Svou vizáží David Babka rozhodně mezi country muzikanty nijak nevyčnívá

David Babka: Jsem cukrář, zdobím písně

Všestranný kytarista, ale i oblíbený hráč na slide nástroje, který si užívá country i undergroundový rock. Bývalý hokejista i kuchař, který se na všechno, na co hraje, naučil sám. Dalším v sérii Sideman je David Babka.

Kytara je první hudební nástroj, na který jsi hrál?

Ano, je. Předtím jsem hrál lední hokej za Spartu Praha.

Taky slušná kapela. Čím šest strun zvítězilo nad hokejkou?

Věděl jsem, že Wayne Gretzky ze mě nebude. Kolem mě byli lepší hráči. Bruslil jsem od čtyř let, v pěti jsem byl v přípravce. Každý rok v červenci jsme už měli dvoufázové tréninky. Od září šestkrát v týdnu na ledě. Chodili jsme do hokejové školy, a měli jsme vše přizpůsobený hokeji. Bylo to fajn, ale hodně náročný. V patnácti mě nevzali do mladšího dorostu Sparty, a další tři sezóny jsem hrál na Štvanici za Bohemku. V tu dobu jsem si vysnil kytaru. Pak už si šel za svým novým snem.

Co způsobilo, že se ti vůbec kytara dostala do ruky?

Přátelství mých rodičů s Tondou Smrčkou. Ten měl v devadesátých letech na Žižkově obchod s hudebními nástroji. Jednou jsme ho tam jeli navštívit. Přesně si pamatuji to místo, kde to bylo. Když jdu kolem, vždycky si řeknu: „Jo, tady to začalo.“

Tam jsem taky chodil. Byl jsi jen samouk, nebo ses na kytaru od někoho učil?

Dá se říct, že jsem samouk. I když musím zmínit lidi, kteří mně v začátcích hodně pomohli. První byl určitě Adib Ghali. Měl jsem Jolanu Galaxis a nosil jsem jí ve sportovní tašce jak tenisovou raketu. Když mně bylo šestnáct, rok jsem chodil do rockové školy Come to jam ve Mlejně. Tam mě učil Vláďa Švanda.


"Galaxisku" jsem taky měl. Koupil jsem novou a pamatuju si, že první, co mi u ní jeden kamarád poradil, bylo odstranit plech nad kobylkou, aby vůbec šlo hrát tlumeně, a upilovat překážející hlavice stavěcích šroubů. Pak jsem viděl, že mnozí tuhle kytaru už prodávali bez toho. Tys to tam měl?

Ne ne. Já už hrál tlumeně od začátku.

Rodiče na něco hráli?

Ne. Chodili na koncerty a poslouchali hodně muziky. Určitě mě to ovlivnilo. Poslouchali všechno – blues, pop, soul, rock. Měli jsme v bytě takový sound systém. V každé místnosti byl pár reprobeden, které se daly libovolně jednotlivě zapínat či vypínat.
Ale můj děda byl zpěvák ve třicátých až padesátých letech. Měli vokální kvartet, jmenovali se Lišáci, a zpívali s R.A. Dvorským, Orchestrem Jaroslava Maliny a dalšími. Doprovázeli slavné zpěváky té doby a byli hodně populární.
Nejznámější je film Hotel Modrá hvězda z roku 1941, kde zpívají titulní píseň „Slunečnice“ s Inkou Zemánkovou. V roce 1955 jim pak činnost zakázali, a všichni šli pracovat k soustruhu do továrny. Smutný.

To víš, dělali buržoazní umění a byla doba, kdy takové umění nebylo ideologicky v souladu... Raději zpátky k tobě: Které kytaristy jsi nejvíc obdivoval? A u koho ti to vydrželo dodnes?

Johnny Winter, Muddy Waters, Billy Gibbons a Eric Clapton. Ty mně vydrželi dodnes. Ale žádný kytarista ti neřekne jen čtyři jména svých idolů. Takže jedeme dál. Angus Young, Peter Stroud, Keith Scott, Peter Buck, Noel Gallagher, Johnny „Guitar“ Watson, Rich Robinson, Albert King, Lenny Kravitz & Craig Ross, Scott Holiday, Mike Campbell, Gary Clark Jr., Neil Young, Andy Fairweather Low. Stačí...?

