Hetfieldův studiový sound ve skladbě Sad But True

Kalifornskou partu Metallica není třeba sáhodlouze představovat – dnes už veteráni světové metalové scény jsou držiteli mnoha ocenění včetně devíti prestižních cen Grammy, jednotliví členové se umísťují na předních příčkách muzikantských anket a diskografie skupiny založené v roce 1981 čítá 10 studiových a 4 živá alba, desku coverů, filmový soundtrack a řadu DVD záznamů.

Ke komerčně nejúspěšnějším CD se řadí slavné černé album Metallica (1991), které kvarteto od října 1990 do června 1991 natáčelo pod producentským vedením Boba Rocka v losangeleských studiích One on One ve spolupráci se zvukovými inženýry Randym Staubem a Mikem Taccim.

Výsledkem několikaměsíční práce byla deska ověnčená 16 platinami a podle magazínu Rolling Stones také titulem 16. nejlepšího alba 90. let. O mimořádnosti páté studiovky Metallicy vypovídá i připravovaná remasterovaná reedice, jež by měla vyjít v průběhu tohoto roku.

Zvukově precizní a hudebně vyvážená deska obsahuje celkem 12 skladeb z nichž velkou část zařazuje kapela dodnes na koncertní playlist – kromě obrovských hitů Enter Sandman, The Unforgiven nebo decentnější Nothing Else Matters je mezi fanoušky velmi oblíbený i v pořadí druhý track Sad But True (autoři Ulrich / Hetfield), který si z pohledu použitého studiového vybavení frontmana a kytaristy Jamese Hetfielda, popíšeme v následujících řádcích.

Kytary

Pro nahrávání základů doprovodných partů skladby Sad But True Hetfield použil černý celomahagonový explorer ESP MX-220 s pevnou kobylkou, lepeným krkem a palisandrovým hmatníkem, osazený aktivními humbuckery EMG 81 (kobylka) a EMG 60 (krk), u kterého využíval výhradně model EMG 81.

Zvuk ESP doplnil další stopou s barytonovou variantou Jerry Jones Danelectro Longhorn s prodlouženou menzurou (opět pouze kobylkový snímač). MX-220 byla podladěna do D (DGCFAD) a Danelectro Longhorn o celou oktávu níže. U ESP byly nataženy struny Ernie Ball Power Slinky .011–.048 a Hetfield dal přednost trsátkám Dunlop Tortex .88 mm.


Zesilovače a boxy

Prim při záznamu beglajtu hrál v tomto případě zesilovač Mesa Boogie Mark IIC++ (druhé "plus" znamená modifikaci provedenou zakladatelem značky Randallem Smithem) s následujícím nastavením gainu, hlasitostí, korekcí a integrovaného grafického ekvalizeru:

Volume 1: 9.5, Treble: 5/pull shift, Bass: 2, Middle: 0, Master 1: 4/pull deep, Lead Drive: 6/pull lead, Lead Master: 4, Presence: 3
Grafický EQ: 80 Hz: +2, 240 Hz: 0, 750 Hz: -12, 2 200 Hz: 0, 6 600 Hz: +3.

Hlavní aparát byl kombinován s hlavou Marshall JCM 800, jenž svým charakterem vyplnil v mixu střední pásma stažená na ekvalizeru zesilovače Mark IIC++, svoji funkci zde měl i aparát Mesa Boogie Mark IV a rackový preamp ADA MP-1 v kombinaci s koncovým stupněm Mesa Boogie Strategy 400. Party byly nahrány na několik kabinetů Marshall 1960B 4x12 s reproduktory Celestion Vintage 30.

Efekty

V efektové smyčce Mesa/Boogie Mark IIC++ byl zapojen studiový Aphex CX-1 Compressor/Expander a velmi důležitý prvek Hetfieldova soundu představovala dvojice třípásmových ekvalizerů Aphex EQF-2 z nichž jeden měl kromě jiného potlačenu frekvenci 1.2 kHz – toto pásmo stahoval u doprovodů také kytarista Panthery Dimebag Darrell. Parametrické Aphexy EQF-2 měly následující nastavení:

Ekvalizer 1: 4.2 kHz - shelving/+6, 1.2 kHz/-6, 120 Hz - shelving/+4, high-pass filter 100Hz
Ekvalizer 2: 6 kHz - shelving/+6, 900 Hz/-6, 240 Hz - peaking/-4

Ostatní studiové efekty přidružené ke stopám, byly do nahrávky implementovány až při mixu a masteringu. Zvuková masivnost hlavního riffu je dána také dublovaným mutingem kytar a basovou linkou Jasona Newsteda hranou v unisonu. Nepřehlédnutelný význam měl samozřejmě i výběr a nastavení mikrofonů včetně akustiky místnosti, nehledě na přínos zkušeného Boba Rocka a erudici zvukařů a muzikantů.