Ondřej Slavík (foto: Tomáš Bláha)

Chtít věci dělat jinak

Dělat věci nově a neopakovat se, je něco, co řešíme s klukama v Zrní takřka neustále, minimálně s každou novou deskou. Hledáme nový zvuky, nový kombinace, nový souvislosti vzniklý spojením toho dobrýho z naší i světový minulosti, novýho ze současnosti kolem nás a bláznivýho, překvapujícího, co z nás padá při jamování. S novou deskou to začalo už začátkem roku 2016.

Že pojedeme točit do zahraničí jsme na začátku neplánovali. S novým albem jsme se chtěli posunout, kromě tvůrčího konceptu i zvukově. A tak jsme si domluvili schůzku s Ondřejem Ježkem, kterej s náma točil dvě předchozí alba.

Seděli jsme všichni spolu u stolu a nic moc jsme neříkali, nevěděli jsme jak začít, takže asi tak po půlhodině začal Ondřej sám: "Tak co, pojedeme natočit desku do Madridu?" vypadlo z něj úplně nepochopitelně. – "Jasně!!" "A Ondřeji, my bychom to chtěli udělat mnohem víc elektroničtější...""Tak s sebou vezmeme Pjoniho!" Rozhodování bylo rychlý, jasný, spontánní a geniální. Později se ukázalo, že Ondřejův nápad s Madridem vyšel jen z toho, že kdesi na záchodě na zdi uviděl nalepenej lísteček s reklamou na nějaký madridský studio.

A protože Ondrovi věříme, souhlasili jsme a vydali se točit do Španělska svý další album. Jen jsme nevěděli, kdo je vlastně Pjoni. Na netu jsme zjistili, že je to mladej kluk ze Slovenska, kterej hraje po světě svoji elektroniku, hodně šikovnej, otevřená hlava, ve svym oboru docela pojem. Paráda – takže k mixáku do Špáňa s sebou bereme dva míchače a producenty.

Po rozhodnutí točit v cizině začalo kolečko zjišťování a zařizování. Nejdřív jestli je výhodnější letět letadlem, nebo jet dodávkou. Propočty, výpočty, rozhodování, dohadování, nakonec zvítězila dodávka. Nakoupili jsme nový struny, blány, baterky a před cestou všechno nasadili a poladili. V autě jsme vybudovali takovou plošinu s matracema, abychom mohli jet nonstop a nebyli úplně rozlámaný. A řidiči se mohli v pohodě vyspat.

Ubytování jsme nakonec vybrali levnější, ale příjemný. Punkový spaní ve spacácích ve studiu jsme zažili u první desky, teď nás ale mělo bejt osm lidí, kromě kapely dva producenti a kameraman, takže bude dobrý mít nějaký lepší zázemí. Přes Airbnb jsme našli bydlení v 11. patře věžáku, malej byteček, jen jedno patro pod volně přístupnou střechou s fantastickým výhledem. Kromě Ondřeje a Pjoniho jsme s sebou vzali ještě Tomáše Bláhu, moc šikovnýho týpka s kamerou a foťákem, kterej už nám udělal pár dobrejch videí z našich akcí.


Na natáčení jsme každý ráno jezdili asi dvacet kilometrů do studia, kde jsme točili asi do dvou hodin, než začali všichni padat hlady. Pak oběd v místní taverně a po obědě další sekvence asi tak do devíti. Studio mělo několik místností s pěkným zvukem a díky oknům na sebe i vidíme, takže můžeme točit všichni najednou. Večer se pak šlo na pár piv, v noci se místo odpočinku strašně pařilo, a Ondřej s Pjonim pouštěli songy a kapely, o kterejch nikdo z nás nikdy neslyšel a nasáváli jsme tak podvědomě neotřelý atmosféry. Paření po nocích probíhalo bez následků – z dobrýho vína nemůže bejt blbě. Prej.

Každej den ve studiu jsme se pak během hodiny shodli na novejch překopanejch aranžích songů a ty starý, který jsme několik měsíců s potem tváře a v hádkách stavěli, padaly dost často ze stolu. Žádná lítost, pápá, tohle je energie teď a tady, takhle je to super. Některý vychytaný party, který jsme tejdny individuálně drtili padly a místo nich přišlo ticho, přiznávky na každou, melodie na třech tónech nebo úplný vynechání nástroje. Dva songy, kterejma jsme se prohrabovali poslední dva měsíce po jednom společnym přehrání, skončily v hudební propasti. Starý Zrní nezapadalo do nálady desky. Možná si na ně někdy vzpomenem a nějak je zpracujem, proteď ale zmizely ze světa.

Poslední den už jsme jen dotočili poslední zpěvy, bylo dost času na spontánní nápady, až konečně v 11 v noci konec. Krví nám všem koloval omamnej koktejl endorfinů, celý natáčení bylo silný, intenzivní. Naposledy do hospůdky kousek od místa bydlení, místní majitel už nás znal. Když jsme mu řekli, že je to poslední den v Madridu, tak mezi rundama piv a vín z Málagy nosil na stůl dobroty všeho druhu.

Zase se to nějakou souhrou osudu povedlo, ta energie při točení byla jedinečná. Když jsme k poledni, po čtyřiadvaceti hodinách v dodávce, cestou přes pyrenejský skalnatý vymletý krajiny, sněhový vánice na jihu Francie a noční Německo vjížděli do Prahy, řikali jsme si, jestli jsme tam vůbec byli, jestli to celý nebyl jen surreálnej sen. Patnáct dní v Madridu, dvanáct nahranejch songů, parta osmi týpků z Čech a na konci jedno album.

Vyjde v březnu a už teď se nemůžem dočkat. Bude to naše nejlepší deska. Jako každá.

Ondřej Slavík a Ondřej Ježek (foto: Tomáš Bláha)
Ondřej Slavík v madridském studiu (foto: Tomáš Bláha)
Zrní u oceánu (foto: Tomáš Bláha)