Lars Ulrich, zdroj: YouTube

Hraješ blbě? Založ si kapelu.

Znáte ty romantické představy o partě kluků nebo holek, co se potkají na střední škole, hrají úděsné riffy v garáži či ve sklepě a pak se z nich najednou stanou rockové hvězdy?

Tento příběh provází snad každého muzikanta od počátků hraní a dokáže s vámi zůstat hodně dlouho. Cynik ve mně by řekl, že se to povede tak 0,001 % kapel, a popravdě, asi nebudu daleko od skutečnosti.

Kapela založená na sentimentu kamarádů ze střední je jako vztah, kde počítáte s vášnivým sexem i po třech dětech a dvou hypotékách. Může se to stát, ale většinou je to prostě tvrdá práce a přesvědčení.

Naopak kapela založená na realistických očekáváních a premisách má pořád smysl. Jedním z nejdůležitějších důvodů je prostý fakt, že při správné kombinaci lidí se vaše nedostatky změní jako mávnutím kouzelného proutku v přednosti a výjimečné kvality.

Co všechno tedy dokáže vytvořit kapela?

1. Nezaměnitelný zvuk

Neladí vám kytara při hraní? Nevadí, ale jenom pokud stejně blbě ladí i basák a případný druhý kytarista. Pokud dáte vše dohromady, tak se z vašeho osamoceného kotlíkářského rozladěného cikánského G dur může stát epický akord neznámé tonality s velmi zajímavým chorusem. Ne, opravdu si nedělám srandu. Pokud budete všichni v kapele hrát stejně blbě, tak budete znít fenomenálně. Ale pozor, není to tak jednoduché, jak to vypadá! Je rozdíl neladit a znít jako indie-alternativa a neladit a znít jako punkáči ze střední.

Další předností kapely je, že součet špatných zvuků může dát dohromady unikátní a překvapivě kvalitní celkový zvuk. Nenechte se zmást tím, že váš zvuk kytary připomíná brnkání na kráječ vajíček s reverbem ve stylu flaška od vokurek a basákovi to zní jako guma z gatí pleskající o madla lásky. Dohromady máte originální symfonii, kterou budou muzikologové studovat ještě dlouhá léta.


2. Nezaměnitelný rytmus

Je skoro zbytečné zde zmiňovat nejslavnějšího metalového bubeníka bez smyslu pro rytmus? Ano, Larsovy breaky okamžitě poznáte a věřte nebo nevěřte, jeho předpotopní styl hry je nejenom zásadním poznávacím znamením skladeb Metallicy, ale ovlivnil celou generaci mladých metalových bubeníků.

Když jsem poprvé viděl hrát duo The Black Keys, tak jsem si myslel, že bubeník je fakt vtipálek a čekal, kdy přestane dělat fóry a začne doopravdy hrát. No, nedočkal jsem se. A to je stadiónovka. Opět zde platí důležité pravidlo – můžete zpomalovat nebo zrychlovat dle libosti, ale vždy společně. Pak se bude říkat, že máte jako kapela nezaměnitelný „timing a groove“.

3. Nezaměnitelné kompozice

Nemusíte mít nutně hit bořící sociální sítě a rádia, ale v podstatě postačí mít nezaměnitelný autorský rukopis a své posluchače si dříve nebo později najdete. U kapel typu Gojira nebo Tool byste těžko našli něco, čemu se říká refrén, a přesto vyprodávají arény. Rolling Stones naproti tomu mají refrénů spoustu, ale často se nejedná o jejich originální skladby. Nicméně je proslavili právě oni, protože jim dali svůj nezaměnitelný zvuk, rytmus a kompozici.

Všechny tři výše zmíněné body budou fungovat pouze v případě, že spolu ve stejné (!) sestavě odehrajete tisíce zkoušek, tisíce koncertů a natočíte alespoň pár stovek skladeb ve studiu. Jinak se magie nekoná.

Přeji hodně zdaru a hlavně nebeské trpělivosti pro zdárné fungování něčeho tak živého, křehkého a vzácného, jako je excelentně blbě hrající kapela.

Tagy: