Troy Van Leeuwen Jazzmaster RW OX: cadillac mezi Fendery


Jak od nás víte, letos je to 60 let, co světlo světa spatřil první Fenderův Jazzmaster. O důvod víc si některý z nich proklepnout. Ten Cobainův známe asi všichni. Což takhle dát si ten od Troye Van Leeuwena?

„Není to kytara pro každýho,“ varovali mě. Taky mi říkali, že je to velká a těžká mrcha. Nebral jsem je vážně a neberu je ani teď. Jasně že musím naučit zacházet s posilovačem řízení, když beru do ruky volant klasického Cadillacu. To samý v tmavě červeným je separé clona, přepínač a volume u snímačů horních strun Jazzmasteru. To jednomu zamotá hlavu. I tak ale nejde o nic, co se do ní za jednu jízdu po Route 66 nedostane. Hodně zvláštně působí i závit tremolové páky v uctivé vzdálenosti od kobylky, toho si ale všimnete jen při jejím šroubování.

Ani narážky na míry a kila bych si tolik nebral k srdci. I to je totiž relativní. Ovšemže Fender umí lehčí a skladnější nástroje, ale zkuste si v druhé ruce potěžkat kterýmkoliv Godinem s jádrem z tvrdého kanadského javoru. Rozdíl je jasný na první dobrou. Tělo Jazzmasteru je pořád jenom volšový dříví. Navíc velmi elegantně, dokonale ergonomicky opracovaný a vyšperkovaný stylovým chromováním. Přesně v duchu Queens of the Stone Age. Nostalgický retro, ale pořád o dost víc cool než jeho šedesátkové pravzory. Na nástroji není ani stopy po dávných konstrukčních přešlapech, o které by jeden přišel k úrazu.

Jako ulité padnou tělo pod loket i krk do ruky. Túrovat ten palisandr s javorovým základem ale nemá moc smysl. Už při pětasedmdesáti BPM se budete cítit jak po hraní v dvakrát tak vysokém tempu. Krom toho, u tohohle Jazzmasteru spíš než rychlost hraje prim požitek. Ze zapadající žhavé arizonské slunce, chromovaných kol vířících oblaka prach, Fata morgány i divokých psychotických stavů, které se dají zažít jen na dálnici uprostřed prérie. Tohle všechno umí Van Leeuwenův Jazzmaster zprostředkovat. A je to pořádná jízda!