David Koller na Festiwallu, foto Jan Nožička

David Koller: Když nejsem zrovna nasranej na politickou situaci, řeším pořád vztahy

Jedním z hvězdných hostů Festiwallu byl David Koller, s nímž proběhnul v areálu Kytary.cz veřejný rozhovor. David zabrousil do vlastní minulosti, rozmluvil se o komponování, zkoušení, ale hlavně dal prostor Evolucii – nadcházející desce kapely Lucie, která by měla vyjít již v říjnu tohoto roku.

Jak ses dostal k muzicírování?

Od pěti let jsem hrál na housle, to ale byla poněkud nešťastná volba. Zkoušel jsem klavír, ale víc mě bavila otáčivá židle, stará paní profesorka měla nervy nadranc a párkrát mně i přibouchla prsty. Pak přišla na řadu trumpeta nebo harmonika. Chytly mě ale bicí, hrál jsem i na akustickou kytaru. Když jsem se vyučil na elektrikáře, zjistil jsem, že to dělat fakt nechci. V osmnácti jsem si říkal, že hudba mě baví mnohem víc. Měl jsem i podporu svého profesora, ke kterému jsem chodil na bubny. Pak přišlo vystřízlivění, kdy jsem zjistil, že vlastně neumím vůbec nic. Začal jsem na sobě hodně dělat a cvičil jsem 7 hodin denně. Po pár zaměstnání jsem si řekl, že na to kašlu, a hudbě jsem se věnoval naplno.

Kdy jsi založil první kapelu?

Někdy v osmé třídě. Měli jsme elektrickou kytaru, ale bez aparátu, tak jsme ji znásilnili přes lampový rádio a zkoušeli jsme covery typu Smoke On The Water jako každý začínající band. Později jsem založil kapelu Ezechiel, kde už hrál třeba kluk, co studoval vážnou hudbu.

Vrátil bych se ještě ke coverzím. Jak důležité jsou pro start kapely?

Myslím, že když se ti některé písničky líbí, reaguješ na to tím, že se je snažíš zahrát. Je to samozřejmě dobrá učebnice. I můj táta třeba sundal nástroj ze skříně a s otázkou, jestli tuhle znám, začal vyluzovat ABBU. Mám jednu příhodu. Jednou jsme jeli s rodinou s parníkem po Vltavě, táta nebyl vlezlej, akorát měl chuť se s každým kamarádit. Přišel k lodní kapele, ukecal saxofonistu, půjčil si jeho nástroj a hrál pak zbytek cesty.


Osobně cítím respekt k bubeníkům, kteří umí hrát na nástroj a zároveň k tomu efektivně zpívat.

Od malička jsem byl takový malý zpěváček domácí, furt si doma něco prozpěvoval. Jednou jsem přišel na návštěvu, kde jsem byl vyzván, abych něco předvedl. A tak jsem spustil nějakou dětskou písničku. Chodil jsem taky do Bambini di Praga, čili zkušenosti jsem měl od malička.

Chopil ses mikrofonu nakonec kvůli performenství? Co bylo na tom nejtěžší?

V osmnácti jsem hrál s kapelami na bicí, stoupnout si před lidi a zpívat sólově mě ale nenapadlo – spíš jsem se styděl a měl trému. Musíš se to zkrátka naučit, synchronizovat hru a zpěv dohromady: hraješ, hraješ, teď bacha, přijde text, teď je pauza a můžu se nadechnout, pak komunikuješ s lidmi…

Když píšeš písničku, máš již v hlavě předem, jak ji zahraješ naživo? Anebo vzniká myšlenka v daném okamžiku, „tady a teď“?

Jedna písnička třeba vznikla, když jsem ještě neměl text – Daniela. Robert Kodym přinesl text, já si ho dvakrát přečetl a šel jsem bubnovat. Hrál jsem asi hodinu a půl v tempu toho textu. Pak jsem si vzal do ruky kytaru, zapnul nahrávadlo, a kostra byla daná. Takže někdy je to takové zvláštní propojení. Spíš je to ale o tom, že si nahráváš nějaké nápady a z nich vybereš ten pravý, co ti nejvíc sedne. Já ho poznám podle toho, že se k němu spontánně víckrát vrátím. Stačí mít u sebe i telefon, iPad, cokoliv, na co si nápad okamžitě zachytím.