Bohatě.

...za chvilku bychom se dostali ke country music. Jen bych chrlil jména legend a nadaných lidí.

Spíš mi řekni, jestli jsi snil jako dítě, že budeš muzikantem?

Ne. Nikdy mě nenapadlo, že hudbu budu moc dělat profesionálně. Jsem vyučený kuchař. Baví mě vařit pro své blízké. Když jedeme s nějakým bandem na víc koncertů po sobě, tak rád uvařím.

Máš nějaký speciální muzikantský recept?

Spíš vařím podle toho, na co mají kolegové z kapely zrovna chuť. Nebo podle podmínek. Někdy to musím zvládnou na hotelu s jedním hrncem, jindy mám k dispozici celou kuchyň nebo gril. Naposledy jsem vařil v hotelu na pokoji. Kotletu se sázeným vejcem, šťouchaným bramborem se slaninou a pečenýma žampiónama – pro pět lidí.

Začínám chápat, proč jsi tak oblíbený spoluhráč... Jak moc obměňuješ svoje nástroje? A nebo se spíš držíš osvědčených, které už máš?

Mám starý kousky, který hrajou skvěle. Těch se zbavovat nehodlám. Ale nikdy nevíš, co ti přijde do cesty. Neříkám, že už si žádnou kytaru nekoupím.


Podle čeho sis svoje kytary vybíral?

Telecastera mně dohodil Roman Helcl z November 2nd. Chtěl jsem tele. Jednoho dne se objevilo. Navíc je to stejný rok, ve kterém jsem se narodil. Padne mně skvěle do ruky.
Guild byla náhoda. Jel jsem točit do Liberce desku se skupinou Jarret a měl jsem přes den čas. Šel jsem se kouknout do místních hudebnin. Tam zrovna stál pán se starým futrálem,který mě zaujal na první pohled. Rodinu kolem sebe. Byl z Holandska a bydlel v Bedřichově. Zrovna se dohadoval s prodavačem, že chce tu kytaru nechat v obchodě do komise. Jenže ten prodavač byl trumpetista. Netušil, co v kufru má. Nechtěl mu tu kytaru do komise vzít. Že je moc stará, a že by jí špatně prodával. Jel jsem si pro ní druhej den k němu do roubenky. Dal jsem za ni strašně málo.

Mnohem známější a vyhledávaný, než jako kytarista, jsi dneska jako hráč na pedal steel. Čím tě ten nástroj zaujal?

Zvukem. Bylo mi tak osmnáct let, když jsem poprvé slyšel pedal steel kytaru v nahrávce. Úplně první písně, co si pamatuji, byly R.E.M. – Country feedback, The Wallflowers – I wish I felt nothing, a The Rolling Stones – The Worst.

To ale není nástroj, kterých by v každém obchodě měli několik. Kde jsi k němu přišel?

Mám tři. Ten úplně první byl na půdě u Jiřího Pyšny. Když mi bylo asi devatenáct let, dostal jsem na něj tip od Ferry Friedricha z K.T.O. Je to legendární značka Sho-Bud. A ten můj má svojí historii, kterou znají snad všichni, co se motají kolem country hudby v Čechách.
V tu dobu hrál v Country Beatu Jiřího Brabce na steel kytaru Jaroslav Hanslík, a ten si svůj nástroj se dvěma krky koncem 60.let postavil doma v dílně. V té době nebyly žádné podklady ze kterých by se dalo čerpat. A kdo viděl pedal steel ze spodní strany a zná, jak to funguje, ví, jak to v té době muselo být náročné. Když jel Country Beat v roce 1974 na turné po Spojených státech, tak tu doma vyrobenou steelku někdo z Nashvillu viděl, a na koncert pozval majitele firmy Sho-Bud Shota Jacksona. Ten Jaroslavu Hanslíkovi nabídl, že když mu jeho pedal steel nechá v Country muzeu (kde jí stále mají v archivu), může si vybrat jakýkoliv jiný nástroj z katalogu firmy. Jasně, že si vybral nejvyšší řadu. Druhý den bylo slavnostní předání. Byli tam novináři, televizní štáb, samozřejmě Shot Jackson a celý Country Beat. Mám z toho pěkně fotky od Karla Kahovce. Asi to byl krásný moment. Na těch fotkách je to vidět, jak všichni koukají na ten americký originál, jak tele na nový vrata.
Druhý můj Sho-Bud jsem koupil přes Miloše Slezáka v Teplicích. A třetí nástroj jsem si nechal poslat z Dallasu.

