Dalibor Dunovský (foto: Marta Mastná)

Dalibor Dunovský: Muzika s lidmi, co ti nesedí, radost nepřinese

Heslo pro dnešek je: Dost bylo pragocentrismu! Hudební dráha dalšího v sérii Sideman je po tři desetiletí spojená s Moravou. "Představa, že to, co poslouchám, musím zároveň i hrát, mě již opustila," říká baskytarista Dalibor Dunovský.

S hraním jsi začínal ještě před rokem 1989. Když se dnes rozhlédneš okolo sebe, mají to mladí kluci ve srovnání s tím, jaké jsi to měl ty, těžší?

No, to je otázka. Myslím si,že je pro ně těžší se prosadit. Je větší konkurence. Na druhou stranu jsou dostupné kvalitní nástroje a možnost se na ně dobře naučit hrát. My jsme všechno „lovili“ z nekvalitních nahrávek. Nebyly různé videoškoly atd. Odpadla i povinnost mít kvalifikační přehrávky, což byl jakýsi „filtr“, přes který se každý nedostal. Hrála tam roli i politika, angažovanost atd. Což byl někdy velký problém. Dobře, že je to pryč. Chtěl bych věřit tomu, že pokud je někdo dobrý muzikant a člověk, nemusí se bát.


Muzicírovalo se u vás doma?

U nás se tak akorát zpívalo na rodinných sešlostech. Nejsem z muzikantské rodiny. Já ale považuji muziku v širším slova smyslu za všelidovou, a z tohoto pohledu každého člověka za možného muzikanta. Je spoustu lidí, kteří by byli vynikající muzikanti, jen se k tomu nedostali. Takže muzikantské geny mám asi od někoho takového.

Myslíš tedy, že muzikantem může být z principu kdokoli?

Je to zase jen úhel pohledu. Pokud si někdo zpívá, nebo plácá do rytmu, tancuje, či jinak aktivně reaguje na muziku, tak vlastně dělá to, co muzikant. Je to jen na jiné úrovni. Z tohoto pohledu může být muzikant každý.
Muziku chápu jako zdroj svobody. Potom samozřejmě pro ty, kteří se chtějí prosadit, nastává dlouhá cesta učení...

Kdy jsi s ním začal ty?

Muziku jsem poslouchal od ranného dětství, ale největší impuls byl poslech desky kapely Yes – Close to the Edge. To mi bylo asi 14 let. Ta hudba ve mně něco změnila a já chtěl být muzikantem. Hrál jsem trochu na kytaru, spíš trampský věci a tak. Pak jsem ke španělce přidělal snímač a přes přenosku gramofonu jsem z ní udělal něco jako elekrickou kytaru. Dá se asi říci, že jsem začal v patnácti letech, ale na basu až v osmnácti.

Často se říkává poměrně legrační věc, že si někdo vybral basu jen pro to, že na ní byly jen čtyři struny. Proč sis ji vybral ty?

(Směje se) Já chtěl být naopak kytarista, ale v mojí první kapele potřebovali bubeníka. Tak jsem si koupil bicí a „hrál“ nějakou dobu na ně. Poté jsem dostal „lano“ do rockové kapely na basu a vzal jsem to. Bicí jsem prodal a koupil basu a aparaturu.

Už ses k bicím nikdy nevrátil?

Ne. Ale mám ten nástroj moc rád....

První velký vzor?

Měl jsem a mám rád spoutu basáků, ale zmíním jen pár, v průběhu času – Fedor Frešo, Chris Sqare, Jaco Pastorius, Guma Kulhánek, Jiří Veselý, Pino Palladino, Marcus Miller, Tonny Levin... Tím prvním byl Fedor Frešo.

Učil ses někdy podle něj? Hrál jsi třeba s deskami kapely Collegium Musicum?

Samozřejmě. Měl jsem v notách i jeho cvičení.

Setkal ses ním někdy osobně?

Setkal, ale neseznámil. Když jsem hrál s Oldou Veselým, jeho spoluhráčem z M.Efektu, vždycky mi sliboval, že nás seznámí, ale bohužel k tomu nikdy nedošlo... Snad to někdy ještě výjde.


Jsi samouk? Nebo proběhla nějaká "ZUŠka" ?

Když jsem začínal s muzikou, tak jsem byl rocker. Na liduškách a konzervatořích se učila hudba, která mě tehdy nezajímala a nástroj, na který jsem hrál, se nevyučoval. Nejblíž byl kontrabas, ale to je trochu jiný svět.
Nezbylo mi nic jiného, než se učit sám a s pomocí přátel. Pokud chceš ale hrát na nějaké úrovni, tak tu cestu musíš stejně tak, či tak, projít.

Jak často jsi tehdy cvičil?

Byly doby, kdy jsem cvičil 6 až 8 hodin denně. To bylo ale až později, když jsem viděl, že je možnost být profesionálním muzikantem. V počátcích to bylo mnohem méně. Nahrazovala to mladická drzost a arogance... (smích)

Co tě v začátcích hudebně inspirovalo a co jste s kapelou v té době hráli?

S první kapelou, což byl Kern, jsme hráli za mého působení hlavně převzaté věci od Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Rainbow, Judas Priest či Iron Maiden. A v začátcích i Olympic nebo Katapult kvůli českým textům. To mě samozřejmě ovlivnilo. Poslouchal jsem ale hodně i muziku, kterou jsme nehráli. Hlavně artrock – Yes, Pink Floid, Genesis, Petera Gabriela. Také jsem poslouchal jazzrock, hlavně Weather Report.

Jak ses potom s takovými hudebními chutěmi dostal do Folk Teamu?

V roce 1990 se rozpadla kapela Progress-Pokrok, kde jsem hrál se Zdeňkem Klukou, Milanem Nytrou, kytaristou Mirkem Sovou a zpěvačkou Pavlou Dvořáčkovou. Ještě před jejím rozpadem jsem ale dostal nabídku od Pavla Kopřivy, kapelníka Folk Teamu, abych s nimi natočil desku. To jsem přijal, a posléze jsem ve Folk Teamu začal i hrát. Nejprve jako host a pak jako člen. Byl jsem za to docela rád, protože jsem tehdy hrál výhradně na bezpražcovou baskytaru (i v Progress-Pokroku) a Folk Team byl pro mne po této stránce velice vhodná kapela. Tou dobou mne představa, že to, co poslouchám, musím zároveň i hrát, již opustila.

Tohle je docela zajímavý moment. Spousta muzikantů si ani vůbec nedovede představit, že by hrála něco, co pro ně není srdeční záležitost, ale pak jsou naopak ti, kteří to berou jako výzvu, zahrát si něco, co by třeba doma neposlouchali, a dostat se do jiného hudebního prostředí. Jak to vnímáš dnes?

No já to měl už od začátku zvláštní. Chtěl jsem hrát na kytaru v rockový kapele, ale tu jsem nesehnal, tak jsem začal hrát na bicí v plesový kapele. Chtěl jsem prostě dělat muziku a naučil jsem se smířit s tím, že to není vždy ideální. To mě provází celý život. Na druhou stranu jsem hrál v kapelách, které mi hudebně stoprocentně vyhovovaly, ale byly tam zase třeba mezilidské problémy. Je moc těžký všechno skloubit,a by člověk byl absolutně spojený. Myslím si,že je důležitý mít rád muziku a osobní problémy co nejvíc upozadit. V mládí jsem se na to díval tak, že je hlavní muzika a to ostatní se poddá. Říkával jsem, že nejsme klub Rychlých šípů, ale muzikanti. Dnes dávám mnohem větší důraz na mezilidské vztahy v kapele. Sebelepší muzika, když ji dělás s lidma co ti nesedí, ti nepřinese radost. To je pro mne dneska to nejdůležitější.


Vraťme se k tvým prvním muzikantským pokusům. Tehdy nebylo u nás snadné nástroje vůbec jen sehnat. Na co jsi začínal?

První byla Jolana Vikomt bass. Prodal jsem bicí a koupil ji i s aparaturou od kapely, ke které jsem nastupoval. Dávno už ji nemám.

Když sis pak pořizoval lepší, podle čeho to bylo? Nebo s kým ses radil?

Bylo to vždy především podle možností, které jsem tehdy měl. Opravdu kvalitní nástroje se kupovaly v zahraničí za devizy. Jen je sem dostat bylo mnohdy na hraně tehdejších zákonů. Moje další basa byla Jolana Diamant Bass, a pak jsem si koupil od jednoho barovkáře japonskýho Precissiona Vorg by Pearl. To byla moje první dobrá basa. Dal jsem za ni tehdy neskutečných 12 000 korun, což by dneska bylo tak sto dvacet až sto třicet tisíc. Mám ji dodnes, předělanou na bezpražec, a natočil jsem s ní hodně muziky, nejvíc s Folk Teamem.

Takže třeba nějakou basu, kterou jsi viděl u svých oblíbenců, sis ani později, kdy už to šlo, tendenci pořídit neměl?

No samozřejmě bych býval rád, ale poměrně brzy jsem se oženil – ve dvaadvaceti letech – a nějak bylo pořád něco důležitějšího, než basa. Dnes už pro mne není tak důležité mít stejný nástroj, jako moji oblíbení hráči. Hraju stejně po svým. V životě jsem měl spoustu nástrojů a mám jich ještě spoustu doma. Když mě nějaký přestane bavit, hraju na jiný, nebo ho prodám. Pro mne to není problém. Jen ten první dobrý Pearl, který se mnou prošel skoro celou cestu, si už asi nechám...

Máš dnes někoho stabilního, kdo se ti stará o nástroje?

Smích... To jsi trochu v jiném světě. O své nástroje se v kapelách, kde hraji, stará každý sám. Výjimkou je pouze Petr Bende, který má svého technika, když praskne struna, uklidit věci po vystoupení a tak. Je to ale zároveň náš řidič a road manager v jednom – náš táta-máma.

Nemyslel jsem technika, myslel jsem kytaráře, kterej ti opraví nebo seřídí basu, a ke kterému ji odneseš, když se něco pokazí?

Všechny drobné opravy, nastavení a seřízení, si dělám sám. Jednou jsem měl problém s výztuhou krku .Musel se odlepit hmatník a výztuhu vyměnit. To mi dělal můj kamarád a výborný kytarář Standa Lysák. Výměnu pražcového hmatníku na bezpražcový z ebenu mi dělal můj další kamarád a bývalý spoluhráč Honza Michálek. Výborný kytarář a kytarista. Co se týče oprav aparatur, tak je tady taky pár šikovnejch kluků.

Baví tě víc trsátko nebo prsty?

Trsátkem jsem hrál v začátcích. Občas ho použiju i nyní, ale jen velmi zřídka. Jsem prstový hráč a hraji též slap a trochu tapping.

Co ty a vícestrunné nástroje?

Na základní úrovni zahraju na kytaru. Jinak hraju hlavně na pětistrunné basy, jen u Folk Teamu mám čtyřstrunné. Ale zkoušel jsem i šestistrunku. Bez problému.

V posledních letech se i u nás stále častěji objevují i akustické baskytary nebo třeba basová ukulele. To tě neláká?

Několikrát jsem chtěl použít akustickou baskytaru na vánoční turné s Petrem Bende. Zatím k tomu nedošlo, ale myslím, že někdy dojde. Nebráním se tomu a když bude potřeba půjdu do toho.

Efekty, které používáš, ti poradil někdo z kolegů, a nebo sis je někde našel sám?

Efekty si vybírám sám.Je to podobný princip jako s basama. Co se mi líbí si nechám, když mě to nebaví prodám, nebo se to válí doma. Mám celkem tendenci je obměňovat a pokouším se i sledovat novinky.

Jak moc jsi žánrově otevřený? Je něco, co bys určitě nehrál?

Myslím, že hned tak nenajdeš někoho tak žánrově otevřeného. Hrál jsem ve spoustě zcela odlišných kapel. Rock, metal, funk,blues, folk, country, trampskou muziku, hrál jsem v divadle. Prostě co život přinesl. Určitě bych nehrál nějakou “šmíru“, se špatnými muzikanty jen pro peníze, jako např. svatby apod. Ale i ty jsem hrál, ale s dobrými muzikanty, a to je pak jiná.

Podle čeho se tedy rozhoduješ, s kým a co hrát? Odmítl jsi v minulosti nějaké stálé hraní, něčí "lano"?

Já to beru tak, že je pro mne pocta, pokud se mnou chce někdo hrát. Dnes už mám samozřejmě i své požadavky, ale to je v každém oboru, kde působíš hodně dlouho. Odmítl jsem spolupráci dvakrát nebo třikrát. Byly to takové úlety, tvářící se jako avangarda.

Co hostování ve studiu? Byla nějaká překvapení?

