Jan Ponocný alias Ponorka

Honza Ponocný: Dláždit cestu, aby se po ní zpěvákovi dobře šlo

Je vyhledávaným producentem, skladatelem filmové hudby, univerzálním kytaristou i nezlomným optimistou. “Každej z muzikantů, se kterejma mám to štěstí, že hraju, mi otevře nějaký nový dveře,” říká další v sérii SIDEMAN Honza Ponocný.

Začněme oblíbeným mýtem, že na kytaru kluci začínají hrát kvůli holkám. Jak to bylo u tebe?

Holky jsou teda fakt bezva, daleko hezčí, voňavější, hladší a pružnější než kluci... Ale ne, nezačal jsem kvůli holkám, myslím, že člověk by měl cokoli tvůrčího začít jenom kvůli sobě, aby byl aspoň trochu důvěryhodnej. Vzal jsem někdy ve čtrnácti do ruky kytaru a začal hrát, protože mě prostě ani nenapadla ta varianta, že bych to neudělal.

Předtím nic? Žádné piano nebo housle?

Já vlastně na kytaru nezačal hrát díky tomu, že bych třeba předtím chodil na piano, jako někteří jiní muzikanti. Já na ní začal hrát i přesto. Teda abych to vysvětlil, chodil jsem na piano, ale děsně mě to nebavilo, tehdy v tý hudebce přistupovali ke každýmu malýmu dítěti jakoby mělo jít na konzervatoř, a všechno bylo děsně vážný. Musel jsem hrát nějaký etýdy, o kterých jsem netušil, jak mají znít, no prostě nic pro mě, tak jsem chodil za školu. Našim se mně po pár letech zželelo a odhlásili mě. Pak někdy v osmý třídě si mě vzala bokem učitelka hudební výchovy a říká mi, že bych měl určitě hrát na nějakej hudební nástroj. Cože??? Já? Nikdy! No a za rok jsem sám začal hrát na kytaru, ale rozhodl jsem se já. A pak to šlo rychle, protože už jsem chtěl sám.

Čím jsi začínal? Trampskou klasikou?

Kdepak tehdy trampská klasika, to poslouchám až teď, když se pozdě v noci vracím z koncertu a blížím se k nám k Berounce, tak Country radio je stanice, která mi fakt nedá spát. Ale furt jsem mizernej kytarista k ohni, žádnou trampskou zahrát neumím, začínal jsem na Dylanovi a když jsem si koupil elektrofonku, tak ještě Jimi H. a Velveti.

Kdo tě vlastně přivedl k muzice?

Doma jsem samozřejmě od dětství poslouchal díky rodičům věci ze sixties, prošoupal jsem našim na kotoučáku všechny nahrávky Beatles. A akorát když začaly bejt všechny ty pásky (pásky, to je děti taková věc, na kterých poslouchali lidi hudbu, když ještě za oknama běhali dinosauři), tak teda zrovna ten den, když jsem ty pásky prošoupal, tak jsem se seznámil se staršíma klukama v Poděbradech, kteří byli úplní magoři do vinylů.
Takže až ve chvíli, když jsem byl fanatickej posluchač, jsem začal hrát, ne kvůli rodičům, nebo holkám, prostě sobecky kvůli sobě, protože mi to prostě přišlo jasný, že tohle lidi dělaj, nu ne?

Jasně. Co ty a klasické vzdělání?

Myslím, že pro nějakej styl a některý muzikanty je určitě moc užitečný, a vlastně i nezbytný, mít klasický vzdělání.
Ale v tom co dělám já, klasický vzdělání nepostrádám, tam jsou důležitější jiný věci. Samozřejmě musí člověk naprosto dokonale znát svůj nástroj, musí umět zahrát akordy ve všech polohách, ctít styl, a v neposlední řadě musí umět stihnout v autě vypnout Radiožurnál hned po zprávách než začnou hrát. Taky poslouchat dobrou hudbu, objevovat novou, nechat se překvapovat, hrát dynamicky, mít takovou techniku, aby mohl zahrát cokoli má v hlavě a na techniku při hraní vůbec nemusel myslet.


Všude se dá najít, že ses narodil v Třinci, což je dnes skoro tuzemská popová líheň. Jak ses dostal do Prahy?

Postupně. Klasická civilizační cesta na západ. V šesti letech do Poděbrad, ve dvaceti do Prahy a pokračuju dál – přes Černošice do Řevnic. Snad neskončím třeba v Plzni. Zdravím svoje plzeňský kámoše.

Mikoláš Chadima v knížce Alternativa vzpomíná, že před rokem 1989 bylo běžné, že si rockový muzikant koupil první pořádnou kytaru až tak ve třiceti, a do té doby hrál obvykle na nějakou Jolanu. Na co jsi začínal ty?

Na tátovu akustiku. Pak všechny prachy ze všech brigád padly na českou příšeru s velmi neodpovídajícím názvem Diamant, no a první pořádnou kytaru jsem si koupil až asi ve dvaceti. Jmenovala se Framus Caravelle, koupil jsem si jí samozřejmě zase za všechny peníze co jsem do tý doby našetřil, vůbec jsem nevěděl do čeho jdu. Ale vypadala trošku jako kytara co měl Lou Reed na albu Transformer, což bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. Pak jsem jí za pár let samozřejmě prodal a teď mě to samozřejmě sere. Já běžně zrovna moc sprostě nemluvím, normálně říkám, že mě něco štve, ale tohle mě neštve, tohle mě sere…

Ne, že bych to věděl, ale našel jsem si, že jde o “lubovku”. Co ti vyhovuje nejvíc dnes? Aneb Gibson, Fender, nebo něco jiného?

Tak to mám asi jako se Stones a Beatles, taky bych ti nedokázal odpovědět, která kapela mě baví víc. Strašně dlouho jsem hrál jenom na Fendery, ale před pár lety jsem si koupil starýho Gibsona SG. Což je vlastně jedinej typ Gibsona, na kterej mi jde hrát. A je fakt, že naživo hraju v poslední době hlavně na něj.

Profesionálním muzikantem, kterého "to živí", ses stal poměrně mladý. Jak k tomu došlo?

Zas tak mladý jsem nebyl, byl jsem jen velmi pružný. Poměrně mladý jsem až teď… No ale když tě to teda zajímá, tak mi bylo asi šestadvacet, začal jsem hrát s Ivanem Hlasem, Šakalí léta a tak…

To jsi ale vzal hopem! Co bylo předtím? Jak jste se s Ivanem Hlasem vůbec potkali?

Ivan mě myslím viděl s kapelou Bílá nemoc, se kterou jsem asi rok hrál. Ale moje první kapela byla asi v roce 1988, ještě v Poděbradech, jmenovala se Pančava, což je staročeský tanec s důrazem na druhou dobu. A hned to byla “superskupina” - na kytaru tam se mnou hrál Pancho z budoucího Sluníčka, na klávesy Láďa Helebrant, co pak hrál s Chadimou, a na bubny Pavel Pavlíček, kterej zase později nastoupil k Už jsme doma. Hráli jsme takový moje pankovohipísácký songy a jedinej koncert, co jsme měli mít, nám komančové zakázali. Takže jsme byli taky zakázaná skupina a chceme za to teď medaili!

Další důležitá osoba byl Brad Stratton. V čem jste našli společnou vlnu? Zpětně mi připadá, že Circus Praha byla asi nejrockovější nebo řekněme nejtvrdší kapela, ve které jsi hrál?

Už když jsem v mých hudebních začátcích začal hrát s kapelama, tak mi vždycky přišlo trošku nepochopitelný, proč všichni hrajou tak komplikovaně tam, kde to není potřeba. Kluci třeba uměli zahrát nějaký sóla od Satrianiho, ale nedokázali zahrát obyčejnou dvanáctku, nebo tři akordy (anebo třeba i jen jeden) tak, aby to šlapalo. A pak jsem potkal Brada, a taky i Ivana Krale, a přesně tohle tam ti kluci měli a mají. To, že i když hraješ na kytaru sám bez kapely, tak musíš hrát tak, že lidi už do toho můžou tančit. V tomhle pocitu jsem si přišel dřív trošku osamocenej, a taky jsem neuměl toho Satrianiho. No ale pak se objevili tihle amíci, a nějak nám to v tý naší primitivnosti spolu zaklaplo.

Kdo tě zná, tak se asi nediví tomu, že zároveň hráváš s Mirem Žbirkou i s Vaškem Koubkem. Máš nějaká předem daná omezení? S kým bys určitě nehrál, i kdyby to bylo sebelíp placené?

