PLACES

Co naženeš na rovince, ztratíš v zatáčce

Plýtvat časem se nevyplácí, ale taky není na škodu se občas umět zastavit a trochu protřídit tu pomyslnou knihovnu myšlenek. Utřít prach, zamést kolem, vyvětrat, dát si kafe. Je to už pár let, co se všechno spustilo. Neřešíš peníze, jen víš, že to potřebuješ dělat. Je ti sedmnáct a hlavu máš plnou snů. Většinu dnů trávíš na zkušebně, cvičíš 5 hodin denně, a když máš pauzu, čteš knížky o všech těch skvělých kapelách a říkáš si, že to jsi celý ty.

První zkušebna ve staré chalupě, vymalovaná způsobem DIY, protože kdo by vyhazoval prachy za malíře, v ní koberec, bicí, kytarové kombo. Dva šílenci nedávno vylezlí ze základky, neurčité zvuky, pazvuky, kulhající beaty. Ale touha hrát byla tak velká, že nám to připomínalo ráj. Pak přišli ostatní a začaly první zkoušky trvající někdy i pár dnů v kuse, první songy, první nejisté krůčky, později i první koncerty, první zkušenosti s alkoholem a cigárama. První větší lásky a emoční trable, flákání školy. Nic, co by nezažíval každý. Pomalu se ten kolos PLACES rozjíždí, zábava začíná a tlukot srdce připomíná zvon.

O několik let později, kdy už jsme si byli trochu jistější v tom, co děláme, nám přistála ve schránce zpráva od někoho, kdo nám změnil život. Ten někdo byl Tomáš Neuwerth. Hozená rukavice, po které když neskočíš, uděláš životní chybu. Chtěli jsme udělat album a teď je tady příležitost. Nastalo období střádání peněz, hledání výhodných koncertů, kde nehraješ jen za pivenky, vyvarování se akcí o třech platících lidech, období dřiny doma na zkušebně a nekonečného hledání sebe sama. Zapomínali jsme na čas a leželi na zkušebně do brzkých ranních hodin, kde jsme bez přestání projížděli a komentovali nahrané, dost nesourodé a v mnoha případech nejisté nápady a demáče, z nichž o dva roky později vylezlo album Distant Edges, které se, i když se to nemusí zdát, rodilo v bolestech, jak už to tak bývá.


Je fajn být připravený, ale nikdy se nepřipravíš na všechno. Během nahrávání se nám všem změnily životy, ať už víc nebo míň. Jsme pořád ti samí lidé, kteří v létě 2014 vstoupili do Tomášova království, ale zároveň jsme úplně jiní. Všechny tehdejší osobní průsery jsme se snažili ventilovat hudbou, věděli jsme, že celá tahle tvrdá doba je něco jako zkouška výdrže. Myslím, že jsme obstáli docela slušně. Není se za co stydět. Došlo mi, že jsme to album udělat potřebovali a potřebovali jsme ho udělat co nejlíp, jak to šlo, jinak bychom byli v pasti. Neobešlo se to bez hádek, hlavně kolem tracklistu. Kolik se u toho vypilo chlastu, je irelevantní. Jako bonus se dostavil zájem veřejnosti a najednou jsme měli pocit, že se o tom mluví víc, než kdokoli z nás čekal. Přišly opravdu hezké koncerty na skvělých akcích, festivaly, rozhovory a všechno bylo najednou jinak. Dokud ze všeho zlého, co se v našich životech stane, půjde udělat dobrá deska, kniha, film, whatever, je svět ještě v pořádku. Jestli máš pocit, že ztrácíš půdu pod nohama, ukliď stůl od všech těch lahváčů a zkus o tom něco napsat. Možná se ti ta půda brzo vrátí, máme to odzkoušené.

Dělat kapelu je, podle mě, o srdcařství. Fejky zkrátka neprojdou zkouškou času. Jestli existuje v životě (nejen) hudebníka nějaká jistota, je to asi tahle. Když se ohlédnu na ty roky ve zkušebně a na cestách na koncerty, které nebyly vždy úplně fajn, na momenty, kdy bylo na pódiu víc lidí než pod ním, nebo když Eva přišla o hlas, případně měl někdo z nás při hraní fakt vysokou horečku, na nakládání aparátu do auta v mínus čtrnácti stupních Celsia, případně v plus pětatřiceti, uvědomím si, že ať už to bylo jakékoli, tohle nám nikdo nemůže vzít. Můžeš udělat kapelu, která za rok vystřelí ke hvězdám, ale nezapomeň, že stále platí „co naženeš na rovince, ztratíš v zatáčce“. Všichni tu cestu máme trochu jinou, ale na tohle prostě věřím – nesedět na prdeli a odehrát toho co nejvíc, protože tohle tě dělá tebou. Mít otevřenou mysl, zkoušet, co se dá, ale nekopírovat. Protože jiná možnost jednoduše není. Po cestě sice ztrácíš lidi, ale nakonec zjistíš, že toho mnohem víc získáš, když do toho vrazíš celého sebe. Vzájemný respekt a určitá pokora uvnitř kapely se taky hodí, i když jsou samozřejmě momenty, kdy byste jeden druhého nejradši neviděli. Ale to brzo pomine, takže si to pojďme všichni pořádně užít, dokud to jde.