Ve studiu jsem většinou s kapelou, se kterou hraji. Tam žádná velká překvapení nejsou. Jako hostující muzikant, tedy vlastně sideman, jsem se zúčastnil natáčení desky kapely Taxi Miloše Makovského. Kytarového virtuosa, se kterým jsem ještě v průběhu doby několikrát spolupracoval včetně zpěváka Jirky Zonygy. Ještě jsem točil CD Boba Frýdla, a s kapelou Bendeband jednu věc pro Karla Gotta. Pak to byly nějaký písničky pro kamarády, jako zpěvačku Lucku Dobrovotskou nebo kytaristy a skladatele Honzu Fialu či Michala Pospíšila. Nezvyklé a překvapivé to bylo snad jen poprvé. Teď, jako „starý mazák“, se spíš zajímám, jestli je poblíž studia nějaká hospoda a co čepují... Jedna historka mě ale napadá. Točili jsme CD s Petrem Bende v Sonu a najednou jsem se srazil na schodech s Dougem Wimbishem, baskytaristou Living Colour. Brněnská kapela Guločar tam ve stejnou dobu také natáčela a on jim dělal produkci. Tak to bylo potom veselé.


Spousta lidí relaxuje tak, že si pustí muziku. Jak relaxuješ ty, když nehraješ? Chodíš na ryby? Lepíš letadýlka?

Když to počasí dovolí, tak jezdím na kole. Mám svoji zhruba padesátikilometrovou trasu, která vede nádhernou přírodou, hlavně v lese. Když to jde, tak ji i několikrát týdně projedu. Poslouchám i muziku a mám rád filmy. Ještě stále denně cvičím, a cvičím i tělo...


Co tě v nejbližší době čeká?

Ještě mám pár koncertů v rámci letního hraní s Petrem a s Folk Teamem. Pak chvíli pauza, a potom příprava na tradiční vánoční turné Petra Bendeho. Taky mám nějaký hraní v divadle.

Tradičně na závěr: O své vlastní skupině, kde bys všechno skládal a rozhodoval, nebo i zpíval, jsi nikdy neuvažoval?

To jsou sny snad každýho začínajícího muzikanta. Podaří se to jen těm nejlepším, nejtalentovanějším a nejschopnějším. Totiž vytvořit svůj svět a ještě jej uvést publiku. My ostatní, řadový muzikanti, bychom jim měli být vděční. Nebýt nich nemáme kde hrát. Znám své možnosti, takže posledních asi třicet let jsem už o tom neuvažoval.

---

KDE HRAJE:

- Folk Team (1990- )
- Kapela Divadla Husa na provázku (1997- )
- Bendebend Petra Bendeho (2003- )

KDE HRÁL:

Hrál jsem asi v 25 kapelách. Významné pro mě byly:

- Kern (1978-1982)
- Prakl (1986)
- Progress-Pokrok (1987-1990)
- Avoccado (1988-1990)
- Kamelot (1990)
- Roman Dragoun a Futurum (1995)
- Oldřich Veselý Eband (2010-2011)

NA CO HRAJE:

U Folk Teamu:
- Bezpražcová basa Pearl Precission s množstvím úprav (1981)
- Fender Jazzbass (1978) s množstvím úprav (jiné kobylky, snímače a aktivní elektronika)

V divadle:
- Yamaha TRB 5P (1992).

U Petra Bendeho:

- Warwick Fortress One fretless (1992)
- Sire Marcus Miller V7 (2016)

V minulosti jsem hrál na velké aparáty, ale přešel jsem na in ear monitoring, takže používám pouze efekty:
Chorus Boss CE-2B, octaver MXR, VTBassDI Tech 21, E.W.S.BMC, Spectracomp T.C. Electronic.

aparáty:
Občas hraji na kombo Phil Jones Bass Cub BG-100 nebo na box Bergantino CN 112 s hlavou Tech21 VT Bass 500.

VYUČUJE NĚKDE:

Nevyučuji, a pokud by mne někdo požádal, asi bych ho odkázal k nějakému odborníkovi. Já mám jistě ve své hře spoustu zlozvyků a nemá cenu je předávat dál. Určitě bych ale mohl v něčem poradit.

S Folk Teamem (foto: Dáda Hubková)
Dalibor s bezpražcem
S Petrem Bende (foto: Marta Mastná)