David Stypka v Banátu 2016 (foto: Martin Doležal)

Znovu a s radostí do svého Banátu

Pamatuju si, když na nás s Banátem poprvé přišla Lucka Redlová. „Vy se musíte podívat do Banátu. Já to zařídím,“ halekala tehdy v rámci našeho velmi mladého přátelství. Já jsem tenkrát ještě nevěděl nic. Jediné informace, které jsem o festivalu měl, byly ty, které jsem si vybájil z toho, jak to slovo zní. Vlastně jsem dlouho ani nevěděl, že je to festival...

Stejně mdlé povědomí jsem měl i ve chvíli, kdy jsme se nevědomky účastnili neplánované přehrávky na Banát. S odstupem času to byl vpravdě bizarní casting. Koncertem v České Lípě jsme se nominovali z kategorie „... a proč by tam měli hrát?“ do kategorie „ty vole, to jsou týpci, ti k nám asi zapadnou...“ Moje soukromé vysvětlení toho úspěchu se opírá o naši tehdejší schopnost nepřestat hrát na konci koncertu a volně se i s nástroji propít do publika.

Informace o tom, že na Banát pojedeme hrát, se tak přesunula z Lucčiny i do našich hlav a pomalu tam začala hlodat. Bylo načase si o festivale v Rumunsku (sic!), jehož ústřední myšlenkou je propagace tamní nádherné krajiny a materiální pomoc krajanům, něco přečíst. Ano, až zhruba tehdy jsem začal tušit, že se festival koná v oblasti, ve které zánik těžby uhlí citelně snížil životní úroveň lidí, kteří si ani před tím moc nevyskakovali. Ta myšlenka stříkala lidskostí a já jsem začal být zvědavý.


Jsem přesvědčen, že kdybych si toho přečetl stokrát víc a slyšel třeba desetkrát tolik historek ostřílených banátských harcovníků, bylo by to úplně jedno. Možná tady někde je původ oné okřídlené větyBanát musíš zažít, to se nedá vyprávět, která vypadá nabubřele, ale je to v podstatě to jediné, co pro případné tazatele máte. Kdo totiž jede do Banátu, jede do „svého Banátu“. Do jedné z mnoha alternativních realit, zapouzdřené ve velké kolektivní alternativní realitě. Co že to blábolím?

Z mého loňského prvního festivalu si nepamatuju jedinou exaktní, faktickou informaci. Ne snad že bych se festivalem propil, i když i to se může návštěvníkovi lehce přihodit… Pamatuju si jen pocity. Z lidí, z krajiny, z muziky, z višňovky. Pamatuju si, jak pálil asfalt, když jsme si sundali boty a jak chutnalo víno dozrávající na plotech. Jak chladila voda v potoce a jak to znělo, když nám všem první ledové pivo vzalo hlasivky, předžvýkané klimatizací autobusů, co nás přivezly. Jak se z poloprůsvitných stěn polních sprch staly díky rannímu slunci obrazy vesnické galerie. Pamatuju si pocity z úplně nových lidí, ze kterých se už tam stali přátelé a se kterými jsme se hojně a rádi potkávali po návratu do rodné vlasti.

Když nám letos pořadatel Štěpán Slaný sdělil, že s náma v Banátu opět počítají a dodal, že se poprvé pojede vlakem, moc jsme neuvažovali, jestli jsme teda vůbec uvažovali. Jasně, že jedeme! Už přece víme, do čeho jdeme! Houby víme. Víme jen to, že budeme zase platit barevnými dílky stavebnice, spát dvě hodiny denně ve stanu a v háječku nad Medvědem potkávat nové staré známé. To ostatní je nám Banát.