Klub Cavern, Liverpool Matthew St.

Chcete dobrý zvuk? Čtyři nejčastější chyby při živém hraní

Praxi zvukaře provozuji již kolem dvaceti let. Za tu dobu jsem měl možnost zvučit akce v nejvetších pajzlech, přes kluby, kulturáky, open airy, až při mém pobytu v UK akce typu Manchester MEN Arena. Tento článek je věnován začínajícím a poloprofesionálním kapelám, protože jejich koncertů je zdaleka nejvíc. Může ale také napovědět zvukařům v klubech, protože právě kluby se často potýkají se špatnou akustikou nebo malým prostorem.

Začátkem bych rád podotkl, že není pravda, že úkolem zvukaře je věrně přenést zvuk muzikanta k uchu posluchačovu. To platí velmi zřídka v případech, kdy muzikanti v kapele věnovali nemalé úsilí výběru nástroje, zvukové banky, komba, ale také cvičení hry a souhry jeden s druhým. Většinou zvukař musí upravit zvuk tak, aby výsledný celek dobře fungoval. Dobrý zvukař, který nechce zabít posluchače, obvykle použije zvuk z pódia a do péáčka pošle jen to, co chybí. Pominu-li opravdu nezkušené zvukaře, zde začíná být jasné, že jak kapela zní, není otázkou zvukaře, ale primárně jak kapela zní na pódiu. Budu povídat o klasickém schématu malých a středních sálů, při použití pódiových odposlechů a snímání všech jednotlivých nástrojů individuálně.

1) Bicí – činely

Činely patří vůbec k nejsmrtelnějším zvukům, které se na pódiu vyskytují. Bicí se staví obvykle doprostřed stage a ostatní muzikanti stojí kolem nich. Pokud má bubeník v oblibě sto tunové činely, které po úderu zní hodinu, pak se zpravidla jedná o neřešitelný problém. Na pódiu se nikdo neslyší, takže se všichni přidaj a výsledek je totální koule agresivního kraválu. Zvukaři pak nezbývá nic jiného, než tenhle brajgl z pódia přeřvat péáčkem tak, aby aspoň byly slyšet zpěvy, což vlastně taky nejde, protože zpěvačka zpívá ustrašeně a její mikrofon vtipně bere činely, protože stojí metr před největší čínou. Práce s kompresorem na takovémto zpěvu zůstává fantastickým snem.

Byl jsem se podívat na prezentaci, kde Pepa Cigánek předváděl činely Meinl. Na této akci jsem natočil jednu ukázku na telefon...


Všimněte si, jak i přes Pepovy údery do činelů je slyšet ságo a podklad na pozadí – a to je nahráváno na pitomej telefon. Po předváděčce jsem se se s ním na téma činelů bavil a on mi řekl, že si samozřejmě vybírá činely podle typu akce, kde hraje. Pokud hraje v klubu, tak si bere činely, které hrají potichu. Pokud hraje v aréně, bere si činely, které hrají nahlas. Osobně jsem si i vyzkoušel poslech uchem půl metru od činelu, když do něj Pepa bouchal, a byl jsem překvapen, jak příjemně může činel znít, aniž by vám utrhl ucho.

Závěrem: Hlasité, tlusté, těžké činely rozhodně NE. Rána do bubnu by měla být dvakrát tak hlasitější, než rána do činelu. Pak má teprve zvukař prostor k tomu, aby konečně mohl se zvukem pracovat, třeba pomocí overheadů, které většinou v klubech nelze vůbec použít. Můžete namítnout, že zrovna tyhle činely se vám hrozně líbí… posluchač v klubu nepozná jakou barvu zvuku má činel, ale kurva pozná, jestli mu to utrhne hlavu.

2) Kytara

Kytarový zesilovač byl vynalezen kolem roku 1930 na zesílení havajské kytary. Myslím, že to byl Leo Fender, kdo ve 40. letech použil stejný princip pro svoje experimenty, až byl zrozen klasický kytarový zesilovač a kombo, jak je známe dnes. Muzikant si zesilovač postavil za sebe, aby jej slyšelo obecenstvo a aby byl také slyšet na pódiu. Tento princip vycházel z tehdejších potřeb zesílit kytaru a basu tak, aby se dalo hrát v hospodě, kde nebylo žádné jiné ozvučení. Tomuto principu ale definitivně odzvonilo koncem 60. let po legendárním Woodstocku, kdy bylo jasné, že užití výkonného P.A. systému přináší obrovské výhody při práci se zvukem.

Kytarový zesilovač je z principu velmi směrový. To znamená že hraje velmi hlasitě v ose reproduktorů. Mimo osu reproduktorů se zvuk drasticky mění. Většina kytaristů má zesilovač postavený na zemi, nebo kombo dává na židli, maximálně však výška reproduktorů bývá kolem hrudníku. Takhle mají kombo ve zkušebně a logicky podobnou polohu pak používají při vystoupení. Problém je, že to, co kytarista v takovém případě slyší, zdaleka není jeho zvuk. Jeho zvuk je právě to, co je slyšet v ose reproduktorů. Zkoušeli jste si poslechnout, jak zní vaše kytara přímo před reproduktorem? Tam, jak se dává mikrofon? Hnusný, co? Moc to řve, nejsou tam basy… a je to strašně nahlas oproti tomu, když poslouchám jen o malinko vedle. Přitom připočteme-li výšku pódia k židli, na které stojí kombo, zjistíme, že osa reproduktorů komba je skoro přesně ve výšce uší posluchačových… a pozadí kytaristy. Skoro to vypadá, že má kytarista uši v prdeli?

Dnes nalezneme péáčko téměř v každém klubu. Používání komba jakožto zdroje zvuku pro posluchače je tedy přežitek starý nějakých 50 let. Nedá se s ním rozumně pokrýt větší množství posluchačů a jeho zvuk se rapidně mění vzhledem k posluchačově poloze. Naopak směrovost se dá dobře využít na pódiu, kde bychom se všeobecně měli snažit o co největší ticho. Jaká je tedy ideální poloha komba? Už Leo Fender kdysi vymyslel nožicky přidělané z boku na kombu, aby se dalo naklopit. Kytarista by tedy měl mít kombo namířené tam, kde má uši a pokud možno tak, aby nebránil ostatním členům kapely slyšet jejich aparát. V případě, že se kombo nedá ztlumit kvůli barvě zvuku, rozhodně doporučuji power brake nebo výměnu aparátu. 100 a více wattový zesik na kytaru je rozhodně nesmysl. Podle mého názoru na hraní v klubech je absolutní strop 50W. V dnešních dobách není problém koupit výborně hrající zesilovače, které mají 30 a méně wattů a spolu se šikovným umístěním reprobedny směrem k uším kytaristy naprosto postačí. Pokud se jedná o hardrockovou partičku, která by vypadala blbě s 15W chrastítkem, bez té svojí hradby, tak ať si to s sebou vozí! Nikdo přece nepozná, ze kterého zesiku se zrovna hraje (tohle používá např. Machine Head - za svojí obrovskou hradbou mají schované malé kombo s mikrofonem, namířené do zdi). A ještě se vrátím ke zvuku, když je kombo/bedna namířená na uši kytaristy – má to samé výhody: nutí vás to nastavit si zvuk, jaký potom bere zvukař mikrofonem, výborně se slyšíte i při relativně slabé hlasitosti aparátu, na pódiu je klid.

Pokud prostě kytarista nezkousne aparát jinde, než klasicky za sebou, může si pořídit malinký paravan z plexiskla, třeba jako používá Radim Hladík při koncertech kapely Blue Effect.



3) Basa

Basa a kytara se od sebe liší frekvenčně, výkonem a směrovostí. Basa je obvykle posazena o oktávu níže, potřebuje více výkonu a není tak směrová. Co to v praxi znamená?

Zde hraje roli především akustika prostoru, ve které obvykle kapela hraje. Vzhledem k tomu, že většina klubů má k dispozici sklepní prostory vystavené z betonu, pálených cihel, žuly apod., bez akustických prvků, doba dozvuku basových tónů může jít až do několika sekund. A nemusíme chodit jen do malých klubů. Příkladem budiž pražská Roxy nebo Akropolis (tímto dávám velký palec dolů všem památkářům, kteří svým konzervativním přístupem znemožňují při rekonstrukci objektů instalaci akustických prvků a nebo majitelům, kteří koupí drahé ozvučení a nedají ani korunu na akustiku). Dobu dozvuku si představte tak, že po rychlém zatlumení struny ještě slyšíte zvuk doznívající v místnosti. Čím dále stojíte od basového komba, tím více slyšíte onen dozvuk na úkor prvotního tónu. Dlouhý dozvuk znepřehledňuje hru na nástroj, rychlejší pasáže se slévají dohromady, vzniká koule, která znemožňuje čitelnost spodního pásma kytar, zpěvu, kláves… Co s tím?

Zde opět platí – basový aparát by se neměl používat na ozvučení sálu, ale pódia. Moudří už tuší, že tedy není nutné mít tisíce wattů, ale postačí třeba i pouhých sto. Ono, upřímně, sto wattů je docela hodně, když se nevyplácá na frekvence pod 80Hz, které vůbec nejsou potřeba (to je takovej ten vítr, kterej hejbe s teplákama). Oni tam stejně jsou, i když je stáhneme, ale tak akorát. Navíc, zvukař má obvykle k dispozici DI výstup, takže si může vytáhnout, co je potřeba. Basa má znít konkrétně! Na pódiu je hlavně potřeba slyšet basákův rytmus, protože melodii kapela zná (nebo by aspoň měla). Směrovost basového aparátu není tak kritická. Basák si určitě může nastavit aparát do ouška, ale není špatné, když basu slyší i bubeník. Opět platí, že basák by neměl svojí hlasitostí bránit ostatním se slyšet.

4) Zpěv

Pokud se celá kapela bude řídit tím, co jsme si už řekli, tak zpěvák nebo zpěvačka můžou zjistit, že mají vyřešeno. Zde bych pouze zdůraznil tři nejčastější chyby.

