festival

„Dáš si řízek?“ aneb Češi na fesťáku

Léto v plném proudu a spousta tradičních i netradičních festivalů rozehrává sluneční pohodu napříč českými hrady, luhy a háji. Tenhle report vykresluje, co bylo možno vyslechnout „mezi fláky“ od typických Čechů na typickém českém festivalu. Dozvíte se, co si vzít a koho si nevzít, na co si dát bacha a tak různě.

Parkujeme a už na sebe řveme, protože přehlédnutí odbočky na parkoviště není známkou punku, nýbrž naprosté nevychovanosti, jak mohl slyšet nejen dotyčný na druhé straně telefonu, ale i celé parkoviště. U instrukcí typu „Kde bychom byli? Jsme tady, kde jste vy?“ je navíc naprosto vyloučeno jakákékoliv pochybení nehledě na skutečnost vypovídající o počtu parkovišť.

Po vyčerpávající cestě i stavbě skrovného příbytku přijde to klišé, co dostalo se do nadpisu, a výměna zbraní za daleko větší kalibr „A teď budeme dělat co?“ následované zděšeným výjekem „Á tady je brouk!“

Vstupem do areálu začíná přehlídka křivolakosti české populace. Partičky, rodinky i „tričkaři“, tedy osoby jasně se vymezující, co do výběru kapely se týče, ohozem s logem některého z hudebních seskupení. Nepřekvapí všudypřítomné displeje mobilních telefonů. Kdo by do toho mobilu čuměl pořád jen doma, že? Jedním z bonusů každého festivalového kempu je navíc také volný vstup na výstavu stanů.

Dostanete-li se v průběhu festivalu až k blízkosti pódia, o čemž se samozřejmě nepochybuje u „tričkařů“, během dne k vám možná přiletí i nějaké to pivko v kelímku – no vlastně už spíše mimo kelímek. Ve večerních hodinách zas možná propadnete planým nadějím, až z davu uslyšíte zvolání typu „Jirko, já tě miluju!“ Teda jste-li Jirka.

A chcete-li jím být.

Fesťák ze všech stran...

Když se pak člověk vrací nad ránem, (možná i nějakou) kvalitní Hudbou omámen, lehce se stává, že při pokynu sekuriťáka „Ukaž pásek.“ obnažuje svůj břich a zjišťuje, že pásek přeci nechal doma. Přičemž statný muž má naštěstí pochopení a místo na čelo si poklepává na zápěstí.

Stejně tak jako se ráno mladík diví, jak někdo může být tak krátkozraký, že dělá bordel již za brzkého kohoutího kokrhání, se paní podivuje nad partičkou, co konec festivalu odmítá vlastním cover přídavkem. Rád spíš? Ber špunty a „love“. Tohle je fesťák, vole.

Vstát. Vystát frontu na sprchy a zbytek nevyspalé skupiny, toť úděl každého rána. Držte se, může přijít i nečekaná rána, když dcerka odmítá návrat domů. „Ty vůbec neposloucháš!“ „Já vás poslouchám, ale vůbec mě nebavíte,“ ufucle utrousí se založenýma rukama na prsou. „Já myslim, že půjdeš po dálnici pěšky,“ trumfuje tatínek.

Po tom, co se z nepřeslechnutelného doslechu dozvíte, jakou chemii máte nalít do auta a kdo, kde a kam zvrací růžový poníky, sníte pořádnou dávku snězitelného jídla, co se fakt moc nedá jíst, s výjimkou studené tortilly, co by jí člověk snad ani nic nevytýkal nebýt slečny, co s ohledem na vaše zažívání používá k ládování zmiňované placky plastové rukavice, kterými se ovšem posléze škrábe na hlavě a bůhvíkde ještě. Po té můžete s klidem čapnout tašky a stan, horko těžko v tom horku ty těžké tašky dovléci k autu a na zpáteční cestě si pustit svou oblíbenou kapelu v rádiu. To se tak člověk zamyslí, jestli by mu vlastně nestačil z těch všech kroků jen ten poslední. A stejnak se s přáteli loučí: „Tak zas napřesrok, děcka, co?!“