Hudební fotografie made in Česko-Slovensko

Hudebníci, agenti, festivaly a píáristi se bez nich v hudební branži neobejdou, přesto se o nich zdaleka nemluví tolik, kolik by zasloužili. I díky hudebním fotografům a jejich ikonickým dílům a reportážím přetrvává odkaz muzikantů. Kde by byli Beatles bez Roberta Freemana a Jima Marshalla, Nick Cave, Morissey nebo Joy Division bez Antona Corbijna nebo Marilyn Monroe bez Sama Shaw?

Můžete si stokrát říkat, že nafotíte to samé na mobil, ale máte-li přeci jen choutky na dobré promo fotky v tiskové kvalitě, materiál na přebal alba nebo plakát, prezentaci na sociálních sítích a mnohé další platformy, bez dobrého fotografa se zcela neobejdete. Nemluvě o reportážích z koncertů. Jistěže, stejně jako u každé profese se naleznou hvězdy svého oboru, nadšenci, dělající vše jen z lásky k věci i neurvalí pitomci, oslepující bleskem všechny kolem ideálně za lomozu cvakající uzávěrky. Kdo nedostal loktem od dopředu deroucího se cvakálka, nebyl nikdy na hudební akci. Na takové však škoda plýtvat slovy.

Pojďme si raději představit výběr devíti skvělých česko-slovenských fotografů, které můžete vídat v okolí tuzemských pódií. Odpověděli nám na několik otázek a ze své tvorby vybrali oblíbenou fotografii s hudební tématikou.

1) Proč se věnuji koncertní/hudební fotografii
2) Mé nejlepší a nejhorší focení.
3) Co mě dokáže při focení koncertu spolehlivě vytočit.
4) Koho bych si rád vyfotil.
5) Můj oblíbený hudební žánr na focení.
6) Jaké své fotografie si nejvíce považuji.
7) Jaké vlastnosti by měl hudební fotograf mít.
8) Na co by si měli muzikanti dávat pozor, chtějí-li dobré snímky.


1. Andrea Petrovičová

Fotografka usazená v Praze s originálním přístupem a viděním. Andreiny práce naleznete v časopisu Full Moon nebo na hudebních stránkách Aardvark, Full Moon Zine a další.

1) Pre mňa veľmi prirodzený proces spracovania zážitku.
2) Nedokážem to takto jednoznačne rozdeliť. Niečo zostalo uchované a uschované a mnohé už odvial čas.
3) Pri akomkoľvek fotení nemám rada, nie som plne duchom prítomna a schopnosť rozvinúť obraz je vzdialená.
4) Attilu Cishara v kozmickom kostýme ježiša. Táto kombinácia je v mojom svete dokonalosť sama.
5) Obľúbený žáner nemám, avšak mám obĺúbené emócie – vyrastajúce z temnej, znepokojivej pôdy.
6) Taká sa ešte nenarodila. Ten obrazok si “nepovažujem”, ale vraciam sa k nemu – Michaelovi Girovi otočenému chrbtom k publiku. Lačnosť a zvedavosť v očiach na strane jednej a akási rezignovanosť a vyčerpanie na strane druhej. Jeden z možných opisov. Druhý môže byť úplne iný.
7) Fotograf by mal vedieť a vidieť a cítiť.
8) Asi nenájdem odpoveď z pohľadu muzikanta. Z pohĺadu fotografa mám za to, že by mal vedieť, čo chce oným vyobrazením povedať, k tomu zvoliť adekvátne nástroje a jazyk.

2. Barka Fabiánová

Pohybuje se především na pražské hudební scéně, když však příležitost dovolí, najdete ji také pod zahraničními pódii – třeba na festivalu LIFEM v Londýně, Garana Jazz festivalu v Rumunsku, v Rudolstadtu v Německu. Její fotografie doprovází články v kulturních časopisech Full Moon, Harmonie či Uni, na řadě hudebních webů, či zdobí booklety alb českých i světových muzikantů.

