Gerald Heyward: Hype vás zabije nebo pošle domů k rodičům

Gerald Heyward je newyorský bubeník, sběratel tenisek a křesťan číslo jedna. Jak sám říká, vaše jméno vydá za celý životopis. A ten je v jeho případě dost pestrý. Na kontě má spolupráci například s Michaelem Jacksonem, Mary J. Blige, P. Diddym, Janet Jackson nebo Missy Elliot. Zajímá vás, kudy vede cesta z kostela až ke spolupráci s největšími hvězdami R'n'B, nebo co by Gerald Heyward poradil všem bubeníkům? Pak čtěte dál.

Geralde, setkáváme se u příležitosti tvého bubenického workshopu, ale můžeš nám popsat, jak jsi s bicími začínal?

No, vlastně docela pozdě. Většina lidí začíná, když jim jsou dva, tři roky, ale já jsem se k bubnování dostal až v deseti. Nejdřív jsem hrál v kostele na konga. Potom se tam začali objevovat i bubeníci, tak jsem si postupně našel cestu k bicím.

Měl jsi v té době nějaké vzory?

Pár skvělých bubeníků v kostele, ale kromě toho mě bavil Steve Gadd, Jeff Porcaro, Carlos Vega, Vinnie (Colaiuta)... Hrozně rád jsem poslouchal Dennise (Chamberse), ale nikdy mě nenapadlo, že bych hrál jako on. Měl jsem taky fázi Billyho Cobhama a každý den jsem se díval na video Billy Cobham Meets Louie Bellson.


Vzpomeneš si na nějaký iniciační zážitek z koncertu?

Mě dostal hned první koncert. Hrál Billy Joel a jeho bubeník Liberty DeVitto mě úplně uchvátil. Ne jen tím, jak hrál, ale hlavně pódiovou prezentací a neuvěřitelnou energií. Dával do toho úplně všechno. Začal jsem poslouchat taky Stewarta Copelanda a Police, hodně jsem tenkrát otočil.

Kudy vedla cesta z kostela až k hvězdám R'n'B?

Hrál jsem ve sboru, kde zpíval chlapík jménem Aaron Hall ze skupiny Guy. Když do skupiny dělal konkurz Teddy Riley, Aaron mu pouštěl naše nahrávky se sborem. Teddy se ptal, kdo jsou ti dva, co hrají na bicí. A Aaron mu povídá: „Ne, ne, to je jenom malej Gerald“! (smích)

Teddy mě chtěl vidět, tak jsem mu zahrál, načež jsem hned dostal nabídku být bubeníkem Guy. Ale tenkrát jsem je odmítl. Moc se mi ta hudba nelíbila, nebyla tak poutavá jako gospel.

Nakonec jsi s nimi ale hrál.

Jo, ale nejdřív jsem se stal jejich bicím technikem. A byl jsem příšernej. Postavit bicí mi trvalo snad osm hodin. Pak jsem s nimi odehrál svůj první koncert a celá ta věc s R'n'B začala.

Poradil bys bubeníkům nějaký recept na úspěch?

Jde hlavně o to, jak se chovají, když nehrají. Třeba alkohol ovlivňuje lidi celkem čtyřmi způsoby. Chtějí se prát, š*kat, mluvit pravdu nebo všechno dohromady. Musíš mít všechno pevně v rukou a hlavně nenásledovat nikoho, kdo je na špatný cestě. Dřív nebo později vás totiž z kapely vyhodí oba.

Tvý jméno je tvůj životopis. Někdo řekne: „Gerald Heyward“ a druhej řekne: „Jasně, ten je dobrej“. Přichází včas, nezmešká letadlo a má nacvičeno. Ale taky by mohli říkat: „Gerald Heyward, tomu nevolej, je to postrach“. Jakmile jednou zkazíte nebo zmeškáte koncert, při každý náhodný konverzaci to na vás vyplave.

A další můj vzkaz mladejm bubeníkům je, aby se nenechali zblbnout vším tím hypem okolo. Ten vás roztrhá, zabije nebo pošle domů k rodičům.

Znamená to, že alkoholu a drogám říkáš ne? Není to na turné těžký, v tom prostředí všeobecný euforie?

I když jsem součást skupiny, dělám si vše po svým. Dějí se okolo mě různý věci, ale jsem křesťan číslo jedna a beru to tak, že Bůh všechno, co dělám, vidí. Dal jsem slib, že budu věrnej svojí ženě, církvi a budu se držet stranou od alkoholu a drog. Taky se nevystavuju situacím, v kterých bych mohl zklamat. Když mě na turné bude někdo zvát do hotelovýho pokoje plnýho ženských, tak nepůjdu.


Máš na odreagování něco místo toho?

Celý dny nakupuju, ujíždím na teniskách. Takže zatímco jsou všichni večer v klubu, já sedím na hotelu a všechno si to zkouším. Dělám si osobní módní přehlídky a připravuju si outfit na další den (smích).

Nestojíš pak trochu mimo zbytek kapely?

Pracuju třeba s Chrisem Brownem, kterýho už jsem do nakupování tenisek taky zbláznil. Hrajeme spolu třeba basket, ale do klubu bych s ním nešel. Jsme propojení úplně jinak. Má mě rád, protože jsem ten cool starší týpek s nadhledem. Snažím se mu bejt oporou a dělat svojí práci dobře.

Popíšeš nám, jak cvičíš?

Cvičím s někým většinou dvakrát týdně. Mám pár synovců, kteří jsou skvělí bubeníci. Hrajeme spolu u mě doma, většinou ve středu. Ve čtvrtek hraju sám nebo se za mnou zastaví přátelé. Tuhle u mě byli třeba Ronald Brunner Jr., Jamal Moore, Shariq Tucker… Máme několik bicích soupravy a jedem dost tvrdě. Potíme se, smějeme se, předáváme si zkušenosti a zkoušíme navzájem hrát svoje věci. To miluju. Neřeším žádný rudimenty, prostě hraju a přijde to samo.

Takže nejsi typ technického hráče?

Ne, na to jsem nikdy nebyl. Ale učím se rudimenty jako licky, na rozdíl od někoho, kdo jede, levá, pravá, pravá… Někdo hraje třeba Flam Tap a já se to naučím jako lick a říkám si ok, teď umím Flam Tap. Pak vymýšlím různé orchestrace a najednou mám k dispozici paletu Flam Tapů.

Ty jo…

Vytvořil jsem si vlastní styl. Jako dítě jsem neměl učitele a nevěděl jsem, jak mám cvičit. Můj styl se odvíjí od toho, že jsem z New Yorku, kde ti neustále na záda dýchá dvacet dalších bubeníků. Musíš přijít na to, jak mezi nimi vyčnívat. Tak jsem na to skočil dost agresivně. A to je asi důvod, proč se tady dneska se mnou asi bavíte (smích).

Poslední otázka. Kolik máš teda párů tenisek?

508. Ale v Praze si bohužel asi sbírku rozšířit nestihnu.

Rozhovor vedli Nick Szabó a Jan Plíhal.