Pokud jde třeba o produkování kapel, kde nejsem členem kapely, tak to mě baví skoro všechno. Vždycky si v tom najdu něco, co mě opravdu baví.
Pokud jde ale o živý hraní, tak to bych asi spočítal na prstech jedný ruky, s kým bych z našich kapel opravdu uměl a bavilo mě hrát. Takže jako producent neodmítám skoro nic a jak muzikant odmítám skoro všechno, hehe.

Otevřelo ti to hraní s Mirem (o kterém si my starší pamatujeme, že byl druhý, kdo po Waldemaru Matuškovi dokázal v popularitě porazit Karla Gotta) nějaké “nové dveře”?

Každej z muzikantů, se kterejma mám to štěstí, že hraju a oni stojí o moje služby, mi otevře nějaký nový dveře. Potkal jsem se třeba díky Mekymu s producentama a muzikantama z Abbey Road, což mě fakt baví a inspiruje. Václav Koubek má zas v sobě největší hloubku a opravdovost v textech ze všech lidí, se kterejma jsem kdy hrál. Ivan Kral je zas největší rokenrol a syrovost, Yannick Tevi z Vanua 2 má ten nejlepší hlas a smysl pro rytmus ze všech co jsem na podiu zažil. Každej z těch úžasnejch lidí je v něčem naprosto dokonalej. A já si s nima hraju, to je přece boží, ne?


V posledních letech býváš pravidelně podepsaný pod hudbou ke snímkům Alice Nellis. První tě ale oslovil režisér David Jařab. Je filmová hudba pro tebe pořád – abych použil módní slovo – výzva?

David Jařab mě asi oslovil, protože už před tím než jsme spolu dělali film Vaterland, jsem dělal hudbu k jeho divadelním představením v divadle Komedie. Takže jsem jen přirozeně přeskočil od divadla k filmu. S Alicí to bylo tak, že si kdysi pořídila první CD Circusu Ponorka a líbilo se jí to, tak mě požádala o hudbu k filmu Mamas and Papas. Asi jí spolupráce se mnou vyhovuje, tak už jsme si zůstali, což mě teda opravdu hrozně těší, protože kromě toho, že je Alice mimořádná nejen jako člověk a režisérka, tak se s ní taky skvěle pracuje, protože je muzikantka a umí říct co chce. Ale výzva to samozřejmě je vždycky, vlastně mě bavěj i ta omezení. Třeba v Mamas and Papas chtěla Alice takovou minimalističtější hudbu, což já mám jako divák filmu třeba moc rád, to když si hudby ani moc během filmu nevšímáš, ale kdybys jí vypnul, tak je všechno úplně jinak. Taky mi při tiskovce k tomuhle filmu jeden hudební kritik říkal s takovou výčitkou a zklamáním v hlase, že ta moje hudba je tam taková nenápadná, takže jsem mu poděkoval za kompliment. Druhej extrém byly zase filmy Perfect Days a Revival, kde na hudbě a písničkách ty příběhy hodně stály. Takže mě na filmový hudbě baví to, jak můžeš film dokreslit, podle toho co ten film potřebuje a člověk by měl naprosto zapomenout na svý ego. V tom je to podobný, jako když hraješ s nějakým zpěvákem. Jak říká pěkně můj kámoš Mikeš, nejlepší muzikanti dlážděj cestu aby se po ní zpěvákovi dobře šlo. Prostě když chceš prosadit svý ego, založ si sólo projekt.

Ve filmu Revival sis i zahrál slepého bubeníka. Bavilo tě to? Máš v plánu v herectví pokračovat?

No jasně, že mě to bavilo! V plánu sice mám hlavně hrát na kytaru, ale když mě někdo osloví, tak moc rád zahraju. Třeba teď doděláváme s režisérem Janem Chramostou hudební film Struny, kde hrajeme s mým dlouholetým kamarádem Sašou Rašilovem dva hudební fanatiky, co jim krachuje obchod s hudebníma nástrojema. Mimochodem ten můj charakter je zase slepec... V připravovaným filmu Alice Nellis bych měl hrát hasiče na vozejčku. Je zajímavý, že všechny ty moje role mají nějaký postižení, ještě nevím jak si to mám vysvětlit. No, třeba na Oskarech založej kategorii “nejlepší herec postižených rolí”. Ne, že bych byl nejlepší, ale to, že to beru fakt důkladně, a mám stoprocentní úspěšnost v tom, že hraju zatím výhradně postižený, by mohla ta komise vzít v úvahu, ne?

