Godin Freeway Classic Black Pearl: prokletí Černé perly

S Godin Freeway Classic Black Pearl jsem strávil bezmála čtyři roky. Ve vztazích je to dost dlouhá doba na to, aby vášně opadly, partneři ztratili iluze o svém protějšku, případně začli zvažovat rozchod. „Černá perla“ se sice mi dosud neomrzela a rovněž mohu potvrdit, že Godinovy kytary jsou nedoceněné, ale rozumím důvodům, proč jsou tyto nástroje opomíjené. A nepovažuji je za malicherné.

Situace Godinu na trhu s hudebními nástroji připomíná kvadraturu kruhu. Aby se jeho nástroje lépe prodávaly, musí nabídnout víc než ostatní. Přitom právě nejrůznější vylepšení, rozpínání snímačů, piezo nebo USB vstup, které se u sériově vyráběných kytar do dvaceti tisíc spíš nevyskytují, jsou příčinou vytrvalého zájmu hrstky znalců. A také bojkotu masami, které duchem zamrzly v časech studené války mezi Fenderem a Gibsonem.

„Černá perla“ byla sice obohacena „pouze“ rozpínáním snímačů, jež rozepnete vytažením ovladače hlasitosti. Z konstrukce kytary je ale zřejmé, že Godinovu předvídavost víc ocení zkušenější hráči. Vedle opravdu kvalitně zpracované ladicí mechaniky zejména snadno přístupné uchycení strun na zadní straně nástroje a „pevnou nerezovou“ kobylku, zčásti zhotovenou z tvrdého plastu a v těle ukotvenou pěti odepínatelnými pružinami. Pružiny ale doporučuji neodepínat. Uplatnění tremolové páky je zrovna u „Perly“ stejně diskutabilní jako přecitlivělost ovladače hlasitosti.

Kytaroví Honimírové zřejmě nebudou nadšení ani ze silnějšího, tudíž pomalejšího javorového krku, spojeného s tělem čtyřmi šrouby. I přes nízký dohmat jeho skvostnému sustainu spíš než nabuzený shreddingový spurt nechá vyniknout lehce zkreslené rozvláčné blues. Je-li hmatník z palisandru nebo javoru, má vliv v zásadě jen na náročnost údržby. Zvukový rozdíl mezi nimi je nepatrný.

Jako nevýhodu lze vnímat hmotnost kytary. Ačkoliv je třídílné tělo s javorovým jádrem odlehčeno křídly z topolu, nástroj se i přesto pronese. Už nasucho však váhu bohatě vynahrazuje ostrým a průrazným zvukem. Ocení zvláště majitelé slabších aparátů. Zvuk „Perly“ je ale natolik svérázným spojením charakteristik Gibsonových a Fenderových základních modelů, že by snad bylo lepší spíš psát o samostatnému standardu. Už proto, že hudebníkům, nadšeným z toho, že si pořídili tři kytary za cenu jedné, by se tím ušetřilo zbytečné zklamání.

Nezáleží, jakou z pěti poloh si vyberete, jak moc ji zkreslíte a který z humbuckerů rozepnete (středový singl pochopitelně rozpínatelný není, ale snímá pouze v poloze „rozepnutý“ pozn. aut.). „Perla“ bude znít skvěle už s továrními snímači. Jen do metalovějších poloh je nutné ji dopomoct dodatečným distortionem. A také od ní neočekávejte v jednu chvíli stratovské zvonění, podruhé twang „telátka“ a nakonec hebká kila Les Paulu. Od všeho má totiž jen trochu. A neurazí se, když o ní budete mluvit jako o té „divné kanadské kytaře“. Je svá a ví to o sobě.