Za prvé se jedná o držení mikrofonu. Budu se bavit o mikrofonu typu SM58, protože je to pódiový standard. Mikrofon nejlépe funguje, když se namíří tam, kde má zpěvák ústa. Je to neuvěřitelné, ale spousta lidí drží mikrofon pod bradou, nebo s ním míří do nosu. SM58 je konstruovaný pro kontakt rtů s mřížkou v ose mikrofonu. Prostě musí být namířen přímo na pusu, ne bokem, a musí se na něj zpívat co nejblíže. Pak má dobře prokreslené basy, zpěv je tlustý, okolní rušivé zvuky nejsou tak slyšet, dobře funguje odposlech. Při této pozici mikrofonu je však důležité neměnit polohu. Jakákoli změna se drasticky projevuje úbytkem hlasitosti zpěvu. Například kytaristé zpěváci často uhýbají od mikrofonu, když mrknou, co dělá basák nebo při hledání toho správného pražce. Pro správný vyrovnaný zvuk je podmínka držet ústy na mikrofonu jako přibití. Techniku oddalování od mikrofonu při zpívání hlasitých pasáží je třeba dobře ovládat, jinak působí více problémů než užitku. Pokud to dobře neumíte, je lepší to nedělat.

Tahle zpěvačka se zpěvem a jeho silou problém nemá - a pomáhá jí i dobrý výběr mikrofonu Lewitt...

Za druhé se jedná opět o držení mikrofonu. Někdo kdysi chytil mikrofon za bambuli a od té doby je to děsně kůl. Akorát že tím se totálně zkurví frekvenční a směrová charakteristika mikrofonu, zdůrazní se pásmo kolem 3Khz a mikrofon začne téměř s jistotou vazbit. Né že by to bylo vždycky špatně – například zpěvák z liberecké partičky Red Hot Iljič Lenin to záměrně využívá ve chvíli, kdy chce docílit zvuk podobný tlampači. Ale zpívat takhle celý koncert je obvykle blbě.

Za třetí – zpěvák/zpěvačka zpívá potichu. Tohle je asi nejsložitější změnit, protože to vyžaduje tréning. Ale na pódiu platí fyzika a pokud do mikrofonu jde slabý signál, zvukař jej musí hodně zesílit. To však jde pouze do určité meze, protože v tu chvíli začne mikrofon brát také další okolní zvuky, jako je třeba rytmičák od bubeníka a nebo moje oblíbené činely. Ve finále to vazbí a zpěvový mikrofon kazí celkový mix rámusem z pódia.

Tady bych ještě uvedl jednu výjimku, kdy se mikrofon naopak nesmí držet v ose před ústy – a to je pískání. Pro pískání je lepší si dát mikrofon bokem, jinak je pískání rušeno foukáním na membránu a nezní dobře.

Několik tipů na závěr

Základní pravidlo, které platí vždy – když se neslyším, tak je lepší ubrat kravál, který mi brání slyšet to, co chci, než přidávat vlastní hlasitost. Když se neslyším, tak je lepší ubrat kravál, který mi brání slyšet to, co chci, než přidávat vlastní hlasitost. Napsal jsem to schválně dvakrát, aby bylo jasno. Ideální stav je, když se ve zkušebně dostanete na úroveň, při které slyšíte vše včetně zpěvu, i když nemáte zpěvový mikrofon. Znamená to, že vaše aparáty včetně zpěvu jsou v souladu, že nic nehraje zbytečně nahlas a že váš hlas je dostatečně silný.

K bicím v každém případě doporučuji paravan z plexiskla. Ten se hodí vždy, protože není důvod mít na pódiu zbytečně kravál, ať se hraje v klubu nebo na open airu. Doporučuji vyšší, aby alespoň o 30 cm převýšil nejvyšší činel bicích. Paravan by měl být dostatečně velký, aby se za něj vešly i stojany na mikrofony. Vzhledem k tomu, že většina kapel si ho stejně nepořídí, doporučuji aspoň pořídit zvukařům do klubů, kde všem teče krev z uší.

Bubeník zpěvák by si určitě měl pořídit kvalitní kollerák, neboli náhlavní mikrofon, protože se u hraní prostě musí hýbat a tento mikrofon zaručí správnou polohu při zpěvu. Zde zdůrazňuji, mikrofon musí být opravdu kvalitní, jinak obvykle vazbí, nebo bere víc bicí než zpěv, zní jak konzerva, apod.

A úplně na závěr – říká se, že zvukař míchá zvuk kapely. Já tvrdím, že zvukař míchá energii, kterou kapela na koncertě vydává. Pokud kapela hraje nemastně neslaně, bez energie, tak s tím zvukař nic neudělá, ani kdyby byl sebelepší. Prostě je potřeba za to pořádně vzít, nebát se, dát do toho všechno. Neříkám třískat do toho jak hluchej do vrat, ale když už mám kapelu, tak předvádět nějaký výkon a né obtěžovat posluchače pokusem o produkci. V Anglii používají zvukaři jedno pravidlo, když si kapela stěžuje na zvuk: Shit in, shit out.

(Více od autora na Jiřin's blog)

Tagy: