Dan Bárta: Na trendy kašlu

Dan Bárta: Na trendy kašlu

Kdyby se konala anketa, kdo z tuzemských frontmanů je nejvíc charizmatický, Dan Bárta by se umístil určitě na první příčce. Nezaměnitelný vokál, cit pro detaily, hluboké vrozené muzikantství – to vše dělá ze zpěváka J.A.R., Illustratosphery či Alice opravdovou osobnost našich českých luhů a hájů. Otevřený rozhovor o minulosti, současnosti i jeho střízlivého hodnocení našich hudebních cen se nesl v optimisticky úsměvném duchu.

S J.A.R. jste odehráli 17. listopadu výroční koncert. Jaký máš z něho pocit, potažmo i z celých listopadových oslav?

S J. A. R. to byla paráda, takovou to mělo v sobě zvláštní zarputilost a zuřivost, jeli jsme jak mašiny. Mašiny s hosty našimi, nakonec to byla taková pěkná celebrace, vážně, veselá. Byl jsem tak utahanej, že jsem si ani mejdan pořádně neužil (smích). A zazpíval jsem si s Davidem Kollerem na Václaváku Oheň, takovou píseň starou, k tématu, bylo to pěkný, trochu sentimentální po pravdě. Jinak se oslavy, jakkoliv jsem zarytý antikomunista, antikremlista, antihradčanista a antiburanista, nesly trochu na můj vkus příliš na vlně protestní, já bych raději svobodu pojmenovával, ukazoval na ni, slavil ji a děkoval za ni, ale takový je život lidský.

Po půl roce se vrátíš na pódia i s Illustratospherou, s kterou v Paláci Akropolis odehraješ koncert 18. prosince.

Koncert se v Akráči koná asi po šesti letech, hlavně ale budeme hrát v kvintetu, čili v rok staré aktuální sestavě. Myslím, že naposledy jsme tam křtili desku v roce 2008. Když všecko dobře dopadne, dojde na věci, které jsme naživo dosud nehráli. A když to dopadne hůř, rozhodně uslyší lidi věci, které jsme hráli už dřív, ale takhle dobře ještě ne (smích). Mně se tam hrávalo dobře.

Příležitostně koncertuješ i s rockovou Alicí. Dokážeš si představit, že bys s ní ještě natočil regulérní album?

Většinou mi kluci zavolaj, že nás někde chtějí. A my pak jedeme jakoby na třídní sraz, zahrajeme si staré písničky a je to asi tak: jak se máte, volové, ué, ué, chachacha? Je to starej kamarádšoft. Desku asi ne. Já myslím, že už bych to psát neuměl. Že bych se ve svém věku trápil existenciálními otázkami a musel je „vyřvat“ do světa, to už neplatí. Tím ale nehodlám urážet rockové plápolání, své nejméně, jen se už cítím být trochu jinde. Musím ale říct, že náš poslední koncert v Brně se fakt povedl a byl to opravdu solidní pravověrný zahuštěný hard rock.


Do jaké míry je pro tebe odlišné vystupovat s Alicí, Illustrospherou nebo Robert Balzar Triem?

Věř tomu, že písničky Alice se dají stejně dobře zahrát Ilustratospherou a naopak. Tam by se ukázalo, že jediný rozdíl je v tom, že z hrubých tahů jsem přešel na jemné. I když samo sebou jsou písně Alice jednodušší, přímočařejší. A pochopitelně zvuk a jeho barevnosti. Zvuk a spoluhráči. Instrumentace a mentality.

Jak vzpomínáš na divoké devadesátky?

Mně bylo dobře. Já byl pořád v rauši. (smích)

Evidentně jsi ale přežil.

Ale dyť to byl fór. Když na začátku 90. let všem došlo, že to tady bude vypadat jinak, přijelo sem spoustu antisystémovejch intošů z venku a všichni byli tady u vytržení, že tu neexistuje žádný hlídač, protože ten je z minulosti zdiskreditovanej, zkrátka parádní cochcárna. Bylo mi tenkrát jedna dvaa třiadvacet, sláva a peňáze... Propařili jsme toho dost...

Co tvoje první hudební začátky?

Výprodej, Tom Sawyer, zřizovatel, erťák, tahání aparátu, tancovačky čtyřhodinový...

Byla výhoda na začátku 90. let, že jste neměli žádné vzory?

Ale my je měli, nejsme géniové, museli jsme je mít. Ale bylo málo informací, skoro žádný. Já měl ve dvaceti jednu dvě desky a deset dvacet kazet... komouši si to nechávali pro sebe. Takys ale musel mít v tý analogový době aspoň bazální talent, nic a nikdo tě neměl čím „zachránit“, dnes stačí mít dírku do řiti a ovládat softvér. Taky touhu nějakous musels mít. Když jsem řekl mamince své dívky v roce devadesát, že bych se rád jednou živil hudbou, chytla se za srdce a hned pak za hlavu a náš vztah se prudce zhoršil (smích). Dnes jsou potenciální tchýně a tcháni ze svých superstárů, talentek a ixfaktorů u vytržení.


Trend nahrávání v zahraničí tě nechytnul?

Na trendy kašlu. Můžu natáčet úplně kdekoli, na kulisách nesejde, třeba doma nebo třeba v zahraničí. Ale musím vědět proč. Mít primárně jiné důvody, než píárko, slavomam a možnost.
Myslel jsem to v kontextu spíše poznat profesionální studiovou práci v zahraničí. Když jsem se například bavil kdysi s kapelou Kabát, tvrdili, že je práce se zahraničním producentem láká. Přestože jejich fanouškům by to bylo nejspíš jedno.
Představ si to: je pátek ráno, vezmeš čajovej pytlík, zaliješ ho vodou, osladíš medem, protože jsi moderní, pak to lžičkou zamícháš... Musí být ta lžička ausgerechnet stříbrná? Nemusí. Proč by třeba Kabát měl jezdit do Londýna točit desky? Je to zbytečný, jejich zvuk se nepromění a oni by jistě ani nechtěli, aby se proměnil. Ale chápu to. Láká je klíčové slovo. Práce s věhlasným producentem může být pochopitelně přínosná. Ale taky jsem s několika dělal, hm, a že by jim na výsledku záleželo víc než mně, hm, to nezáleželo. Navíc je to relativně drahá zkušenost. Když jsi charismatický solitér, co dělá bezobsažný trendy zábavný zvuk, může to být i nutné. Nicméně pokud se zabýváš hudbou, svým názorem, hraním, snímáním nástrojů, zvukem, aranžemi skladeb a tak dále, pokud chceš nahrávat „všichni dohromady“, něco se dozvíš jistě, hm, ale spíše o sobě. A určitě zdaleka ne od každého zahra producenta a zdaleka ne v každém zahra studiu. Vyrážet naslepo, nevědět, co chceš, jen žádat „udělejte mne tak nějak tady u vás lepším“, je na prd. Možná poslat někam dobře vyeditovanou nahrávku smíchat. Ale velmi pravděpodobně tě spíše zobchodují, než že by z tebe udělali větší a lepší hvězdu (smích).

V kategorii mužský zpěv jsi získal deset sošek Anděla. Jakou mají pro tebe cenu?

Já z ocenění mám radost v tu chvíli, jinak je mi spíš jedno, ne úplně, ale dost. Udělal jsem nějakou práci, ta se líbila lidem i komisi. Přestože jsem žádnej závod nevyhlásil, jenom tím, že pracuju, jsem ho desetkrát vyhrál. Pro tu práci jako takovou to ale žádný význam nemá, ta žije sama ze sebe, z mého zájmu o ni. Jsem vlastně nucen, abych význam té ceny snižoval, je to moje umělecká povinnost. Navíc Anděla dostali a dostávají i tací, kteří neumějí řemeslo, nepřinesli nic nového ani krásného, k ničemu se nepřiznali, nic pravdivě nepojmenovali... Takže cenu nepřeceňuji ani nepodceňuji. Vím přesně, co pro mě a pro lidstvo znamená (smích).

Před pár lety vznikly konkurenční ceny Apollo a Vinyla. Jaký je tvůj názor na ně?

To je ještě mnohem větší depka. Jediný teoretický základ, který mají čeští hudební kritici, je následující: pokud někdo umolousaný nebo divně namalovaný kňourá za doprovodu zvláštních a hlavně zajímavých zvuků chraplavým hlasem mimo rytmus a harmonii pro nikoho, že je sám, je to PRAVDA a jde hlavně o zajímavou REFLEXI SVĚTA. Pokud někdo upravený zpívá za doprovodu šikovných muzikantů pěkným hlasem čistě a v rytmu pro hodně lidí, že je sám, je to jen jímavá LEŽ a jde hlavně o PENÍZE. A to jsem to přehnal, protože o obsahu pojmů rytmus a harmonie nemají ani potuchy. Nespočítají ani první. O druhé ani nevědí, že existuje. Teorii nemají, metodologii, referenční entity, kalibraci, systém, nic. Mně je těch lidí vlastně líto. Jsou od hudby nejdál ze všech. Ani jí nerozumějí jako struktuře, ani se k ní emocionálně nevztahují jako k příjemnosti. Jen si něco myslí, přemítají, hloubají, jenom nějaké názory vysílají. A podle toho pak vypadá i panteon oceněných. Zhusta intošské kraviny bez stopy zvládnutého řemesla. Jen exhibice představ o své vlastní vynalézavosti. Do pódiové podoby vyhnaná potřeba vydělit se, vymezit se. Ne umem, ale jeho ostentativním odmítnutím prohlášeným za novátorství. Umění, které axiomaticky odmítá um, šílený. V případě kritiků navíc umu vůbec nerozeznáním, jen plácáním se v uvažování o jeho, é, jsoucnosti a bytnosti. Neštěstí skoro ryzí. Sebeklam skoro hmotný. Český Simulakrumlov.

Která z generačně mladších kapel je ti blízká?

Prago Union, například. Uvěřitelný chlápek, adekvátně se chová, něčemu věří, něco tvrdí a pevně v rytmu.

Kategorie: