Martin Kalenda ve videu Jako, zdroj: YouTube

Frontman šmíruje u Martina Kalendy

Martin Kalenda, kytarista a zpěvák kapely Mrakoplaš, je v poslední době vytížen přípravou charitativního koncertu, přesto si našel čas a dopodrobna se rozmluvil nejen o svých instrumentech.

Na čem právě děláš?

Právě připravuji šestý ročník benefičního koncertu na podporu výzkumu Alzheimerovy nemoci. Koncert se jmenuje Mrakoplaš kontra Alzheimer a 31. května na něm spolu s námi v Divadle Za plotem, v areálu psychiatrické nemocnice v Bohnicích, vystoupí Petr Janda z Olympicu a vynikající divadelník Mirek Kovařík. Oba hosty doprovodíme v 5-6 písních a básních. Součástí koncertu bude také aukce uměleckých a raritních předmětů (malby, fotografie, hudebniny, kterými přispívají účinkující) a výtěžek z celé akce opět poputuje na účet AD Centra při Národním ústavu duševního zdraví, které se výzkumem Alzheimerovy nemoci dlouhodobě zabývá. Příprava tohoto velkého koncertu mi vždycky bere hodně energie. Ten večer ale vždycky stojí za to! Doufám, že se nám všechno povede i letos. Podtitulem večera je dvojsmyslné heslo „Nezapomeňme na sebe“. Kdoví, zda jednou sami nebudeme výsledky výzkumu potřebovat… Stavte se, když budete mít čas. Přispějete tak na dobrou věc.

Jaké je tvé nástrojové vybavení?

Mám k dispozici několik sestav. Používám je podle toho, zda hraju s beat-bluesovou skupinou Mrakoplaš, s bandem Wasabeat, nebo s akustickou minimalistickou formací Mrakoplaš Light Orchestra. Díky tomu, že s Mrakoplašem nyní prezentujeme naši novou desku Hlídač, hrávám teď nejčastěji na následující set:
Fender Stratocaster 1962 Relic. Je to skvěle vyvážený model, který v roce 2009 vyrobil jeden z mistrů kytarářů ve Fenderu, Dale Wilson. K němu používám kytarové kabely Monster Cable, niklové struny Fender .010, nylonová trsátka .88 Dunlop, nebo George Dennis a kapodastr model Holoubek, který kytaru nerozlaďuje ani v nejvyšších polohách. K tomu mám k dispozici kombo Fender Basman ´59 osazené 4mi 10ti palcovými greenbacky Jensen. Kombinace tohoto komba a kytary mi dává úžasnou škálu zvuků, které jsou plné, dynamické a přitom zvuk není uřvaný, jak často bývá z jedno-reproduktorových komb. Je prokreslený.

Dlouho jsem hrával bez efektů a v podstatě jen na čisté zvuky. Díky našim písním jsem postupně přidal několik efektů, které (pokud je používám s mírou) dodaly mému hraní nový rozměr. Často mám na pódiu 2-3 nástroje, protože některé party hraju na přeladěné kytary (open D, open G). Proto jsem pořídil německý boutique rozbočovač LEHLE 3 at1, který dokáže směrovat tři nástroje do dvou nezávislých výstupů. Dva z nástrojů mohu navíc na vstupu korigovat gainem, takže je mezi sebou hlasitostně vyvážím a nedochází k nechtěným dynamickým změnám. Propojka mi jde do Volume/Wah pedálu. Neznám bohužel výrobce, ani typ. Jen to, že mi jej před deseti lety pořídil Peter Jurkovič a doporučil mi ho s tím, že na rozdíl od klasických kvákadel má větší hloubku a frekvenční rozsah. Kde ho koupil, netuším.

Další krabičkou v řadě je ladička TC electronic polytune mini black. Je to spolehlivý, robustní model, dobře viditelný i na slunci a přitom nezabírá skoro žádné místo.

Novým kouskem v pedalboardu je ručně vyráběný boost/overdrive Bogner La Grange. Je to excelentní variabilní model se dvěma různými zkresleními, nabízející zvuk plexi zesilovačů. Odtud jdu do starého Dunlop MXR mico ampu. Ten střídám a kompbinuju s Bognerem a nakopávám zvuk kytary podle toho, co mi do jednotlivých songů víc sedí… Mám díky tomu v podstatě 3 různé úrovně dynamiky a mohu se přizpůsobovat aktuálnímu drajvu, který band produkuje… Kvůli titulní písni Hlídač z nové desky Mrakoplaš jsem pořídil starý originální Phaser Tone Ibanez. Je to oprýskaná krabička, ale ten analogový nádherně prokreslený zvuk, který zachovává dynamiku mého nástroje bych za nic nevyměnil. Používám ho jen v té jedné písni. Čím dál častěji pak používám analogový delay T-REX Replay box, který má tap pedál a mohu jej hlasitostně nastavovat jak pro sóla, tak jemné doprovody. Posledním efektem v řadě je reverb TC electronic Hall of Fame, který mám nastaven na plate reverb a používám jej v klidnějších polohách, nebo v sólech, v kombinaci s overdrivem.



Oblíbený kousek?

Asi věneček se šlehačkou… Pokud je ale otázka myšlena jako dotaz na mou oblíbenou píseň, těžko můžu vybrat z těch mnoha, které mám ve své hitparádě. Vybírám tedy jednu z mnoha: Crosby, Stills and Nash – píseň Wooden Ships. Je v ní všechno, co mám na muzice rád. Skvělé vokály, výborný groove a text, který člověka donutí přemýšlet…

Nejhorší nástroj, co jsi kdy držel v ruce?

Tak to vím přesně! Východoněmecké šestistrunné banjo, které jsem našel na chatě. Kdysi ho pořídil můj otec a hrával na něj u táborových ohňů. Po 40ti letech mělo tak prohlý krk, že se dal akord stisknout pouze na prvním a druhém poli.

Co by sis rád pořídil do sbírky?

Nějakou krásnou starou basovou kytaru Fender Jazz bass, nebo originální Hammondy. Jsem sice kytarista, ale když vymýšlím nové písně, nestandardní nástroje mě hodně inspirují. Díky nim totiž nepřemýšlím stereotypně…

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Pomlouvání, nebo výsměch jiným muzikantům. Já vím, že je to v našich luzích a hájích takový univerzální sport, ale mně chybí mezi muzikanty větší respekt ke druhým. Ti, kteří mají pocit, že jsou nejlepší a jejich ego jim nedovoluje přijmout i jinou muziku, než tu svou, si rádi utahují ze začátečníků, sdělují své názory na jejich hudbu (aniž by se jich na ně někdo ptal), nebo pomlouvají ty, kteří toho v muzice dokázali daleko víc, než oni. Většinou z nepřejícnosti. Jsem ale rád, že taky potkávám úžasné muzikanty, kteří podobné jednání nemají zapotřebí. Chtělo by se říct-čím víc toho umí, tím víc jsou v pohodě, skromní a mladé hudebníky spíš povzbuzují… Vždyť jsme snad každý nějak začínal, ne?

Nejlepší hudební zážitek?

Zatím nepřekonaný zážitek byl pro mě koncert Petera Gabriela v roce 2002, když jsme vyjeli do Německa na jeho turné k vydané desce UP. Jeho tvorbu jsem vždycky obdivoval a mnohokrát na videu shlédnul jeho předchozí koncert Secret World Live. To, že téměř po 10ti letech vyjel znovu na turné a že bylo opět hudebně i vizuálně unikátní – byl pro mě téměř zázrak a v každém případě to byl jeden splněný velký sen.