Floex a Tom Hodge, foto: Ashley Rommelrath

Floex & Tom Hodge: Vymezili jsme se proti době posedlé jedinečností a výkonem

Oba spojuje hudební a životní nadhled, láska ke klarinetu i podobný humor. Hrdina jejich alba má před sebou mnoho výzev. „Obyčejné“, všední momenty jeho života Tomáš Dvořák alias Floex a Tom Hodge popisují jako jedno velké dobrodružství. A vzrušující je také jejich hudba kombinující soudobou vážnou a filmovou muziku s elektronikou. „Nemá smysl kopírovat Strausse nebo Mahlera, ať už jsou sebelepší,“ říká dvojice, která na albu kromě moderních technologií použila také cateringové hrnce. Desku A Portrait Of John Doe pokřtí 11. listopadu v pražském klubu MeetFactory a se svým virtuálním orchestrem vystoupí také na řadě dalších míst v Česku, na Slovensku nebo Rusku.

Kdo je John Doe?

Floex: Nám v určité chvíli naskočilo, že za řadou skladeb se skrývají příběhy a ty nás dovedly k imaginární postavě, která je prožívá. Zjistili jsme, že tenhle člověk není ničím výjimečný, není to žádný génius, intelektuál, umělec, vědec, prostě ničím zvláštním navenek nevyniká, přesto jeho příběhy mají sílu a intenzitu. Zjistili jsme, že to jsou příběhy o obyčejných věcech – někdy povrchních, někdy niterných – ale takových, které nás spojují. Je v tom možná i jakási snaha vymezit se vůči dnešní době, která je posedlá výkonem a jedinečností. Jakoby hodnota života byla daná právě touhle schopností nějak vynikat. Naproti tomu jsme postavili navenek úplně normálního člověka a obyčejné okamžiky, které téměř každý známe. A jediné, v čem se vzájemně odlišujeme, je, s jakou kvalitou jsme schopni je prožít zevnitř. Přijde nám, že v těchhle běžných okamžicích je něco hluboce lidského. John Doe proto může být kýmkoliv a nikým zároveň.

Tom Hodge: Přesně tohle mně čirou náhodou vyskočilo na mé facebookové stránce: „K čemu vlastně potřebujeme jedinečnost, když to obyčejné je tak mystické a zvláštní?“ To zní dobře.

Jakým tématem se zabývá klíčový první singl Wednesday (Is The New Friday)?

Floex: Máš nějakou rutinu, i svou vlastní… a někdy tě to baví a jindy zase ne. Těšíš se ale, až se večer uvidíš s kamarády a půjdeš s nimi na drink. Ta skladba se postupně vyvíjí a graduje, až se rozjede k nářezu v závěru. Může to působit depresivně. Monotónní den, zapomnění večer, navíc už ve středu.

Tom Hodge: Také to poukazuje na fakt, že v dnešní společnosti lidé preferují povrchnost a lehkovážnost před hlubokými a smysluplnými věcmi, hlavně „novými“ věcmi. Bílá/oranžová/růžová je dnešní nová černá. Nebo jako v tomhle případě, středa je nový pátek.


A další tracky?

Floex: Machines Are Dancing je repetetivní skladbou s rovný beatem a kovovými zvuky, což evokuje představu mechanického provozu. Původně jsme k ní měli natáčet klip s roboty. Trochu to souvisí se čtvrtou průmyslovou revolucí, kdy roboti nahrazují lidi. A do toho stereotypy Johna Doe, který si z toho všeho ironicky dělá srandu. John Doe Arise je zpívanou skladbou o naději a pozitivním pohledu.

Tom Hodge: John Doe má určitě před sebou mnoho výzev – jako my všichni ostatní. Náš moderní svět jde vpřed rychlým krokem, rychle se mění, otázka čtvrté industriální revoluce je dost prorocká.

Floex: I Dream Of Ikaria je skladbou o tom, že imaginace člověku pomáhá běžný svět vidět barevnějšíma očima. Resurgence je zase plná metamorfózy. Její motiv se nejdřív představí, pak se do něj hluboce ponoříš… a na konci se ten motiv znovu zrodí v jiné podobě, pocit znovuzrození. Poslední skladby alba jsou hodně niterné; tato je o vnitřní proměně. Requiem o uzavření životní epizody…

Tom Hodge: Ano, právě proto možná potřebujeme Requiem za (našeho) obyčejného člověka, protože takový obyčejný člověk už vlastně ani neexistuje. Obyčejný totiž znamená jedinečný, originální.

Jak k vaší spolupráci došlo?

Floex: Deska vznikala tři roky. Potkali jsme se na festivalu v Berlíně, kde jsme si padli do oka. Přibližně půl roku poté byl Tom znovu v Německu, kde se svou ženou pracoval na hudbě k baletu… a v pauze si odskočil na jam session za mnou do Prahy.

Tom Hodge: Zrovna jsme se ženou byli kousek za Lipskem, takže v podstatě kousek od Prahy, proto se to zdálo jako skvělý výlet! Bylo to samozřejmě trochu narychlo, ale v Berlíně jsme si spolu dost užili, takže jsem si říkal proč ne, že to bude fajn. Tehdy samozřejmě nešlo nevytvořit spoustu hudby – speciálně když mi Tomáš ukázal svoje hudební instrumenty.

Kolikrát jste se společně sešli?

Floex: Původně jsme plánovali udělat společný singl nebo EP, ale nakonec jsme se sešli čtyřikrát nebo pětkrát a vznikl materiál na celé album. Deska vznikala v Praze u mně ve studiu. Během její přípravy se mi ozvali z Českého rozhlasu, že by měli zájem o spolupráci. Postupem doby se z toho vykrystalizovala spolupráce se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, což pro nás byla skvělá shoda okolností, protože jsme věděli, že by se nám na desku hodily nějaké orchestrální aranže. Tom má zkušenosti s orchestrací, tak jsme začali pro orchestr společně psát noty. Zpočátku jsme vůbec nevěděli, co z toho vzejde a jak budeme schopni to natočit, ale čím víc jsme se do práce nořili, tím víc se nám ta cesta líbila. Na konci jsme měli opačný problém, nevěděli jsme, kdy přestat.

Tom Hodge: Přecházeli jsme z jednoho extrému do druhého. Z počátku jsme desku budovali v poměrné úzce definovaném prostoru mezi pánem, klarinety a synťáky a najednou jsme se ocitli v situaci, kdy jsme měli k dispozici neomezené barevné možnosti analogových barev symfonického orchestru. Díky mým spolupracím na audiovizuálních projektech pracuji s orchestrem celkem často, takže pro mne bylo velmi zajímavé to využít při dělání alba.


Jakým způsobem jste desku připravovali?

Floex: Byl to takový tok, asociační trans, do kterého se ponoříš, snažíš se tam všechno rychle naházet, uložit co nejvíce informace do té výchozí skici, jelikož cítíš její potenciál… ale to je ve výsledku pořád tak desetina práce, která pak ještě trvá hrozně dlouho, než se skladba formálně a produkčně dokončí. Náš způsob práce připomíná v něčem styl mého oblíbeného abstraktního expresionisty Clyfforda Stilla. Hodně vrstev jde přes sebe a spodní vrstvy jsou inspirací pro ty horní. Některé výchozí artefakty, které jsou katalyzátorem tvorby, se do výsledné podoby skladby třeba vůbec nedostanou. Bez nich by ale přece skladba byla úplně jiná. Každá spolupráce, kterou jsem si prošel, byl jiný zážitek. Mně pomohla každopádně zkušenost s improvizačním, dnes již neexistujícím projektem Orlak, ve kterém jsem se naučil fungovat jako „pokojový muzikant“ trochu víc v reálném čase.

Tom Hodge: Možná, že tohle máme společné. Já svoji hudbu určitě píšu vždycky takhle, rychle a intenzivně. Možná, že bych později měl trávit více času vypracováváním detailů, naštěstí jsem tady měl Toma na udržení disciplíny v produkování.

Využili jste i nějaké netradiční nástroje?

Floex: Vůbec prvním nástrojem, který jsme společně využili, byly moje velké hrnce. Mám je od přípravy klipu Veronika's Dream, kde jsem s nimi vařil asi pro 30 lidí, kteří nám s natáčením klipu pomáhali. Mají super zvuk, tak jsme si s nimi začali hrát, bouchat do nich a blbnout. Zvuky hrnců byly spouštěcí inspirační vrstvou a můžete je vystopovat na různých částech desky. Např. na začátku a konci skladby Machines Are Dancing. Nebo mezi skladbami Resurgence a Requiem, kde spíše zní jako tibetské mísy. Resurgence je mimochodem skladba, kterou jsme několikrát radikálně předělávali. Je ale zajímavé, že konec jedné z verzí se stal začátkem, inspirační vrstvou pro Requiem, ze které se ve výsledku stala samostatná skladba. To je další příklad živého organického procesu vytváření desky.

TH: Ty hrnce jsou jednou z nejdůležitějších ingrediencí...


Podílel se nějak na aranžích přímo SOČR?

Floex: Ne, ale krom samotného uměleckého výkonu nás významně podpořili realizací nahrávky, v novém Studiu 1 Českého rozhlasu. Já sám jsem měl s orchestrací nulovou zkušenost, v tom má daleko větší zkušenosti Tom – a já se od něj v tomto dost naučil. Jak se to dneska běžně dělá, hudbu jsme psali v samplech, které nám dávaly představu základní notace a jak hudba nakonec v reálu bude znít. Z 90 % jsme používali naše oblíbené orchestrální banky od firmy Spitfire. Tímto způsobem jsme napsali hrubé noty, pak do nich bylo potřeba přidat veškeré značky, aby muzikanti věděl, jakým způsobem je hrát. V tom nám zásadně pomohl Tomův kolega Chris Warner, v angličtině této pozici říkají „copist“. Mimochodem, Chris je skvělej chlapík a také skladatel, přizvali jsme ho jako hráče na syntezátory do našeho živého projektu, takže tým je kompletní.

Tom Hodge: Když zkoušíš něco nového, vždycky je tam otázka toho, jestli se to dá zahrát s orchestrem. Chvílemi to dokonce bylo tak, že jsme se naschvál nechávali vést silou „počítačové“ muziky k tomu, co jsme vybírali pro orchestr. Nemá smysl prostě kopírovat Strausse nebo Mahlera, ať už jsou sebelepší!


Jak je to s autorstvím?

Floex: Autorství skladeb máme rozděleno přibližně napůl. Oba máme nástroje, ke kterým víc inklinujeme, Tom se více zaměřoval na harmonie, já na melodie. Tom se více věnoval orchestraci a aranžím, já více produkci.

Tom Hodge: Původně jsem to nechtěl takhle dělit, ale zřejmě proto, že piano je můj hlavní nástroj komponování, vytváří vždycky určitý harmonický podnět, a často stejně tak úvodní časový rámec jako i perkusní kvalitu. A když došlo na psaní, všechno se to dost vlilo do sebe. Vlastně máme spoustu doplňujících se dovedností. Bylo například docela vtipné hrát na analogový synťák spolu, čtyřma rukama – jednou klávesy, druhou na filtry, jednou „pitch bend“... Co ale můžeme říct jistě, že s produkcí jsem neměl skoro žádnou práci. Proto to samozřejmě zní tak dobře (smích).

Kdo vás aktuálně nejvíc inspiruje?

Floex: Max Cooper, John Hopkins nebo třeba Son Lux, ale i Fiordmoss. Son Lux má neuvěřitelný zvuk a hodně mně změnil náhled na způsob programování beatů.

Tom Hodge: Tomášova odpověď mě moc baví. Hodně se zaměřuje na současné hudební velikány, což pochopitelně dává smysl, protože jeho schopnosti jsou podobné! Moje inspirace je ve velmi širokém záběru. Zbožňuji americký minimalismus a post-minimalismus – Reicha, Adamse a další. Vždycky poslouchám jazzové piano... velké kousky pro inspiraci – nikdy neuděláte chybu s trochou Billa Evanse! Také poslouchám hodně operu, protože moje žena často zpívá Mozarta a Strausse. A teď i něco více – Jonny Greenwood, Bryce Dessner, Nico Muhly, Anna Meredith.


Dvě skladby na albu jsou zpívané...

Floex: Hlas na desce jsme chtěli využít v abstraktnější poloze, jako nástroj, ne dělat písničky ve smyslu sloka a refrén. O zpěv i texty se postarala operní pěvkyně Kim Sheehan, manželka Toma, která se společně s ním podílí také na projektu Second Moon Of Winter. Kim má překrásný hlas, charakteristickou a originální barvu, své irské kořeny rozhodně nezapře. Zároveň má, díky své operní průpravě, skvělou techniku.

Tom Hodge: Na světě nepopiratelně neexistuje nástroj, který by měl takovou hloubku a intenzitu jako lidský hlas. Samozřejmě jsme vedli vysilující diskuze o jejím honoráři, ale nakonec jsme se dohodli (smích).


Tomáši, teď už jen na tebe. Deska je venku sice jen chvíli, ale ty nedokážeš stát na místě a pracuješ paralelně na dalších projektech. Jak došlo ke spolupráci se Zabelov Group, jimž jsi dělal remix skladby Lék?

