Bára Zmeková (foto archiv autorky)

Co pije Sophie?

Jednou za čas se mi v životě objeví hudba, která zaujme první místo v playlistu a na kratší nebo delší dobu z něho vyšoupne úplně všechnu ostatní. To se pak sedá v parku za teplých nocí a poslouchá se dokola těch pár zásadních songů, přemítá se nad tím, jak jsou dobrý, pohlcující, v čem to vězí, a co to musí být za bytost, ten nebo ta, komu takový písně chodí. Těch jmen nemám v životě moc. Ale pár jo. Vysněná setkání a platonické lásky, které tam i po letech pořád jsou.

"Sophie Hunger bude hrát v Akropoli, okomentoval jsem jí status a ona mi to lajkla!" řekl mi před půl rokem s dětským nadšením jeden z mých dospělých, velevážených přátel. Radovali jsme se, já mu záviděla – ze srandy i trochu upřímně. Než mi to došlo. Sophie – v Akropoli! Vždyť tam musím hrát s ní, mám to deset metrů od baráku! Tak jsme se zasmáli a šli.

Jenže… já jsem najednou v obchodě a vybírám šaty. Šaty do Akropole, na koncert Sophie Hunger, až jí budu dělat ten support. Zanedlouho už šaty v tašce, účet na nule. Doma šaty ještě zkouším a přemýšlím nad tím, jestli se na ten koncert budou hodit. Budou. Jsou divný. Ale to je dobře. Mám šaty. A teď teda už zbývala jen maličkost… napsat tý Sophii Hunger.


Kontakt pochopitelně nikde žádný, možnost napsat zprávu na facebookovým profilu nebyla. Napsat jí něco pod status? Ale že by zrovna ona vysedávala po nocích u počítače a sledovala, kdo jí zrovna co okomentuje? Blíží se půlnoc. Beru telefon a nahrávám jí video… v půlce telefon hlásí plnou paměť. Pokus číslo dva. Zapínám record. Po pěti vteřinách telefon padá na zem z piána. Nevadí. Pokračuju. Zpívám pár veršů jediný anglický písničky, kterou mám, modlím se, aby mě soused nepřišel zabít, a pak už jen "Hi Sophie, my name is… Mám tě ráda a bydlím kousek od Akropole, tak by mi udělalo velkou radost, kdybych ti mohla udělat předskokana na koncertě v Praze." Lepím jí to na facebook dřív, než mi kamarád píše, ať to nedělám, že je to docela trapný. Nejspíš se mi vysměje všech 72 599 jejích fanoušků, a k ní se to nikdy nedostane. Tik… ťak… bláznivá holka ze Žižkova.

Pět minut a Sophie píše! Ok, líbí se jí to, zeptá se promotéra, jestli mají ještě místo. Skáču radostí! Nemůžu spát a přemýšlím. Co takový promotér asi řekne, když mu Sophie Hunger sdělí, že nějaká holka by jí chtěla dělat support, zazpívala tři verše songu, jinak deset minut mluvila… překotně. Napadá mě, že potřebuju nějakýho anděla, který mi ukáže cestu ještě z druhý strany. Koho ale…? Usínám.

Ráno jsem si, mírně praštěná, rozvzpomněla, co se dělo. Píšu andělovi mail. Ten mě obratem propojuje s Borkem, hlavním promotérem Sophie v Čechách. Já čekám, čekám. Den utekl bez odpovědi. Další den taky. Sedím s kamarádem na Jiřáku, pijeme kafe, já jsem na trní a ptám se, "co mám dělat?" Říká: "Nic, jenom tomu věř." Věřím! Mám přece kurňa už ty šaty! Doma otevírám mail, kde mě čeká zpráva: management Sophie už o mně ví a koncert platí.

Je to už půl roku a pořád mi to připadne tak nějak neskutečný. Od momentu, kdy jsem uvěřila, že jinak to být nemůže, jsem skočila rovnou na pódium Akropole a pak do zakouřenýho žižkovskýho baru. Nejlepší Bloody Mary v mým životě. Pikantní, s pěkným kouskem řapíkatýho celeru, okurky a třemi olivami. Po boku s holkou, se kterou jsem strávila dvě léta – se Sophií Hunger.

Bára Zmeková (foto archiv autorky)
Bára Zmeková (foto archiv autorky)
Bára Zmeková (foto archiv autorky)