Vrátím se ještě k Daniele, kterou jsi zmínil. Jaký motiv v téhle písni vznikl jako první?

Byl to ten nosný riff. Snažili jsme se ho vymazlit, co to šlo. Prakticky se tomu rytmu podřídily všechny nástroje i zpěv.


Pro Lucii skládáš po několik desetiletí. Jak dneska u vás funguje „kompoziční chemie“, i s ohledem na vaši předchozí dlouhou pauzu?

S Lucií jsme byli ve studiu neuvěřitelných pět a půl měsíce, kde proběhla příprava a nahrávání. Toho materiálu se ta léta nashromáždilo fakt dost, když se to dalo na hromadu. Probírali jsme se mnoha písničkami, taky jsme vnímali názory zvenku, kámošů, kteří skládají. Teď se to míchá a finalizuje. Ještě ale třeba loňský rok jsme se dvakrát týdně scházeli a nepodceňovali to.

Jak probíhala první zkouška Lucie po vaší odmlce?

Když jsme se poprvé sešli a všechny naše shity hodili za hlavu, bylo to, jako kdybychom spolu nehráli jen 10 minut. Zkoušeli jsme písničku jednu za druhou a šlo to samo. Každý z náš je úplně jinej. Je to skutečně náhoda, když se sejde parta, která se dokáže doplňovat a občas hádky nechá před zkušebnou. Písničky jsou jako naše děti, v hlavě natrvalo zůstaly zakořeněné.

Frázi „žít v kapele je jako žít v manželství“ použilo už mnoho muzikantů. V případě Lucie mi ale přijde, že to tak úplně neplatí, neboť jste se rozpadli a znovu sešli už mnohokrát, což je v manželství více než vzácné…

Já nevím, chodil jsi s někým osmnáct let? Jsou zkrátka situace, kdy jsi fakt nasranej.

Když je nálada v kapele fakt zlá a blbá, pomáhá ti nějaká hudební terapie?

Používají ji podle mě všichni muzikanti. Když hraješ déle než tři čtvrtě hodiny na nástroj, dojde ti, že starosti jsou najednou pryč a stres taky. Samotná muzika je jako léčebná metoda. Jednou jsem hrál s jedněma Afričanama přes noc v hospodě v centru Prahy – úplně náhodou jsem je potkal a měli jeden buben navíc. Hrál jsem s nimi tři hodiny a pak jsem si uvědomil, že mi síla neschází, protože tělo si na pohyb zvyklo, jako kdyby tancovalo. Nakopávalo mě to a dodávalo neskutečnou energii. Čím déle hraješ, tím víc si uvědomuješ kouzlo hudby.


Vznikl z takové náhody i nějaký nápad, který vyzrál do regulérní písničky?

Bylo jich určitě dost. Třeba Oheň. Skladba z naší první desky. P.B.Ch. tenkrát přišel do zkušebny už pěkně nakoplej a zařval „Fire“. Měl k tomu tři akordy, my se k nim přidali a začali všichni hrát. Nakonec jsme to nahráli na šestistopák. Pak jsem jel ze Zvolena rychlíkem spolu s nějakými vožralými Slováky a já nemohl spát. A tak jsem k tomu dopsal nasranej text. Myslím, že se to stalo někde mezi Žilinou a Olomoucí.

Můžeš srovnat svoje začátky s Lucií s tvojí současnou muzikou? Liší se hodně témata a motivy? Kam ses posunul za těch 30 let?

Obávám se, že jsem se vůbec neposunul. Téma je víceméně jedno: když nejsem zrovna nasranej na politickou situaci, tak řeším pořád vztahy.