I pedal steel ses učil sám?

Jo, i na pedal steel jsem samouk. V roce 2001 jsem se na půl roku odstěhoval na chalupu. Měl jsem tam klid, a vytvořil jsem si takový systém cvičení, že jsem půl roku cvičil pět hodin denně. O country jsem věděl prd. Ale měl jsem tam nahrávky a podle nich jsem se učil. Jen podle sluchu. Když jsem se koncem roku 2001 vrátil, dostal jsem nabídku od Honzy Vyčítala do skupiny Greenhorns. Nic lepšího mě v tu dobu nemohlo potkat. Bylo mi třiadvacet. Legendární kapela, koncerty, lety osvědčené hity. Byla to vysoká country škola. V roce 2010 jsem měl pár lekcí v Nashvillu u Smithe Curryho, který spolupracoval například s Kid Rockem, Big&Rich, Randy Travisem, nebo Willie Nelsonem.


Často přeskakuješ od country k rocku a zpět. V čem je mezi těma dvěma světy pro tebe rozdíl? U Phila Shoenfelta a třeba Fešáků to počítám asi nebude jiné jen v hudbě...

Každá ta kapela má svůj humor, své osobnosti, svého ducha, ale stále to jsou muzikanti. Mě baví třeba rozdíl mezi hudebníky a herci. Těším se i na tu divadelní atmosféru, která je jiná.
Jeden večer doprovázíš představení v divadle, druhý hraješ Stormy Monday v Blues Sklepu, třetí Zemi vzdálenou s Kamilem Střihavkou, čtvrtý večer s Tomášem Linkou Paní má se má, pátý Magické noci s Vráťou Brabencem a Pepou Janíčkem, v sobotu Buráky s Fešákama a další večer s Philem Shoenfeltem třeba u Vystřelenýho voka. No, není to super?
I fanoušci se liší podle žánru. To mě vlastně taky baví. Povídat si s kovbojem, nebo s fanouškem blues, či žižkovskýma postavičkama Na Parukářce.

Dneska už hráváš nejen na pedal steel, ale i na dobro a další podobné slide nástroje. Laikům to asi splývá, znám i spoustu muzikantů, kteří nejsou schopni definovat třeba rozdíl mezi havajskou a resofonickou kytarou úplně stejně, jako si lidi pletou vibrafon, metalofon a marimbu. Jsou tam ale rozdíly i ve stylu hry?

Resofonická kytara má takovou tu pokličku čili resonátor. Buď má plechové,nebo dřevěnné tělo. Můžeš na ní hrát prstama i bottleneckem. Dřevěné dobro je podobné resofonické kytaře. Jen s tím rozdílem,že má vysoko struny a můžeš na něj hrát pouze slidem. Pedal steel kytara vznikla z havajské kytary, když nějaký chytrák přidal systém přelaďování strun z harfy.
Havajská a lap steel kytara je to samý. Prkýnko se strunama a snímačem. Ještě existuje non-pedal steel kytara. To je havajská kytara na třech,nebo čtyřech nohách, ale bez pedálů.

Dostáváš hodně pozvánek k hostování ve studiu?

Několikrát do roka se ve studiu objevím. Teď se chystám nahrávat s bluesovým power triem The Bladderstones, což jsou Tomáš Frolík, Johnny Judl Jr. a Michael Nosek. To se těším.

Když s někým nahráváš, má jasnou představu, nebo spíš řekne něco ve stylu "a tady do toho místa mi něco zahraj"?

Vždy jsou dvě varianty. Přesně jak říkáš. Buď mně producent řekne “tady do toho místa něco zahraj“. Nebo řekne „...já ti tu píseň několikrát pustím, něco nahrajeme a uvidíme“. Jsem cukrář, zdobím písně.

Zmínil jsi hraní v divadle. Já ale o tobě vím, že tam nejen hraješ, ale i skládáš hudbu. Jak ses k tomu dostal a z čeho máš v tomhle směru největší radost?

Bylo to především na doporučení. Už v polovině devadesátých let jsem dostal nabídku doprovázet hru v divadle V Celetné. Tam mě doporučil Brad Stratton. Hudební skladatel asi nejsem. Spíš se snažím vyjít vstříc režisérovi a zachytit atmosféru daného obrazu. Asi jako když postavíš Neila Younga před němý film, jako to udělali ve filmu Jim Jarmusche Dead man.
Největší radost mám asi z nominace na Cenu Alfreda Radoka divadelními kritiky v roce 2011 za hudbu k představení Dejvického divadla Wanted Welzl.

Chystáš teď něco nového?

Těším se na novou sezónu v Divadle V Řeznické. Kde hrajeme pod taktovkou režiréra Lukáše Pečenky představení Midsummer s Jitkou Ježkovou a Ondrou Kavanem.

Když vidím ten žánrový rozptyl, nemůžu se nezeptat, jestli někdy vůbec něco odmítáš? A když ano, jsou i jiné důvody než čas?

Odmítnu, když to nemá takový ten tah na branku. To víš, hokejista. Prostě se necítím. To znají všichni. To je život.

Tradičně na závěr: vlastní kapelu, kde by se vše točilo okolo tebe a ty si ten, který o všem rozhoduje a skládá, v plánu nemáš?

Když jsem začínal na kytaru,tak jsem snil, že budu sideman. To se mně splnilo. Ale může se stát, že vymyslím něco, kde bude cukrář s havajkou jako frontman.


----

KDE HRAJE:

November 2nd (2010 - )
Phil Shoenfelt & Southern Cross (2014 - )
Phil Shoenfelt & David Babka (2014 - )
Kamil Střihavka & Acoustic Leaders Band (2014 – )
Tonny Blues Band (2014 - )
Václav Koubek & Kapela j.h. (2014 - )
Fešáci (2015 - )
Tomáš Linka & Přímá linka (2015 - )
Divadlo V Řeznické (2015 - )
Tučňáci (2015 - )
The Plastic People Of The Universe w/Brabenec&Janíček (2016 - )

KDE HRÁL:

Divadlo V Celetné (1996 - 1999)
Dejvické Divadlo
Jan Vyčítal & Greenhorns (2001 - 2006)
Tony Ducháček & Garage j.h. (1999 - 2016)
Jarret j.h. (2006 - 2016)
Aneta Langerová (2006)
Please The Trees j.h.
Kieslowski j.h.
České Srdce j.h.

NA CO HRAJE:

Kytary:
1978 Fender Telecaster
1966 Guild Starfire IV
1961 Harmony Stratotone H45 Holiday
1958 Gibson LG3 Acoustic

Aparát:
1964 Fender Tremolux Blonde
1996 Hughes & Kettner Attax 80

Pedal-steel & dobro:
1973 Sho-Bud Pro II
1979 Sho-Bud Pro I
2005 Carter S10
??? Tut Taylor Dobro

kytarové efekty:
Wampler Ego Compressor
Electro Harmonix Micro Pog
Strymon Flint Tremolo & Reverb
Strymon Brigadier dBucket Delay
Boss Delay DM2
Walrus Audio ARP–87 Mutli-function Delay
Walrus Audio Julia Chorus/Vibrato
Analogman Peppermint Fuzz
Petty John Chime
XAct Tone Solutions Winford Drive
XAct Tone Solutions Dual Imperial Overdrive & Pegasus Boost
Lotus Pedal Desings Purple Boost
1974 ColourSound Supa Wah
Goodrich LDR Volume pedal
TC Eletronic PolyTune2 Blacklight
Sho-Bud Volume Pedal

VYUČUJE NĚKDE:

Žáky nemám. Chvilku jsem učil jednoho špunta, ale zjistil jsem, že mě to nebaví. Ale kdyby chtěl někdo naučit bruslit do zatáčky, ať se ozve.

David Babka s Philem Shoenfeltem hraje v duu i v kapele
David Babka se svým Telecasterem
S Fešáky při křtu vzpomínkové kompilace (foto: Supraphon)