Frontman šmíruje u Martina Hampela

Ostravští Places jsou často kritiky uváděni jako jedna z nejlepších současných mladých kapel. Jejich bubeník, Martin Hampel alias Marcyn, se s námi podělil o hudební zážitky i představil další projekty, ve kterých působí - February, Funkyes, Botanyk nebo HArakiri Czurakami.

Na čem právě pracuješ?

V současné době je toho mnoho, tak to mám rád – s Places kromě koncertování pracujeme i na nových věcech a možná zkusíme něco nahrát, protože cítíme, že už je třeba. Netlačíme na pilu, ale bylo by hezké, kdyby něco stihlo vyjít ještě letos, uvidíme. Taktéž i s February se něco rýsuje, i když s nima už nejezdím koncerty. S novou ostravsko-brněnskou rap funkovou formací Funkyes natáčíme první singl, abychom se mohli odněkud odrazit, kapela má za sebou zatím první dva koncerty, pár výstupů v ulicích a zdá se, že to funguje. Taky bych rád zmínil nový projekt Botanyk, což je vlastně výsledek dvouletého buskování v ulicích s Mikim Kalusem (Doktor Schneberger, ex Echo Message). První věc by měla být venku v průběhu léta.

Za zmínku také stojí ostravský literárně-hudební projekt Harakiri Czurakami, který spočívá v pořádání autorských čtení tvořících lidí z různých měst Česka a mimo to se dala dohromady i kapela, které klidně můžeme říkat Harakiri band, s tou jsme vytvořili původní instrumentální soundtrack k japonskému historickému filmu. Ten byl dvakrát prezentován naživo, a to v ostravském Kině Cineport a olomouckém Divadle na cucky. Teď se chystáme na festivaly Colours of Ostrava a Letní filmová škola v Uherském Hradišti.


Jaké je tvé vybavení?

Používám bicí značky Tama, model Silverstar Rock set Matte Tamo Ash (bříza): kopák 22 x 18“, snare 14 x 5,5“, tom 12 x 8“, floor 16 x 14“. Činely Paiste 2002: crash 18“, ride 20“, hi-hat Paiste Alpha Rock, velikost 14“. V podstatě základní set, občas rozšířený o druhý tom o velikosti 10 x 7“ nalevo od hi-hatky, což využívám hlavně v projektu Funkyes. Blány většinou pískované Remo, na snare mám Evans HD Dry (včetně tlumicího kroužku) a nejspíš už nikdy nebudu chtít jinou. Pedál mám jeden a to DW 4000, nikdy jsem nepatřil mezi zastánce dvojšlapky, neboť jsem vyrostl na bubenících, kteří ji nepoužívali (John Bonham, Nicko McBrain, Chad Smith) a hraju hudbu, která to nevyžaduje. Protože se hodně věnuju i buskingu, přešel jsem z cajonu na klasické bicí, neboť mě to postupně přestávalo bavit. V ulicích tedy poslední rok a čtvrt používám starý modrý kopák Amati 22 x 16“, snare Tama, o kterém jsem se už zmiňoval v rámci popisu mojí aktuální soupravy, akorát kvůli hlasitosti ho musím přikrývat hadrem, pedál taktéž stejný; dále splash Paiste PST 3 a tomu všemu i různé tamburíny, shakery a podobně. Po ulicích to všechno vozím přivázané k home-made dřevěné rudle, kterou mi vyrobil Miki a říkáme jí Štefi.

K mému hraní neodmyslitelně patří metronom, neboť je to u většiny projektů nutností, ve Funkyes máme samply a v ostatních kapelách delaye, takže s klikem se všichni cítíme bezpečněji. Ale zas abych nekecal, ne v každém songu Places je třeba, abych měl klik, takže to drtím naživo. Co se buskingu týče, tak tam klik opravdu nepotřebuju.



Nejhorší nástroj, co jsi držel v ruce?

Pamatuju si na úplné začátky Places, kdy jsme hráli v ostravském klubu Chlív. Tam jsem hrál na nějaký vypůjčený základ, byly to nějaké Amatky bez rezonančních blan, ráfky místy rezavé, chybějící šrouby, stojany, které ty činely sotva udržely, celé to vypadalo jako z roku 5… Nicméně ten koncert měl docela sílu a ty bubny to moje tehdejší prasečí hraní nakonec vydržely. Dneska se podobným situacím snažím předcházet tím, že si vozím celé bicí, pokud to aspoň trochu jde.

Co by sis rád pořídil do sbírky?

Ve své sbírce zvadlejch růží bych s otevřenou náručí přivítal nějaké vintage Ludwigy nebo Premiery, abych pochopil, o čem to v těch šedesátkách a sedmdesátkách bylo. A tahal bych to jen na nějaké spešl koncerty.


Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Cpát všude všechno! Vždycky říkám, že méně je více a že nejvíc hudby udělá pomlka. A taky považuju za zlozvyky zvyky některých bubeníků, kteří mají potřebu hrát na klubových koncertech na 14 přechodů, 16 činelů, dva kopáky a neustále se předvádět. Víc pokory a citu pro song by nikomu neuškodilo.

Nejlepší hudební zážitek?

Každý koncert nebo jam session je pro mě nejlepším hudebním zážitkem. Vždycky se snažím z toho jednoho konkrétního momentu vymáčknout maximum, neumím hrát „napůl“, buďto prostě na sto procent nebo nic. Pokud ale mám hovořit o silném hudebním zážitku, který už nikdy z hlavy nevymažu, tak je to první veřejný koncert Places, který se odehrál více než před šesti lety a pak busking v berlínských ulicích v roce 2014.

Obecně jsem za každé hraní vděčný, protože nic lepšího na světě neznám. Tím ale nechci říct, že bych bral úplně všechno, jsou věci, přes které nejede vlak. A to bych doporučil všem muzikantům – pokud se nechtějí stát jen loutkami, měli by vědět, co opravdu nechtějí a nenechat se zlomit, nepaktovat se třeba s politiky, nehrát na jejich mítincích a podobné blbosti. Pokud jim být loutkou nevadí, bůh s nima.