David Byrne: Umělecká rozhodnutí jsou experimenty s různými aspekty lidského vnímání hudby

Co znamená poslouchat?

Poslech je do určitého stádia záležitostí fyziky a není těžké jej popsat: zvuk vzniká pohybem molekul ve vzduchu, tyhle molekuly zformované do zvukových vln potom putují naším zvukovodem dál ke střednímu uchu a vlásenkové buňky v uchu vnitřním je nakonec převádí na elektrické vzruchy, které vysílají ke zpracování do mozku. Co se děje potom?

Jako je tomu ve většině případů, kdy přijde na řadu mozek, dostáváme se k otázce, na kterou neexistuje jednoduché vysvětlení. A je proto taky podstatně zajímavější. Poměrně logické a všeobecně uznávané je ještě rozdělení aktivit ucha na sluch a poslech: sluch – podvědomé přijímaní ruchu z okolí zdravým uchem. Poslech je potom soustředěná činnost prováděná s nějakým cílem. A tomu už se věnuje mnoho zábavných teorií.

Zajímavá a k aktuálním hudebním trendům se vztahující je třeba například teorie Michela Chiona, francouzského experimentálního skladatele a teoretika audio-vizuálního umění, který vyčlenil tři kategorie poslechu a to příčinný, sémantický a redukovaný. To, že aplikujete příčinný poslech, znamená, že se snažíte přijít na zdroj zvuku. V praxi to vypadá tak, že když vás ze spaní probudí rána, vyrazíte zjistit, jestli venku někdo pouští ohňostroj, nebo jestli střílí z pistole. Sémantický poslech potom odhaluje význam zvuku, zprávu, kterou zvuk sděluje. Tedy, že pokud je to ohňostroj, může to třeba znamenat příchod nového roku a to, že na tom nejste úplně sociálně dobře, když ležíte sami doma. Anebo že pokud to byla pistole, dost dobře teď možná někdo ocení pomoc.

Do této kategorie se taky řadí ale třeba i přijímaní mluveného jazykového kódu nebo rozlišování veselých (dur) a smutných (moll) hudebních postupů. Jako poslední a nejnovější druh poslechu pak uvádí Chion tzv. redukovaný poslech. Ten je spojený především s elektronickou hudbou, zvukovou syntézou anebo třeba samplováním. Když posloucháte redukovaně, jednoduše vás nezajímá, odkud zvuk pochází a co může znamenat, ale zabýváte se jeho fyzikálním charakterem. Tedy, že když slyšíte ránu, je vám srdečně jedno, jestli někde někdo střílí. Rozhodně vás ale zaujmou neobvyklé frekvence, amplituda, rychlý attack a krátký sustain.


Posloucháte-li písničku, zapojujete tedy hned několik druhů poslechu. Soustředíte-li se na text, praktikujete poslech sémantický. Vokál ale může být taky čistě pro své zvukové vlastnosti využitý úplně jinak, než jak jej jste zvyklí vnímat. Analýza beatu poskládaného z vokálních samplů pak zapojí váš redukovaný poslech. Když se snažíte přijít na to, jestli kytarovou linku hraje Fender z roku 1967 nebo 1968, aplikujete poslech příčinný.

Různé hudební žánry tedy zapojují různé druhy poslechů a zaměstnávají náš mozek různými způsoby. Na to navazuje švédský muzikolog Ola Stockfelt se svou teorií o adekvátním poslechu. Stockfelt se ve své akademické kariéře hodně zabývá sociologií hudby a věnuje se společenskému rozměru poslouchání jako takového. Tvrdí, že západní společnost si za posledních několik desetiletí díky usnadněnému přístupu k hudbě rozšířila povědomí o různých stylech, a lidé jsou tak díky tomu mnohem schopnější rozpoznávat kulturní odkazy reprezentované hudbou a navozovat cíleně různou atmosféru. Příslušníky hudebních subkultur potom přirovnává ke skupinám hovořícím tajným jazykem, kterému široká společnost nerozumí, nebo ani nemá rozumět. Zajímavost týkající se hudebního vzdělávání nakonec: Stockfelt v návaznosti na tyto teorie tvrdí, že pokud mají být hudební studenti schopni měnit nebo alespoň reagovat na pozici hudby ve společenském kontextu, měly by studijní programy tyto aspekty více zohledňovat.

Zamyslet se nad svým vlastním poslechem může být pro muzikanta zajímavou změnou perspektivy a taky možnou inspirací. Příkladem takto uvažujícího hudebníka je třeba frontman kapely Talking Heads, David Byrne, který ve své knize How Music Works (psali jsme o ní zde) mnohdy popisuje svá umělecká rozhodnutí jako experimenty s různými aspekty lidského vnímání hudby. Jeho skladatelská spolupracovnice, St. Vincent, na svých deskách pak zase bravurně zasazuje hudební odkazy do neočekávatelných situací a navrch VESELE prozpěvuje o tom, že „má nad domem ČERNOU duhu, která jí ladí k záclonám i podlaze“. A je to fascinující.

S mozkem je nekonečná zábava.