Tvoje poslední deska ČeskosLOVEnsko měla politický nádech. Máš už představu o své další řadovce?

Jen dvě skladby se týkaly politiky, zbytek vůbec. Nyní jsem hlavně ve službách Lucie a až poté přijdou na řadu další věci. Nerad bych dělal něco napůl a vracel se k rozdělanému.

V jakém stádiu je tedy Evolucie?

Snažíme se oslovit zahraniční producenty a posíláme nahrávky po světě borcům, jestli by je neposunuli ještě někam dál. V říjnu by deska měla vyjít.

Co přesně očekáváš od zahraničních producentů?

ČeskosLOVEvensko vzniklo ve spolupráci s producentem Stinga, který si přivezl i vlastního zvukaře. Další chlápek, co se na ní podílel, byl zvukař, co dělá pro Depeche Mode. Myslím, že je fajn vidět, jak na našich nahrávkách zkouší svoje fóry.

Zatím jste pustili do rádií před prázdninami jedinou skladbu z očekávaného alba. Bude znít deska ve stejném duchu jako Takhle tě mám rád?

Je to hodně pestrý. Tahle píseň vznikla úplně jako první, Napsal ji P.B.Ch. a my jsme si řekli, že bude dobrý vypustit ji ven.


Předpokládám, že po desce plánujete i turné. Jak ho pojmete?

Když jsme odjeli poslední turné, říkali jsme si, že nové písničky nikoho ani nezajímají. Ale nakonec jsme uznali, že proti demenci se musí bojovat. Chvíli jsme zvažovali, že stačí jen dobrý singl, ale po čase jsme začali systematicky pracovat. V tuto chvíli vím o osmi koncertech, uděláme samozřejmě velkou projekci.

Na Festiwallu se hodně řešil youtubering a současné trendy. Zažil jsi dobu, kdy se masově prodávaly cédéčka, klipy měly jinou hodnotu než teď. Jak se na to díváš, že muziku, s kterou máš tolik práce, poslouchá a sleduje většina fanoušků přes mobilní telefon?

Taky si občas něco poslechnu z mobilu. Technologie jsou takový, jaký jsou, a hrajou celkem dobře. Myslím, že co se přetavilo do mp3, se vrátí zase nazpět. Rychlost se zvyšuje a časem budeme hledat čtyřiadvacetiminutový nahrávky. Když se nahrává na 192 kHz, systém, co používám nejvíc, je to fakt precizní dynamickej zvuk a přehrávače na něj nestačí. Vím, že Neil Young má server, kam dává vysokorychlostní nahrávky, a podle mě mají budoucnost. Jinak ještě k těm sluchátkám a poslouchání – mluvil jsem s ORL lékařem, který mi potvrdil, že má teď nejvíc kšeftů. Děti kolem 14 let mají úplně odkouřený uši.

Dnes stojí natočit klip okolo sta tisíc korun. Vyplatí se podle tebe pro začínající kapelu investovat do tohoto produktu?

Jak se má podle tebe ale ta kapela prezentovat? To je boj. Utratíš hodně peněz, ale je to k ničemu, protože nápad je blbej. Anebo v průběhu realizace se ztratilo kouzlo písničky. Jde o to, aby to k něčemu bylo, a nejednalo se jen o fór. Nemám rád jen obrazy, kde se nic neděje. Je to jako kdybys šel do kina, ale film je blbě nasvícenej a ozvučenej a říkáš si, škoda času i prachů.

Jaké jsou v plánu klipy k Evolucii?

Máme píseň od Oskara Petra, kterou napsal po revoluci, když se vracel z Ameriky do Čech. Navíc se těsně před tím rozvedl. Text byl ale dost hnusnej, až nenávistnej, proto jsme ho tradičně nepoužili. Písnička je jinak moc hezká a má takovou patinu, že to vzniklo zrovna tenkrát. Sháněli jsme před nedávnem různé scénáře.

David Koller a Duo Modřanka na Festiwallu, foto: Jan Nožička
David Koller na Festiwallu, foto: Jan Nožička