Určitě. Ale jinam. Vždycky jsi mi přišel takový “přírodní kytarista”. Jaký máš vztah k technologiím?

Jo, to já jsem, přírodní kytarista s vřelým vztahem k technologiím. Všechny tyhle loopery, efekty a ujetý kytary mě strašně bavěj. Vůbec teda nejsem takovej ten typickej “řešič”, v podstatě o tom nic nevím, baví mě na tom, že to můžeš nějakým tvůrčím způsobem používat jako další nástroj. Že tě třeba looper, nebo nějakej divnej nástroj navede na to, že třeba vymyslíš písničku která by tě jinak nenapadla. Proto mě baví i hrát na nástroje, který moc neovládám, kde nemám zautomatizovaný žádný postupy, furt se tak nechávám překvapovat, a občas z toho něco vypadne.

Co ty a “krabičky”? Jsi spíš typ, který je bere jako nutnost, a nebo naopak ten koho to baví, průběžně je obměňuje a jeho pedalboard je pomalu větší než case na aparát?

Beru je jako barvy. Můžeš mít dokonalej černobílej obrázek, takže to si vezmeš akustiku a zahraješ bez aparátu, anebo tam ty barvy dáš a použiješ teda efekty, no a když ty barvy nesplácáš nesmyslně, tak je to taky boží. Takže já mám rád oboje. Rozhodně moje hraní na efektech nestojí, ale zahrát sólo na Strata na pořádně vytavenýho Bassmana přikrmenýho Tube Screamerem a nafouklýho pružinovým reverbem a delayem, prostě v některých písničkách zní fakt líp, než kdybys ho pidlikal na akustiku...

S čím sis naposledy udělal radost?

Cigar box guitar, což je naprosto nejvíc na hraní slidem. Mám na ní jen tři struny a ten zvuk je fakt maso.

Se svým solo projektem Circus Ponorka jsi asi jako první u nás začal cíleně hrát s looperem, a to ještě navíc ne nějakou alternativu, ale pop. Posouvá se to nějak?

No jasně že se to posouvá, to by bylo trapný a nudný, kdyby se to neposouvalo. Snažím se furt hledat nový zvuky, ale nejen na kytaru, ale i na zpěv. Na ten kromě jiných efektů používám celkem nově třeba TC-Helicon Voicelive 2, tak s tím se fakt vyblbnu. Ale jednu věc záměrně nechávám stejně a to to, že nemám svoje dva loopery sesynchronizovaný. To mě na tom baví, člověk je furt ve střehu a furt na ně HRAJE, vždycky je to trošku jiný.

Zmínil jsi fakt, že často produkuješ. Kdo byl první? A z čeho jsi v tomhle směru měl opravdu výjimečný pocit?

Já se k tomu dostal nenápadně a postupně někdy před patnácti lety, kdy mě oslovil Martin Červinka z firmy Universal. Vždycky když potřeboval, aby nějaká jejich pop hvězda zněla víc prasácky, syrově a míň navoněně, tak povolal Ponorku, hehe. Takže jsem “pokazil” desky Filipový, Maxovi, později Xindlovi, poslední desku Janka Ledeckýho... Ale rozhodně nejsem ten producent, co furt říká muzikantům, co mají hrát. Spíš jim říkám, co si myslím, že třeba raději hrát nemají, zjednoduším to na dřeň, pak to třeba začne šlapat. A když to jde dobře, tak odměna pro mě je, že třeba nakonec nadšeně řeknou: “tý jo, to jsme nevěděli, že hrajem tak dobře”! Prostě se snažím zamaskovat to, v čem si jsou podle mě nejistý nebo ne úplně přesvědčiví, a snažím se prodat to, v čem jsou dobří. A eventuálně přijít s nějakým dalším nápadem, zvukem, aranží, co k nim sedí.

Hraje v tom roli žánr?