1) Hodně mě baví sledovat muzikanty, když hrají nebo zpívají. Mám pocit, že tehdy jsou sami nejvíc sami sebou. Snažím se zachytit náladu na pódiu i pod ním, emoce, nálady, atmosféru.
2) Každé focení má něco do sebe. Osobně raději fotografuji menší akce a festivaly, které bývají osobnější a osobitější. Nejhorší asi byl koncert jedné bluesové hvězdy na Pražském hradě. Museli jsme podepsat papír, že fotografie uveřejníme jen v uvedeném médiu. Nakonec nás nechali fotit od zvukařského pultu první tři skladby (několik desítek metrů od pódia).
3) Bezohlední kolegové fotografové, kteří jen cvakají, neposlouchají muziku a nezajímá je, že nejsou na koncertě sami.
4) Rozhodla jsem se tenhle rok zasvětit projektu Ženy v hudbě. Tak bych ráda fotila třeba Rhiannon Giddens, Lauru Marling a podobně inspirativní ženy. A kdybych mohla cestovat v čase, asi bych ráda fotila Louise Armstronga v Lucerně v roce 1965.
5) Dávám přednost akustické hudbě, jazzu, folku a worldmusic. Ale v poslední době fotím hodně i elektroniku, a nacházím v tom i jisté potěšení. Ono to svádí k nejrůznějším pokusům a hrátkám s expozicí.
6) Asi nemám vyloženě nejoblíbenější fotografii. Pokud bych to brala podle úspěšnosti, asi by bych vybrala snímek kapverdského kytaristy Tcheky, který se umístil v mezinárodní soutěži Jazz World Photo 2015.
7) Měl by umět naslouchat tomu, co se děje na pódiu, nikam se necpat, být empatický a trpělivý. A taky být neustále ve střehu. Nejlepší okamžiky, které stojí za to zachytit můžou totiž nastat i když se zdánlivě nic neděje.
8) Pokud chce mít muzikant dobré promo fotografie, měl by podle mne oslovit fotografa, kterému věří a jehož práci zná. Taky by měl mít nějakou představu o tom, jak by měly fotografie vypadat. Předem by si měl domluvit i cenu, počet fotek, případně oblíbenou lokaci. A možná to zní jako banalita, ale když se fotí kapela, měla by být sladěna třeba oblečením, aby na fotce nevypadala jako náhodná skupinka pózujících účastníků výletu.

3. Dušan Svíba

Booking agent, manažer, hudebník a fotograf.

1) Jakožto booking agent a manažer několika kapel jsem začal fotit "svoje kapely" z čistě promo důvodů, většina z nich tenkrát neměla (podle mě) kvalitní koncertní fotky, které by byly schopny tlumočit duši a energii jejich hudby nebo atmosféru koncertu. Potřeboval jsem tyto kvality zprostředkovat pořadatelům, aby si následně dotyčného umělce vzali na festival nebo do klubu. Postupně jsem začal fotit i další muzikanty, přičemž mě ani tak nezajímá velikost jejich jména, ale světlo, emoce a atmosféra, které z těch fotek potom jdou (anebo nejdou).
2) Nejlepší focení je, když kapela dobře vypadá, jsou dobrá světla a muzikanti komunikují s publikem i mezi sebou navzájem. Pokud nejsou splněny uvedené podmínky, tak i kdyby to měl být můj největší hudební hrdina/hrdinka, tak nefotím a raději si užiju koncert.
3) Když si mi někdo stoupne před namířený objektiv, to asi napíše každý...
4) Vzhledem k tomu, co mě na hudebních fotkách zajímá, tak nemám žádné přání si vyfotit někoho konkrétního.
5) Rád bych fotil burlesku, ale na můj objektiv je tam většinou moc tma.
6) Nevedu si o tom evidenci, ale vždycky mě potěší, když některou z mých fotek použijí samotní muzikanti pro svou propagaci. Momentálně mě napadá, že by to mohla být třeba jedna fotka ze seriálu Tima Eriksena na Stodolní v Ostravě, když se rozcvičoval před workshopem na Colours a zastavil se u něj okolojdoucí místní Rom. Nabídl Timovi připálený rohlík a jeden česky, druhý anglicky spolu komunikovali o Timových houslích. Není to vlastně koncertní fotka, ale pro mě je tam kouzlo okamžiku a jiskra, která tam přeskočila. Tim Eriksen tu fotku potom dost dlouho používal jako úvodní na svém webu a to mě fakt naplnilo hrdostí.
7) Měl by hudbě aspoň trochu rozumět, aby uměl ocenit a zachytit, co se zrovna na pódiu mezi muzikanty a v té hudbě samotné děje a taky aby dokázal předvídat, co se v nejbližším momentu stane.
8) Předně by měl mít vyřešenu svojí vizuální prezentaci, související se stylem, který hraje. Nemusí to být hned kostýmy, u někoho to může být i normální civil. A dál by se měl snažit, ve spolupráci s fotografem, dostat tam aspoň náznak příběhu, který se objevuje někde v jeho hudbě. V tomto směru není nic smutnějšího, než když profesionální fotograf nafotí technicky perfektní fotky, na nichž jsou špatně, nudně nebo prostě nemastně neslaně vypadající muzikanti, stojící před objektivem v tisíckrát použitých pózách. Takové fotky potenciální fanoušky nebo promotéry ničím nezaujmou, neřeknou jim nic o hudbě dotyčné kapely a nevedou je k tomu, aby se přišli podívat na koncert. Je to promrhaná energie, čas, peníze a šance.

