Frontman šmíruje u Ondřeje Fencla

Uširváč, Hromosvod, Schodiště, Marsyas, 5P Luboše Pospíšila, Vladimír Merta... co mají společného? Jméno Ondřeje Fencla, multiinstrumentalisty, manažera, hudebního novináře a básníka, budete znát nejen z pódií ale i písní jeho kolegů. Jeho texty má v repertoáru třeba Olympic nebo Lenka Dusilová.

Patříš k extrémně vytíženým hudebníkům, na čem právě děláš?

I po dvanácti letech profesionálního muzicírování mi v té souvislosti pořád nejde přes pusu slovo „práce“, jakkoliv se tím živím. Je to zábava, to především. Něco jiného je zajišťování koncertů a manažerská činnost – to je práce permanentní. Ale taky vlastně naplňující…

Takže, na čem že pracuju? Odehraju zhruba sto padesát koncertů ročně, teď v květnu jich bylo čtyřiadvacet a to už i mně přišlo moc. Ovšem, vždy lépe moc než málo. Hromosvod letos spí, novinkou je letos moje nové Ondřej Fencl trio s Hankou Kašpárek Vyšínskou (Inflagranti) a Vojtou Jindrou (Bran), takový komorní, éteričtější (půl)Hromosvod, nová aranžmá, řekl bych, že modernější. Je to intimní, na open-air pódia k tomu časem budeme přidávat i rytmiku, na basu fenomén Jaryn Janek, bubeníka hledáme. S touhle partou tvoříme teď i mé nové autorské písničky, je to zatím nejtišší muzika, kterou jsem kdy dělal. Nejvíc koncertů máme s 5P Luboše Pospíšila, hodně se teď daří, Luboš dostal Beatovou síň slávy, na Loket na vyhlášení přišlo 1700 lidí, k tomu zlatá deska za poslední řadovku Soukromá elegie, což už se v dnešní době moc nestává… máme často vyprodáno, retrospektivní šňůra Route 66 k supraphonskému 13CD kompletu vygraduje 27.9. v pražské Akropoli za účasti hostů Honzy Hrubého a Honzy Křížka, snad nám Luboš ještě dlouho vydrží… S Vláďou Mertou a Honzou Hrubým to valíme hodně v triu, dojíždíme ještě i koncerty sestavy pracovně zvané Mertohrubosvod, neboli můj Hromosvod doprovázející trio Merta-Hrubý-Fencl. Na podzim chce ale Merta výrazně zvolnit, příští rok skoro nejezdit, tvořit, usebrat se v tichu, hrát golf (jeho nová vášeň), koncertovat zase víc jen intimně, tiše, sám.

Schodiště alias Nahoru po schodišti dolů band průběžně tvoří nové písničky a koncertuje, tam mám na starosti elektrickou kytaru. Marná sláva, praštit do kytary až se zvedne vítr, to je ráj(c). Mám rád tuhle zvláštní partu, která se nebere vážně, umí se do toho opřít, občas to neladí, ale jde z toho síla. Je to zas úplně jiná poloha. Tak pětadvacet koncertů ročně odehrajeme s Lucie revivalem, za bubny se nám střídají Pája Táboříková, Tomáš Marek, Lenka Dundrová, tedy všechno lidi, co spolupracují s lidmi z Lucie nebo i v Lucii hráli, je to sice revival, ale dobrá parta, která skvěle šlape – a i po dvanácti letech existence pořád výborná zábava a hlavně vokální trénink. Uzpívat Kollerovy a Kodymovy party je kláda, hodně mě to naučilo… Sem tam hraju taky s Beatles revivalem – další věčná velká škola a zábava, uzpívat čistě liverpoolské trojhlasy je kumšt. Nu a párkrát do roka si pro radost brnknu s už skoro dvacet let fungujícím revivalem Hudby Praha a Jasné páky Uširváč, který jsme za žalu založili, když v roce 1999 umřel Ivan Wünsch a Páka i Hudba z něj několikrát doplnila stavy. Škoda, že umřeli Marsyas, to byl krásný projekt, bohužel pohřbený bezednou Zuzanou. Sem tam si zahrajeme v duu s Oskarem Petrem, to je taky fajn. No a tohle všechno, co jsem vyjmenoval, mám na starost i manažersky a kapelnicky.



Jaké je tvé vybavení?

Nikdy jsem nebyl takový ten muzikant řešič, co si furt pořizuje něco nového, zkoumá, bádá o krabičkách a tak – na to máme v kapelách jiné experty, třeba Míru Linharta nebo Vojtu Jindru. Před patnácti lety jsem si pořídil modrý kytarový aparát George Dennis Mighty Mouse a hraju na něj spokojen dodnes, elektrickou kytaru Stratocaster Lee Hooker Custom made in ČR mám přes deset let, krabičky používám taky celou dobu furt ty dvě samé, jedno je nějaký starý analogový delay, druhé jump na sóla, taková notoricky známá bílá krabička. Zkreslený zvuk beru přímo z aparátu, proto jsem si ho kupoval, aby mi to hezky hrálo rovnou a to i zkresleně… Akustickou kytaru mám Takaminu LTD (Limited Edition) 2009 s lampou uvnitř, koupil jsem jí od Vojty Jindry asi před pěti lety, předtím jsem hrál taky na Takaminu, ale jinou, tu mám jako náhradní, ta je z Aleximu, G-Series. Pak jsem si nedávno pořídil guitarlele zn. Ortega, protože váží jen 0.7 kg, vejde se do batohu i do barelu, takže ideální na mejdany. Potom mám ještě jednu mejdanovou Takaminu a jednu náhradní elektrickou kytaru Aria. A na chatě svojí první elektrickou kytaru Galaxis s věnováním v azbuce od ruských letců československé mládeži.

Struny používám standardní, spíše měkčí, protože jsem měl problémy se šlachami, většinou Martiny na akustiku, nebo co je zrovna k dispozici. Na elektrice mám devítky, na akustice na jedné jedenáctky, na druhé desítky. Jak jsem psal, víc šlachami neutáhnu. Takže hodně praskám struny a měním spíš jednotlivě než kompletně, v tomhle jsem lempl. Ladičku mám už patnáct let takovou tu starou fenderovskou, šňůry jaký jsou zrovna k dispozici – ty dva efekty mám ve smyčce, footswitch normálně z aparátu a pak tu ladičku, takže čtyři krabky pod nohama. Jak už jsem psal, moc to neřeším, zajímá mě víc co než jak. Ale zní mi to hezky... Jo a ještě klávesy – staré dobré Yamahy S30 dole a Nord Electro 3 nahoře. Teď si uvědomuju, že vlastním i klavír, nádherný kousek, jehož značku jsem zapomněl – domů se mi nevejde, je u kámoše, už jsem ho pět let neviděl – klavír, ne kámoše… A po dědovi starou mandolinu půlprdel na klacku. A foukací harmoniky od Hohnera, na jiný se moc nedá hrát. Akorát, vydřiduši, vloni brutálně zdražili, obyčejná foukačka (aby hrála a ladila) stojí litr, za čtvrt roku je pryč – a to na ní hraju dvě písničky za koncert.

Oblíbený kousek – ty, na něž hraju nejvíc – Nordy, Takamina s lampou (velká láska – zní krásně zapojená i jen tak) a Lee Hooker – v Česku vyrobená elektrická kytara, která zněla v Aleximu, kde jsem si ji vybíral lépe než americké Straty…



Nejhorší nástroj, co jsi držel v ruce?

Neexistuje. U ohně jsem často hrál na všelijaký polena, ale vždycky to bylo fajn. Člověk má zahrát na to, co dostane do ruky.

Co sis rád pořídil do sbírky?

Nic. Všechno mám. Rád bych byl věčně mladej...

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Zneuznanost, závist, negativita, sebestřednost, nedostatek pokory, pohrdání jinou muzikou, než kterou mám rád – bohužel v ČR velmi časté. Nejhorší jsou hudebníci, co se nalejou a pak jsou chytrý. To bych brečel.


Nejlepší hudební zážitek?

Můj jako aktivního muzikanta? Většina našich koncertů u Vaška Koubka v Chotěmicích, Mertovy vyprodané sedmdesátiny v mé produkci s hosty Nohavicou, Redlem, Mišíkem, Prokopem… výroční koncerty a křty s Lubošem Pospíšilem a se Schodištěm… koncert s Marsyas v Tovačově, kam nepřijela Zuzana, tak fantasticky zpívaly dvě místní holky, matka + dcera – pořadatelky… hromosvodí Malostranské Besedy... Narvaný loketský amfiteátr kdykoli jsme tam hráli… Tradičně skvělé ostravské koncerty (nedávno jsem spočítal, že jsem tam hrál po pětatřicáté)… a stovky dalších všude po republice a na Slovensku.

No a mé nej koncerty jako posluchače? Bylo jich taky hodně, z těch nejsilnějších asi poslední Cohen v Praze, předposlední Dylan v Praze, McCartney poprvé v Praze, poslední Aerosmith v Praze, ale třeba taky nespočet koncertů Buty, například ten na mojí svatbě, kde jsem jim osobně vytvořil playlist… nebo poslední koncert staré Vltavy v Akropoli… Samozřejmě Johny Cash v roce 1996 v Pakulu, kam jsem jako na všechny koncerty té doby neohroženě proběhl zadarmo. A dva roky poté první Page a Plant… a Stouni na Letný… a jakýkoli Narvan, když ještě žil Mario, ale i potom… teď ti poslední Redhoti... R.E.M. před deseti lety… Já vlastně nechodím na špatný koncerty. Když to hrozí, tak radši nejdu... Jo a tuze se těším na Guns N' Roses, snad tam bude aparát jako vloni AC/DC s Axlem. Komplexnější zvuk jsem v životě neslyšel.