Se Zabelov Group jsem v kontaktu docela dlouho. Sleduju je od začátku a mám moc rád jejich muziku. Pojítkem mezi námi je Matouš Godík, můj kamarád a kolega, který často míchá nebo masteruje moje desky a produkoval i Zabelov. Navíc desku vydávají na Minority Records, s kterými dlouhodobě spolupracuji, vyšly tam všechny moje soundtracky. Ten remix jsem jim slíbil už před nějakou dobou. Využili jsme příležitosti, že teď tahle kapela vydává svou první dlouhohrající desku a remix vyšel jako doplněk jejich prvního singlu.


Ještě před křtem společné desky s Tomem Hodgem plánujete vydat EP. O co půjde?

Rádi bychom navnadili lidi na naše turné, a tak jsme se rozhodli vydat 4 skladby z živého koncertu, který se odehrál minulý rok v září a kde jsme poprvé odehráli A Portrait Of John Doe včetně Symfonického orchestru a čtyř perkusistů. EP bude k dispozici ve video formátu na sociálních sítích, ale také jako regulérní deska.

Právě jsi ještě ve Španělsku s novou verzí instalace Archifon VI, kterou připravuješ s Initi. Premiéra byla teď 6. října v rámci Noci světla (Nuit Blanche), přiblížíš nám to?

Je to instalace, kterou už řadu let děláme s kamarádem Danem Gregorem a Ondřejem Průchou. Zjednodušeně by se dalo říct, že z architektury vytváříme pomocí interaktivního mappingu obří hudební nástroje. Lidi dostanou do ruky laserová ukazovátka a ukazují na jednotlivé elementy, které na ně reagují hudbou. Často tento projekt děláme v kostele, i když to není podmínkou, ale kostel je vhodný prostor, protože je obří a vyskytuje se v něm řada elementů, které je možné rozehrát.


Jakým způsobem funguje tvůj další mezioborový projekt Netykavka?

Tohle je další projekt, který vyvíjíme s Danem. Začalo to jeho instalací, inspirovanou avantgardními světelnými sochami od Anthony McCalla. Když jsem dostal nabídku udělat před dvěma lety taneční představení v New Yorku, tak jsme se pokusili z této sochy udělat interaktivní nástroj, na který se bude „hrát tancem“. Nyní se celou instalaci pokoušíme posunout ještě dál a udělat z Netykavky plnohodnotný hudební nástroj, který bude ústředním prvkem pro novou živou podobu mých koncertů.

Ale zpět k Janu Novákovi. Chystáte se koncertovat také v Rusku, v Petrohradě a Moskvě. Jedná se o aktivitu vašeho bookera Prokopa Holoubka, nebo pomoc labelu?

Zrovna tahle nabídka přišla na základě kontaktů z minulosti. V Moskvě a Petrohradě už jsem jednou hrál s Floexem. Promotér zachytil naší novou desku a nabídl nám tohle turné.

Po zkušenosti s velkým labelem, doporučil bys umělcům tvého typu usilovat o podobnou zkušenost? Jaké vnímáš výhody a nevýhody?

Musím říct, že celý ten nápad vydat desku na „majoru“ jsme s Tomem pojali trochu jako jako experiment, chtěli jsme si zkusit jaké to je. Oba dva máme zcela nezávislý background, mimochodem v době kdy jsme se poznali jsme oba vydávali na německém kultovním labelu Denovali. Byla to tedy dosti radikální změna. Téma indie vs. major je v hudebním světě často propírané, ale reálné srovnání má jen určitá část z interpretů. Za tu zkušenost jsem rád, ale bohužel musím říct, že bude velice pravděpodobně první a taky poslední. Přístup, se kterým jsme se setkali, je na můj vkus příliš restriktivní, zkostnatělý a navíc zatížený řadou neduhů korporátního stylu práce.

Je měsíc před křtem. Původně se uvažovalo o koncertu s klasickým orchestrem, nakonec půjde o orchestr virtuální. Na co přesně se návštěvníci můžou těšit?

S Tomem jsme se ještě nějak před vydáním desky bavili, že tuhle hudbu nezvládneme hrát jinak než s orchestrem. Pak jsme ale narazili, když jsme zjistili, že je to až na výjimky nerealistická idea. Finančně a produkčně utáhnout orchestr je nepřekonatelný problém. Byla by škoda neprezentovat takový projekt naživo. Takže jsme přišli s orchestrem virtuálním. Jednotlivé členy symfoňáku jsme si natočili na 35 Go Pro kamer a vytvořili koncept, kdy nástroje, které nás doprovází, projektujeme na balóny, které nám levitují nad hlavami.

Tagy: