Patricie, foto: Lucie Vysloužilová

Frontman šmíruje u Patricie

Mladá muzikantská krev na české scéně? Tu nepochybně zastupuje i zpěvačka, textařka a songwriterka Patricie. Vystudovala Berklee College of Music a má za sebou už pěknou popovou kariéru. Vystupovala po boku Lucie Bílé, Čechomoru, Xindla X, Marie Rottrové a spolupracovala také s Ewou Farnou, Václavem Neckářem nebo Ilonou Csákovou. Aktuálně se věnuje svému projektu Vesna, který je inspirovaný folklórem a slovanskými bohyněmi. Má ambice s ním prorazit v zahraničí.



Na čem právě pracuješ?

Po návratu z Berklee College of Music, kde jsem vystudovala současný zpěv a hudební produkci, jsem řešila, jakým směrem se vydat. Rozhodla jsem se pokračovat ve svém absolventském projektu Vesna, který se zaměřuje nejen na hudbu, ale přesahuje i do dalších oblastí umění. Vesna se inspiruje folklórem a tak teď sleduji, jak jiné kapely pracují s tradičními prvky.

Připravujeme s Vesnou menší podzimní turné, výhledově nás určitě čeká natáčení desky a divadelní turné. Představuju si něco na způsob libreta: propojení tance, vizuálních projekcí a hudby. Vesna je jako loď, která chce přeplout oceán, figuruju v ní jako kormidelník, ale bez vkladu všech ostatních by ještě pořád byla v přístavu. Druhá věc, kterou se zabývám, je textování a psaní songů pro ostatní. Píšu pro interprety ze všech hudebních stylů: baví mě být multižánrová a naciťovat se na různé lidi a skládat jim na míru. Mám také nově angažmá v divadle Broadway, kde jsem dostala vedlejší roli v nově připravovaném muzikálu. A rýsuje se ještě jedna zahraniční spolupráce, ve které bych se mohla vrátit k vlastní tvorbě, ale o tom až příště (smích).



Jaké je tvé vybavení?

Na Berklee jsem měla možnost přičichnout k různým produkčním programům, k Pro Tools, Abletonu, ale není na to teď vůbec čas. Tuhle práci přenechávám ostatním a soustředím se na to, v čem jsem dobrá. Vedení Vesny a psaní písniček. Zahraniční projekt, na který se těším, má zahrnovat spolupráci s DJem. Prozatím jsem se vzdala touhy se v těchto věcech orientovat a zdokonalovat, nicméně se takovými lidmi ráda obklopuji a obdivuji je, pokud jsou v tom dobří. Co nemám ráda, je používání moderních prvků jen naoko, aby se písnička obula do „moderního kabátu“ a všichni byli spokojení. Nicméně i to je běžná praxe, se kterou se jako songwriterka často setkávám.


Co posloucháš?

Pravidelně sjíždím Billboard charts, abych nevypadla z toho, kam se hudba vyvíjí a nepřestala si s ní rozumět. Co mě ale těší nejvíc jsou poslechy doma v obýváku. Tam dominují nadčasové záležitosti: Johni Mitchell, John Mayer, Lianne la Havas, Becca Stevens, Simon & Garfunkel, Emily King. Taky ráda cestuju s world music: od portugalského fadó, k sambě, irskému folklóru až k čemukoliv, kam mě Spotify zavede. Často potřebuju cítit dobrotu country, sametovost soulu nebo komplexitu jazzu. Svým posloucháním si často připadám víc jako antropolog, nezajímají mě hudební funkce, ale světy, ze kterých hudba vychází.

(Zde působím jako textařka/songwriterka.)

Co by sis ráda pořídila do sbírky?

Ráda bych si zprovoznila domácí studio, abych mohla nahrávat dema v lepší kvalitě a ne přes Garage band, což je pro mě stále nejrychlejší možnost. Mám k dispozici klávesy Fantom G8 od Rolanda, který má docela dobrou databanku zvuků, jde jen o to pořídit si pořádný mikrofon, propojit to s Focusritem a zvyknout si na lepší program.

(Zde působím jako textařka/songwriterka.)

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Být muzikantem je děsná bublina. Člověk má pocit, že všem záleží na tom, co dělá, jakou dal do kterého akordu tenzi, jakou udělal reharmonizaci písničky, kterou už třikrát předtím reharmonizoval, (ale tentokrát to zní konečně autenticky, alespoň dokud si to muzikant zase nerozmyslí). Pravdou je, že realita tam venku je úplně jiná. A i génius, který hudbou žije, musí vylézt tam ven a popasovat se s tím po svém. To občas lidi nezvládají a jsou z toho otrávení. Proto je nejhorší muzikantský zlozvyk, když člověk zavře oči a zachumlá se do své bublinky, ze které názoruje a hatuje. Je potřeba mít úctu před každou odvedenou prací a chápat, že můj pohled je vždy jen jedna perspektiva. Naučit se hudbu vnímat ne jako příslušnost ke stylu, ale jako projevený proud všeobjímající kreativity. To člověku přináší uměleckou svobodu a respekt k ostatním.

Nejlepší hudební zážitek?

Pokaždé když si sednu ke klavíru a jede to. Jsem sama sebou, nahá a přirozená, na nic si nehraju, nic nepotřebuji, o ničem nepřemýšlím. Prostě to proudí. A to jde vlastně i na koncertě. Když se zaposlouchám a jdu do hloubky. Saxofon se svíjí v křiku, kontrabas teple brouká, nebo pulsující synťáky a do toho dunivý beat, pak se tóny spojí dohromady a v prostoru jsou barvy. Zní povědomě a nebo naopak cize. Nesou příběhy, emoce, výpověď. Je v tom cítit život sám. Nemám ráda fingované kopie, co se snaží napasovat do formátů. Ale i to je součást práce muzikanta a součást reality, která ne každý den přináší ten nejlepší hudební požitek. A i s tím je třeba se smířit (smích).

Patricie, foto: Jiří Štarha
Patricie, foto: Lucie Vysloužilová
Vesna: foto: Lucie Vysloužilová