Samozřejmě, že mě moc baví pracovat s lidma, co jsou popový hvězdy. Ale furt je to spíš z tý pozice, že se nějakej alternativní muzikant v rámci svých schopností snaží nějak ozvláštnit hudbu pop-interpreta. Jiná, a asi trošku přirozenější věc pro mě, je produkovat třeba Vaška Koubka, anebo i nějaký fakt neznámý amatérský kapely či písničkáře. Takže kromě občasný produkce “větších, komerčnějších” projektů, dělám moc rád s lidma, co si pro radost chtějí natočit ve studiu cédéčko, nebo třeba jen písničku. Přijdou s demáčem, co si nahrajou na telefon, a odejdou s hotovým zaranžovaným songem za rozumnou cenu. Pak se na mě usmívaj, oni mají radost, já mám radost.


Spisovatelé prý často čtou to, co napsali, svým nejbližším. Hráváš své partnerce, když něco složíš?

Já vlastně furt omílám nový písničky doma na kytaru nebo na piáno, takže se tomu chudinka nemá stejně šanci vyhnout…..

Pokud si dobře pamatuju, než vzniknul tvůj “jednočlenný orchestr” Circus Ponorka, chvilku jsi měl v plánu postavit regulérní kapelu. Myslíš, že ještě na nějaký “Jan Ponocný band” někdy dojde?

Na pravidelný hraní asi ne. Ale jednou za čas rád zahraju jakožto Circus Ponorka s hostama při nějaký mimořádnější příležitosti. Třeba křest desky, nebo když to někdo chce na fesťáku a protože jsem tam hrál třeba už několikrát sólo, tak si to pořadatel přeje s kapelou. To pak zavolám pár kamarádům. Ale jinak hraju jenom s těma malejma Japoncema, co je mám schovaný v looperech.

---

KDE HRAJE:

Václav Koubek band (od 1997)
Miro Žbirka band (od 1998)
Ivan Kral band (od 2005)
Circus Ponorka (od 2008)
Vanua2 (od 2017)

KDE HRÁL:

Bílá nemoc (1990-1991)
Ivan Hlas (1991-1996? a 1998?-2001?)
Alias (1997)
Circus Praha (1994-1998)
Martin Kučaj a Proud (1996-1998)
Anna K band ( 2001?-2005?)

NA CO HRAJE:

El.kytary koncertech:
Gibson SG asi z roku 1990
Fender Stratocaster z roku 1972
Fender Telecaster Joe Strummer

Akustiky:
BSG
Gibson J 65

Pak mám ještě různý jiný starý kytary, nějakou mandolínu, banjo a cigar boxy, rezofonickou kytaru, BSG dvanáctku, Furchy, starýho Fendra Jazz base atd..(ale tyhle kytary mám jen v sejfu v bance a používám jenom při točení). Ale stejně rám mám i levný křápy, vlastně nejvíc písniček vymyslím na starou levnou Hohnerku koupenou asi před dvaceti rokama za pár dolarů v NY.

Aparát:
na živý hraní používám nejraději Fender Bassman 59 combo,
ve studiu mám ještě pár Marshallů, bezva je combo Marshall 1973x, když chci pořádně zprasenou elektrofonku, tak ho vytočím na jedenáctku a je to…
Na akustiku používám AER Compact 60

Efekty:
V pedalboardu mám Full Drive 2 - ten mám puštěnej furt, pak nějaký zkreslovače, samozřejmě starej zelenej Ibanez Tube screamer, tremolo, reverb Holy Grail max, qákadlo All Wah a ten zelenej delay Line 6 kterej máme asi všichni.
Když hraju sám akusticky, tak používám POD HD 500, což je takovej bezva multieefekt co má v sobě looper, ale na elektrickou kytaru jsem nikdy v životě žádnej multieefekt nepoužíval, všechno oldskůlově přes krabičky.

VYUČUJE NĚKDE:

Dřív jsem pár pravidelných žáků měl, vždycky se mě nějaký mladý talentovaný muž otázal, jestli by nemohl chvilku chodit ke mně na rozumy, tak jsem vždycky řekl, jasně, přijď, to co umím, tě teoreticky za půl hodiny klidně naučím, takže to tolik času nezabere... Pak je to teda vždycky bavilo a mě vlastně taky, takže kdyby se neodstěhovali, neumřeli anebo já měl víc času, tak by nejspíš chodili do dnes...
Takže jo, občas někoho učím, ale je to jen nárazově, na to abych mohl učit pravidelně mi chybí klon.

S Meky Žbirkou
V časech Circusu Praha
S Jiřím Suchým