Hellwana na ESNS 2019 Foto: Libor Galia

Hellwana: Ráda říkám, co si myslím

Když finalista Superstar Ben Cristovao začal rapovat, byl z toho poprask. Skvěle zpívat a rapovat ale umí také čerstvá vítězka Czechingu 2018 Monika Evans neboli Hellwana. Vysvětlila, jak se vyrovnává s předsudky ostatních MC‘s i běžné populace, proč kloubí neosoul a R‘n‘B s přísným grimem a co si odnesla z účasti na největším evropské showcasu.

Český rap to schytává ze všech stran. Zaslouženě?

Od koho? Přijde mi, že většina mladých lidí ho dost uznává a baví je. Mám taky pár interpretů, co mne baví, a ráda si jejich skladby pustím nebo zajdu na koncert.

Konkrétně samotní MC‘s rádi lamentují na marnost celé scény. Třeba pro Stanleyho Kuffenheima aka Jamese Colea „českej rap je dead.“

Nevím, přijde mi, že tu je poměrně dost kvalitních rapperů, jen bohužel větší část je těch méně známých. Buď jako já začali nedávno, nebo to naopak dělají dlouho, ale spíš jako koníček; sem tam koncert pro kamarády. Pro mě českej rap rozhodně dead není, spíš dospívá. Nový styly, přístupy, umělci, posluchači, a i když jsou některý skladby pokus, omyl, je dobrý, že se něco děje.

Poloviční Angolan Ben Cristovao se na začátku rapové dráhy s mnoha předsudky setkával. Jaká je zkušenost poloviční Britky s karibskými kořeny, která dělá grime?

Pokud má někdo předsudky vůči mně jako umělci, tak spíš proto, že na první pohled působím jako jemná dívka, ale není to pravda (smích). Ráda říkám, co si myslím. Nevadí mi být drzá nebo dominantní, když něco chci, a nemám ráda, když mi někdo tvrdí něco, co není pravda. Pak se umím i rychle vytočit. S předsudky vůči mně – Monice – mám hodně zkušeností, ale naučila jsem se nad ně povznést, i když je to občas těžké.

Rap je taky hotové pařeniště sexismu. Je těžké ho vydýchat?

Nic nevydýchávám. Prostě to přijímám tak, jak to je, a snažím se na to dívat objektivně. Měli bychom si uvědomovat, že interpret většinou píše o svých pocitech, zkušenostech, zážitcích a chce se o ně podělit. Jak – to už je pak jen na něm. Každý by měl převzít zodpovědnost sám za sebe, za to co řekne, o čem zpívá nebo rapuje. Vyloženě se mi nelíbí jen to, když pak ovlivňuje mladou generaci natolik, že zapomíná na určitou hranici slušnosti, která by se dle mého neměla překračovat.

Kdo třeba, Ektor?

Například. Některý tracky a názory v nich mi přišly přes čáru a naprosto nehodící se k inteligentní osobě, kterou si myslím je. Očividně to ale na jeho posluchače funguje. Škoda. Slyšela jsem od něj skladby i jinýho charakteru. Je to ok, přestože bych si je vyloženě nepouštěla doma.


Jak se vyrovnáváte s nutkáním českého tisku zabývat se vaším původem?

Přijde mi to zbytečný. Nevidím rozdíl mezi mým afrem nebo blonďatým culíkem mojí kámošky. Jsou to vlasy, všichni jsme lidi a mělo by pro nás být normální, že jsme každej jinej a jinak vypadáme. Měla by se řešit hlavně moje hudba, o čem píšu, proč dávám do svojí hudby dost důležitý informace, kousek svojí osobnosti a svýho života. Ale chápu ty otázky.

V Čechách se tradičně rozvíjejí styly, které jsou jinde už za zenitem. Jak to, že se tu ještě za tepla uchytil grime?

Myslím, že díky sociálním sítím se ke všemu dostaneme poměrně brzy. A taky Smackovi.

Popravdě mi spojení vás a grimu moc nesedí. Vedle Lady Killer nebo Lady Shocker působíte spíš jako Macy Gray. Co vás od Alicie Keys, jazzu, reggae, soulu odklonilo ke streetovému žánru?

Reggae jsem nedělala nikdy. Sem tam jsem ho poslouchala. Ani jsem se od ničeho neodklonila. Loňské album Phases je převážně neosoulové R‘n‘B. Grime, Neosoul a R‘n‘B dělám proto, že mě baví a přijde mi, že se na ty žánry i dost hlasově hodím. Například Janelle Monae má taky jemnej hlas ve svých neosoul, urban skladbách a naopak hodně drsnej a ostrej rap v jinejch.

Zúčastnila jste se Eurosonicu, nejstaršího a největšího showcasového festivalu. Má v době internetu ještě smysl na showcasy jezdit?

Určitě, hodně mi pomohl. Poznala jsem tam spoustu lidí a získala zajímavé kontakty, které bych přes sociální sítě asi těžko vyhledávala.

Letošní ročník byl zaměřený na česko-slovenskou scénu. Neuzavíráte se spolu s dalšími zúčastněnými ve scéně, kterou cení kritika a znalci, ale jinak se o ní příliš neví?

Nemyslím, že se dá uzavřít ve scéně. Jen to chce čas, než to lidi objeví.

Prosadit se v zahraničí je meta, ke které se český pop upíná posledních třicet let. Proexportní agentura SoundCzech ale vznikla teprve před pár lety. Myslíte, že je možné dohnat ztracený čas?

Svět chce poslouchat český interprety. Stačí být originální, makat na sobě a snažit se to dělat pořádně. Nebát se odmítnutí a ono to půjde.