4. Ivan Prokop

Fotografií se zabývá od čtrnácti let, hudební fotografií od osmdesátých let minulého století. Kromě hudby fotografuje i divadlo a reportážní fotografii. Dále se zabývá typografií a grafickým designem, produkcí výstav, hudby, audiovizuálních nahrávek, koncertů a výrobní produkcí tiskovin a audiovizuálních nosičů. Renesanční člověk? Nepochybně.

1) Hudba mne baví a je skvělé mít možnost sdělit druhým své pocity prostřednictvím objektivu. Občas se to i povede. Fotografovat koncert je pro mne silnější zážitek, než být jen posluchačem.
2) Zažil jsem hodně dobrých i horších focení, špatná většinou člověk zapomíná. Hodně záleží na těch, kdo koncert pořádají, ti mohou zbytečně znepříjemnit i skvělý koncert. Všechny koncerty a festivaly, které jsem měl možnost fotografovat v zahraničí byly vždy bez problémů. Skvělý zážitek bylo vystoupení Joan Baez na Bratislavské Lýře v červnu 1989, první koncert Rolling Stones v Praze 1990, Carlos Santana v Drážďanech včetně úžasného osobního setkání, první koncert Bobby McFerrina v Praze, Toma Waitse v Praze, několik koncertů a osobních setkání s Pat Methenym, Paco DeLuciou, Ibrahimem Malouffem, ale třeba i každý koncert Vladimíra Mišíka a mnoha skvělých tuzemských hudebníků (nerad bych někoho vynechal), festivaly United Islands, Colours, Folkové Prázdiny, Blues Alive. Je toho hodně a vždy si člověk přinese skvělé zážitky. Smutný zážitek byl, když jsme před koncertem The Guitar and Voice of Led Zeppelin v roce 1998 čekali několik hodin na tiskovou konferenci. Když Jimmy Page s Robertem Plantem konečně přišli, bylo nám řečeno, že můžeme fotografovat pět minut. Oni si po několika vteřinách zakryli obličeje rukama a my jsme museli opustit místnost. Druhý takový smutný zážitek byl, když jsme s kolegou a přítelem Jaroslavem Prokopem měli fotografovat pro tuzemského pořadatele druhého koncertu Rolling Stones na Strahově (1995) kompletní vývoj od prázdného stadionu až po finální koncert. Týden jsme strávili na Strahově, což bylo velmi zajímavé a těsně před koncertem nám lokální pořadatel řekl, že samotný koncert fotografovat nesmíme a dal nám každému jeden volňásek na plochu bez fotoaparátu. Tak jsme potom spolu v Mungo Baru v Kamzíkové ulici uspořádali výstavu, kterou jsme nazvali Odvrácená strana Rolling Stones. Ale máme z toho dosud skvělé zážitky, zajímavé fotografie a vlastně to stálo za to.
3) Bezohlednost druhých, třeba když mi jiný fotograf stoupne před objektiv.
4) Některé už, bohužel, nikdy. Ale třeba Neila Younga, Erica Claptona. Nebo ještě jednou Boba Dylana a mnoho, mnoho dalších.
5) Nerozlišuji to podle žánrů, spíše podle toho, jak mne ta hudba zaujme. Už se mi stalo, že jsem šel na koncert, o němž jsem toho moc nevěděl a tak mě uchvátil, že jsem zapomněl fotografovat. Samozřejmě i naopak, koncert od něhož jsem si hodně sliboval mne zklamat tak, že jsem z něj nepřinesl dobrou fotografii. Prostě mne to přestalo bavit.
6) Mick Jagger Strahov 1990 - úžasný zážitek, euforie, poslal jsem mu ji ve 4 zvětšeninách, jednu s věnováním ode mne pro něj a tři se mi vrátily od něj podepsané, zbývající dvě mají pořadatelé tehdejšího koncertu Jakub Mejdřický a Luboš Schmidtmajer.
7) Nevím, kromě toho, že zvládá svou práci, má ji rád a těší jej. Tak si myslím, že by měl být především ohleduplný k hudebníkům, divákům a kolegům.
8) Měl by fotografování především umožnit. Ale většinou to není na muzikantovi, jako spíše na managementu.

