Don´t Worry, Be Happy

V souvislosti s natáčením nové desky Mňágy a Žďorp jsem zažil docela silnou životní lekci. Proč se pro Frontman nepodělit o trochu toho zoufalství, kterým opravdový živý frontmen občas musí projít, aby si své jméno zasloužil a obhájil ho. Hlavně teda sám před sebou.

Po čínském dobrodružství v roce 2014 (dvoutýdenní pobyt, čtyři koncerty ve třech městech, nahrávání alba Made in China v Pekingu) jsem nechal kapelu několik minut vydechnout a rovnou jsme se pustili do připrav dalšího alba. Ta v našem případě probíhá tak, že se svýho kompu vylovím demáče, které se mi zdají nejvíc sjízdné, a ty pak kapele nabídnu. Občas mezi ně vědomě přihodím nějaký ten plevel, jednak aby bylo vidět, že ne vždy se všechno podaří, a pak taky proto, aby bylo co odmítnout.

Píšu a nahrávám průběžně pořád, protože nevím, čím jiným bych se na světě tak dobře pobavil, matroše bylo dost. Probrali jsme se tedy směskou nadějných a beznadějných písniček, které se většinou snažím dotáhnout co nejdál, sloky, refrény, mezihry, často nechávám i různý podivnosti a chyby, ze kterých se může díky zásahu ostatních něco dobrýho vyvrbit. Neumím vlastně pořádně na žádnej nástroj, ale to mi v rozletu a nahrání klidně třiceti stop fakt nebrání. Takže jsme odjeli koncerty Made in China Tour a v roce 2015 začali pppooommmaaallluuu zkoušet. Vybrali jsme jen tzv. tutovky, které se líbily všem, které dobře zněly už z toho kompu a o kterých jsme si mysleli, že je sfouknem raz dva pank tri. No, víc jsme se splést nemohli...

Písničky, které z demáčů zněly jako docela dobré songy, se nám pořád nedařilo zahrát tak, aby měly nějakou náladu, o důvěře nebo snad přímo naléhavosti nemohlo být ani řeči. Když se to stalo u té první, ještě se nic nedělo, to se stát může. Ale tryzna pokračovala tak nějak průběžně. Vždycky jsme písničky tak tak přehráli. Divný. Pozvolna jsem začínal panikařit, zatím jen tajně. Zbýval rok času. Nezkoušeli jsme v té době moc často, tedy posledních deset let, protože bubeník Koudyš chodil do práce, kterou měl náročnou, a na zkoušky přijížděl maximálně jednou za dva týdny, a to pouze, když jsme chystali desku. A přijížděl utahanej, většinou si na kotli rozložil sváču a pak držel rytmus. Jednou jsem se ho zeptal, jestli tam opravdu hraje to, co by měl, a on mi odpověděl: Ne, teď odpočívám.

Byl dobrej v tom, že se demáče naučil opravdu perfektně, často i s těma chybama, kterých jsem se v nich dopustil, ale pak už je jen přehrával a skoro nikdy nezahrál nic navíc. Já s ním měl špatnej vztah, už jsem ho v roce 2010 jednou vyhodil, protože se z nás pomalu stávala divná kapela, ve které se furt řešilo nějaký DPH a studený večeře na koncertech, a že na hotelu netekla teplá voda, což všechno byla Koudyšova doména. O muzice jsme se nebavili skoro nikdy. Psal dlouhé mejly, kterým se říkalo elaboráty, a chvilku se uvažovalo o tom, že by kapela dělala schůzky, na které bych měl zakázaný přístup, abych nerušil... a věnoval se jen psaní písniček, aby bylo co hrát... nebo co. Fakt příjemný.

Nějak mi došlo, že to celý není tak úplně ono, a na začátku léta (2010) jsem mu dal padáka. Nicméně chtěl ještě odjet festivaly, že se polepší. Všechno prudění uznal, festivaly odjel, polepšil se, já i ostatní jsme to uznali a jeli jsme společně dál, ale za chvíli už jsem mu zas nemoh říct skoro nic, aby to nebral osobně.

Takže jsme písničky rozebírali, z úvodu dělali sloky, ze slok refrény, zkoušeli kdeco, ale furt to nefungovalo. V týdnech, kdy Koudyš na zkoušky nejezdil, jsme songy omílali s metronomem nebo automatem, z čehož nám po hodině začalo jebat totálně a rozcházeli jsme se v ne úplně skvělý náladě. Přestože se mi demáče původně strašně líbily, nakonec jsem už pochyboval, že vůbec ještě dokážu napsat písničku. Půl roku před nahráváním jsme měli deset dvanáct rozvrtaných songů bez konce a začátku. Psal jsem a nahrával furt další, abych si aspoň po nocích ve zkušebně nějakou radost z tvoření hudby užil.


A pak jsme jeli na koncert do Hatě u Darkoviček, kousek za Ostravou, v půlce června. Měli jsme hafo času a kluci chtěli zastavit v nějaké letní zahrádce na pivko. Tak jsem se sebral a těch osum nebo kolik kiláků jsem šel na koncík pěšky krásnou krajinou, mezi polema, lesíkama, protože tohle chození přírodou mám moc rád. A po dvou hodinách jsem přišel na takovej kopeček, ze kterýho jsem viděl do údolí, kde se festiválek začal pomalu rozjíždět. A viděl jsem, že kapela z hospody ještě nepřijela, že je na místě pouze Koudyš, kterej z Brna často jezdil sám, a jako obvykle leží na lavici a spí. Takže jsem se vrátil zase za kopec, sedl si do trávy a říkal si, ty vole, to jsem dopad, ani tam nemůžu jít, protože mám toho chlapa plný zuby a on mě. Jak velký asi bude dusno ve studiu jsem si raději ani nepředstavoval.

A potom, až mnohem později toho dne, těsně před koncertem, kdy už jsme čekali za pódiem na začátek a lidi stáli natlačení před zábranama, jsem se rozhlížel, kde máme bubeníka. A našel jsem ho na pódiu, jak sedí za nasvícenejma bubnama a vyřizuje si cosi v telefonu, zabalenej v zimní bundě a lidi na něho koukaj. Myslel jsem, že se poseru! Měli jsme občas srandu z toho, že opravdu pořádně hraje Koudyš pouze v Brně, kde bydlí a kde má kámoše, co se na něho přijdou podívat, a pak ještě na nějakejch větších akcích. Jinak už to byla poslední dobou těžká údržba, kterou jsem snášel se skřípěním zubů a pouze kvůli tomu, abych nerozesral kapelu. A nějak mi nedošlo, že už rozesraná je – právě tím tolerováním něčeho, co jsme kdysi bytostně nesnášeli na tzv. profesionálních kapelách, který koncertům říkají kšeft – debilní rutinou, neupřimností, nulovým nadšením co se týče hudebního rozvoje nebo vývoje, nechuti udělat něco navíc a zašívat se, kdy to jen jde.

Proto to tady takhle vypisuju. Abych si sám po sobě ještě jednou přečet, jak to z mého pohledu frontmena a kapelníka bylo. Jakej jsem byl vůl a slaboch. A aby si to mohli přečíst i ostatní tragédi, kteří kormidlujou svý hudební kocábky občas rozbouřenými peřejemi. Ihned po koncertě, ještě tu noc, jsem (po dlouhých letech váhání) začal shánět jiného bubeníka a za pár dnů jsem ho měl. Jmenuje se Marcel Gabriel, je mu třicet a hrál dva roky s Vlastou Redlem a jako záskok s Butama a Druhou trávou, abych zmínil ty známější. Přestože jsme spolu nikdy nehráli, po doporučení kamaráda Petra Vavříka z Butů jsem mu nabídl fleka a on ho rád přijal. Kapele jsem druhý den svolal do zkušebny a pouze jim oznámil, jak to bude. Vysvětlovat proč jsem nemusel, dlouhodobý napětí cejtil každej. Jen se všichni báli, jaký to bude a jestli to bude lepší a jestli stihneme desku... Kupodivu, já už jsem se nebál. Blbě už bylo. Kdyby to neklaplo, hledal bych dál, ale naštěstí jsem nemusel. Nepamatuju se už, kdy jsem v minulosti takto drsně uplatnil své postavení šéfa kapely. Dobře se cítím spíš jako leader, když už teda, než jako nějakej boss, jestli mi rozumíte... do provazu se zapřáhnu jako první!

Marcel přišel a od prvního okamžiku to fungovalo. Celý srpen jsme věnovali koncertům a šlo to bezvadně. V dodávce najednou nebylo ticho, ale sranda. A pak jsme jeli v září na soustředění do Olešnice a já se modlil, ať je to furt tak skvělý. A bylo. Ty samý písničky se najednou vylouply, všichni hudebníci ožili, kytaristi se probrali. Všichni hráli to samý jako půl roku předtím, ale najednou to bylo úplně úplně jiný. Mělo to tah, život, mrd a napětí! Sral jsem blahem.

Makali jsme každej den do tmy, pak jsem si dali pivko a dýmku míru a kochali se tím, co jsme ten den vymysleli. Za tři dny soustředěné práce jsme měli desku pohromadě. Pak jsme ji šli nahrát do Sona a ty písničky jsme popostrčili, troufáme si neskromně říct, ještě o patro výš. Užili jsme si to jako nikdy v životě, a myslim, že můžu mluvit i za ostatní. Byli jsme ve studiu celou dobu všichni pohromadě, podporovali jeden druhého, nikdo z ničeho nedělal vědu, byla sranda, a ještě jsme měli báječný hosty a skvělýho Cimfáče. Pro mě osobně to byl splněnej sen.

Takže si dneska doma pouštím Třínohého psa, tak jednou za tejden, a kochám se tím, co se nám s borcema podařilo. A občas si zkusím na chvilku představit, jaká by ta deska byla, kdybych se v poslední chvilce nezdvihl z hnědýho koláče a nepostavil se za sebe místo toho, abych furt toleroval něco, co nechci. A můžu si hlavu ukroutit, jak je ten život vlastně jednoduchý, když se člověk nebojí. Ničeho.