Chceme jako hudebníci po přeplněných lidech, aby se cpali ještě víc?

Hudba jako doplněk stravy?

Když mám chuť na nějaké jídlo, tak na něm zrovna ujíždím, nebo mi prý v těle chybí určité živiny. Nebo obojí? Proč by to nemohlo podobně fungovat i s hudbou?

Mám-li chuť pustit si nějakou hudbu, nemůže mi v mozku chybět určitá emoce (či jiná kvalita, pro přehlednost budu dál používat jen slovo emoce), která se v té dané hudbě skrývá? Možná ne, ale pokud by to tak bylo, vysvětlovalo by to několik poměrně zásadních věcí.

Jsem na internetu členem různých hudebnických fór a skupin. Všiml jsem si, že hudebníci často řeší, že lidé nechodí na koncerty nebo že lidé nechtějí platit za koncerty vstupné. Evidentně to není problém top úrovně hudebníků/performerů. Představuji si světové megastar. Kolik jsou lidé ochotní zaplatit za jejich vystoupení?

Ani české hvězdy si podle mě nemohou stěžovat na peníze, přestože se jim o světových rozpočtech může jen zdát. Je to tedy jen problém středních a malých kapel a méně známých vystupujících? Řekněme těch, které si svou tvorbou a účinkováním vydělají maximálně na provoz kapely/show/cokoliv…? Pokud ano, není ten problém často právě v přenosu emocí na publikum? Možná to tak vnímám jen protože nejsem skalní fanoušek žádného hudebního žánru. Nicméně když chodím na koncerty malých kapel, často mi přijde, že nedostanu moc pestré a výživné menu.

Dejme tomu, že jdu na koncert kytarové kapely. Obvykle mi naservírují třeba hodinový nářez. Fajn, užívám si to, nevadí mi, že spousta písniček je podobných a na konci si zapamatuju tak dvě, tři. Kdy mi ale tahle samotná emoce bude zase chybět do takové míry, abych přišel zase? Může to být jako sníst několik litrů svíčkové omáčky. A další den si můžu jít dát do stejného klubu další svíčkovou, bude asi jen trochu jinak dochucená. A kolik je skalních fandů kytarovek, kteří přijdou na svíčkovou pokaždé, když mají šanci?

Ten příměr by jistě fungoval pro každého jinak, pro někoho jiného by mohly být kytarovky třeba burger, kterým by se chtěl cpát každý den, a vydrželo by mu to hodně dlouho. Navíc spousta z nás už je dost mozkově přesycených po celých dnech strávených u povinností nebo rutinních činností. Naše mysli jsou často každý den zaplavovány spoustou informací, emocionálním spamem a nepřeberným množstvím dalších stimulů. Některé nám mohou dělat dobře, jiné způsobovat potíže, a celkově z nich můžeme být mentálně obézní, aniž bychom si toho vůbec všimli.

Je tedy klidně možné, že někdy jako hudebníci chceme po přeplněných lidech, aby se cpali ještě víc. A děje se to v podstatě každý den. Obzvlášť díky technologiím nejsou odděleny dny zábavy od dnů povinností, a tak se ještě k tomu, čím nás krmí naše prostředí, den co den sami přikrmujeme, až někdy můžeme mít problém se od této činnosti odtrhnout.

Hrozí "mentální obezita" i po takových výkonech?

Tak či onak si myslím, že jsme všichni jako posluchači poměrně mlsní. Starou hudbu posloucháme jako starou hudbu, ale na novou klademe zcela jiné nároky. Zdůrazňuji, že tu mluvím jako žánrově nevyhraněný posluchač, a záměrně tak ignoruji žánrová specifika.

Při servírování vyvážených menu tedy podle mě můžeme mít jako méně známí muzikanti problém hlavně sami se sebou. Naše dovednosti často nemusí stačit na to, abychom přenesli emoci z vlastní hlavy do hlav posluchačů beze ztrát. Abychom vytvořili něco, co by si ostatní rádi koupili. Já třeba vím, jak chutná naprosto geniální rajská, ale jíst byste ji ode mě nechtěli.

Jde tedy o to, aby byla emoce přenesená tak, jak je zamýšlená. Pokud ale kdekoliv po cestě od myšlenky k realizaci postupně z emoce odpadávají části, může být výsledek emocionálně atraktivní asi jako tyčka od špízu, bez špízu. A kousky mohou odpadávat kdekoliv. Hledat místa, kde se myšlenka okrajuje, může být opravdu těžké. Hlavně pokud nevím, co vlastně nevím.

Metod, které můžou člověku pomoct je opravdu hodně, stačí je opět hledat. Největší problém může nakonec být naše nastavení mozku, který se odmítá vzdát myšlenky, že poslední hudba, kterou vytvořil, je naprosto skvělá a že ostatní jsou jen pitomí, pokud to nechápou. S touto nástrahou se pokaždé vypořádávají i profesionálové, kteří si proti tomuto problému vyvinuli/vyvíjejí vlastní funkční metody.

Podobná nástraha na nás může čekat, když se snažíme udržovat přinejmenším stálou kvalitu koncertů. Naše výkony budou samozřejmě pokaždé trochu jiné, v tom je živé vystupování skvělé. Ale zásadní propady kvality mohou být problém a vyvarovat se jich není triviální úkon. Kdo přijde večer z práce a má chuť jít někam do jídelny, a tam zaplatit předem za kýbl koprovky, která může být super, ale taky třeba dost přesolená? Když si dám cestou nějaké ty panáky, tak to bude asi lepší, ale co přijde pak?

Pevně věřím, že kdo se kousne, ať už jako muzikant nebo kapela, kdo u hudby vydrží, kdo si užívá hraní nebo skládání, a kdo dokáže zkrotit svoje ego a hledat místa, kde se mu jeho emoce či hudba deformuje, že ten bude mít časem spousty spokojených posluchačů (pokud je to jeho přání).