeli turné s Kryštofem, a spoustu dalších zajímavých lidí z různých oborů, bez nichž bychom dnes nebyli tam, kde jsme.

V jaké z dalších mladých tuzemských kapel vidíš potenciál napodobit úspěch Charlie Straight?

Je škoda, že už nefunguje kapela The Roads, jejich muzika se mi hodně líbí a myslím, že v sobě skrývá velký potenciál. Hodně úspěchů přeju kapele A Banquet nebo třeba MIDI LIDI.

Jak často a jakým systémem zkoušíte?

Momentálně bohužel zkoušíme docela málo. V těchto měsících hrajeme v průměru tři koncerty týdně, mě čekají státnice a nebydlíme ve stejném městě, takže sejít se na zkoušku je docela problematické. O prázdninách bude situace lepší. Většinou děláme několikadenní soustředění ve zkušebně, nebo u Alberta na chatě – na samotě v přírodě – a tam dáváme dohromady nové písničky. Většina z nich vzniká tak, že Albert donese písničku, kterou nám zazpívá z kytarou, a každý z nás si pak vymyslí svůj part. Některé písničky vznikají třeba ze společného jamu.

Za své první album jste obdrželi tři ceny Anděl, které občas bývají terčem kritiky pro svou údajnou neobjektivnost. S jakými pocity jste toto ocenění přijali a jak vám pomohlo v hudební kariéře?

Pro nás byly tři ceny Anděl velkým úspěchem a jejich přebírání byl pro mě osobně velký zážitek. Vzhledem k tomu, že se hlasování účastní 200 lidí z hudební branže, jsem se jejich neobjektivity neobával. Díky nim jsme se jako kapela dostali do širšího povědomí a počet fanoušků na našich koncertech se velmi rozrostl, což nás těší ze všeho nejvíce. I díky anglickým textům jste jistě zajímavým exportním artiklem.

Podařilo se vám nějak expandovat do zahraničí? Jaké máte v tomto smyslu plány?

Z pozice české kapely není lehké se prosadit v zahraničí, kde mají spoustu svých dobrých kapel. Je třeba začít takřka od nuly, po malých krůčcích, tak, jak jsme začínali u nás. Hrát mimo naši zemi nás hodně láká a je to naším snem a cílem už od začátku naší existence. Díky Andimu, našemu německému manažerovi, který žije v Mnichově, jsme tam už odehráli několik koncertů a měli možnost si zahrát také v Hamburku, Wuppertalu, Berlíně, Marne nebo přímořském letovisku Travemünde na severu Německa. Německo jsme si zvolili jako zemi, kde si vyzkoušíme, jestli máme na to, abychom zaujali zahraniční publikum, a zjistíme, jak na nás budou lidé reagovat. Výhodou je poměrně rychlý dojezd z Čech. Svůj fanklub už si tam vytváříme, ale ještě nás čeká mnoho práce, zejména koncertování, abychom si tam vybudovali nějakou pozici.

Kromě Německa jsme vystoupili i ve Francii, Polsku nebo na Slovensku, jednalo se ale vždy spíše o jednorázové akce. V současné době se snažíme zorganizovat turné po Evropě s nějakou zahraniční kapelou, která už má v různých zemích své fanoušky. V nejbližší době se chystáme odehrát koncert v Bruselu, Litvě, Lotyšsku a také několik koncertů v Londýně v rámci programu Českého domu během letních olympijských her.

Prozraď něco o svém vybavení, které používáš při koncertech s Charlie Straight...

Momentálně hraju na Kurzweil K2500 a Nord Lead 2 doplněné o hardwarové efekty – delay Line6 a reverb Boss. V brzké době bych chtěl vybavení rozšířit o Nord Stage 2.

V současné době studuješ na pražské HAMU. Co ti toto studium přináší?

Na HAMU v současné době studuji klasický a jazzový klavír. Díky tomu jsem stále v kontaktu s muzikanty a s lidmi, kteří se zajímají o tyto žánry. Díky škole mám možnost stále rozvíjet svoje hudební dovednosti a rozšiřovat si rozhled. I když už s kapelou hraju šest let a trávím s ní většinu svého času, nejsem schopen se úplně vzdát toho, co dělám už od svých šesti let – hraní na poctivý dřevěný klavír, hraní skladeb, které mě svou kompoziční dokonalostí a hloubkou dokážou při hře naprosto pohltit. Čas strávený u klavíru ve třídě ve škole je pro mě často jediný čas, kdy můžu být sám a odpoutat se od celého okolního světa a soustředit se jenom na hudbu. Místo, ve kterém se škola nachází, i samotná budova mě umělecky velmi inspirují.