Drahý vs. ještě dražší Gibson: Les Paul

Kytarová spodina už si to v kleci rozdala několikrát. Nejvyšším řadám tolik kritizovaného Gibsona jsme se ale ještě nevěnovali. Proč taky, od jisté cenové hladiny přece už na ceně tolik nesejde, nebo ano? Ukáže následující srovnání kytary za třicet osm a padesát tisíc.

Váhám, jestli se mi víc líbí černý nátěr s bílým lemováním a hodně retro snímači, nebo lakovaný javorový vršek s klasickými chromovanými humbuckery. Nakonec hmátnu nejdřív po Studiu. Zdá se mi, že už nic lepšího v ruce mít nemůžu. Překrásná, a přitom bytelná mechanika, dokonale padnoucí hmatník, příkladné seřízení a to, co z komba vylézá, lehce nechá zapomenout na průrazný, ale přeci jen obhroublejší zvuk speciálů. Tak delikátní středy bych očekával spíš u srovnatelně drahého Paul Reed Smitha.

Pak do hry vstupuje ještě pohodlnější Klasik, který si ze specialisty bere výšky i hlasitost a ze studiovky zase rafinovanější zvuk. Krásu stírá nádhera. Přesto bych neřekl, že jde rovnou o dvanáct tisíc korun větší zážitek. O tolik lepší zas zvuk i pohodlí nedává. Nejvíc se podle mě prodražil jedině snad dovoz onoho vzácného kusu deštného pralesa do Států. Anebo prodloužená životnost, která by však dávala smysl u dvě stě let starých houslí pro sonáty z podobné věkové kategorie než nástroje pro nejvýš šedesátileté fláky.

Zpracování obou nástrojů je znamenité a je škoda se jimi jen kasat o recepcích před snobskými přáteli. Oba nástroje ocení aktivní muzikanti – audiofilové je během turné skvěle užijí a vůbec s nimi nemusejí zacházet v rukavičkách. Rozdíly mezi nimi, přestože je pozná snad každý hráč, však podle mě nejsou až tak zásadní. Studiovka je i tak skvostná kytara, pro kterou pořekadlo, že na horší se zvyká hůř než na lepší, zrovna neplatí.