5. Jindřich Oplt

Fotograf mj. pro Twój Blues.

1) Tak to je fakt jednoduchý – protože mě to baví.
2) Nejhorší asi Dr. John na Hradě. Když se člověk z ničehož nic dozví, že se nedostane k pódiu blíž než na nějakejch 50 metrů (od oka), tak ho trošku přejde nálada. Nejlepší snad teprve přijde, ale pěknejch bylo spousta..
3) Toho je hodně, člověk si to nesmí tak brát. Nicméně, jacísi zřejmě sponzoři a jejich příbuzní, vycapení s mobilem v jedné a drinkem v druhé ruce v pitu před fotografy...
4) Uff, tak těch je taky spousta. Willie Nelson, Bob Dylan, Neil Young (kromě jinejch). Mám je moc rád, ale vím, že to zkrátka nedopadne.
5) Samozřejmě blues a tak okolo… i hodně okolo…
6) V současné době té, která je na obalu nového CD Sharon Lewis u chicagského labelu Delmark, ale obecně je to fotografie skvělé houslistky Anne Harris, která se umístila tuším na osmém místě v prvním ročníku soutěže Jazz World Photo, ale o pár let později byla věnována do dobročinné aukce ve prospěch postiženého děvčátka a byla vydražena za relativně slušnou sumu. Z toho jsem měl fakt radost.
7) Nevím. Já se snažím bejt nenápadnej a nikomu nepřekážet (jak dalším fotografům, tak divákům), i za tu cenu, že zkrátka neulovím tu nejlepší fotku ze všech. Což by asi mělo být samozřejmý, ale bohužel úplně to tak není. A neprudit zbytečně muzikanty (třeba i bleskem, jak to někteří dokážou). Ale každej jsme nějakej...
8) Tak to fakt nevím, protože tohle mě fakt nebaví, takže to nedělám. A nejspíš bych to ani neuměl

6. Jiří Princ

Hrdý manžel a otec dvou dcer; business analytik a manager; vášnivý kytarista a hudební “teoretik”; a také samovzdělaný kameraman a fotograf věnující se pohyblivým a statickým obrázkům od počátku tisíciletí. Přestože se živí focením, tak hudba a hudební fotografie je jeho koníčkem, vášní. Ale klidně se ho zeptejte, pravděpodobně vás vyfotí.

1) Baví mne koncerty a baví mne fotit. No a nějak se to potkalo...
2) Moc jsem si užíval focení na Jazz & The City fetivalu v Salzburgu. Výborná hudba, spousta návštěvníků a přesto i místo na focení.
3) Nejsem “vytáčecí” tip, ale už několikrát mne nepotěšili samotní koncertní fotografové a kameramani, když je bylo při koncertu neustále vidět či slyšet. Ti mne dokážou nasrat a co teprve platící diváky.
4) Nejsem žádný sběratel tváří hudby, takže nemám ani touhy někoho konkrétního vyfotit. Ale jestli mám jmenovat, tak jsou to spíš ti, které bych rád slyšel naživo - například Björk nebo Joe Bonamassa.
5) Mám rád dobrou hudbu, žánr mi je fuk.
6) Mám rád své fotografie Arveho Henriksena a to vlastně především proto, že ten koncert jen tak nezapomenu – na koncertě jsem zůstal vlastně jen kvůli focení (nejsem až takový příznivec smyčkování hudby v computerech přímo na pódiu), ale ve výsledku mne ta improvizovaná hodina uhranula až tak, že jsem s ním udělal rozhovor (ale ještě jsem ho ani nepublikoval)
7) Ideálně neviditelný a neslyšitelný.
8) Na promo by měl použít stylizované fotografie – ať už viditelně komponované a nebo z fingovaného koncertu. Hudebník / kapela by se na nějakého koncertního fotografa měla z vysoka vykašlat a věnovat se své show tak, aby odvedli co nejlepší práci pro sebe a své fanoušky. A pokud je prostor zajímavý, světlo rozumné (a je možné najít i místo, odkud lze fotit), tak by fotograf měl zvládnout udělat jednu či dvě zajímavé fotografie během samotné show.

7. Kryštof Havlice

Od roku 1998 reportážní fotografie + reportáže (kulturní události – divadlo, hudba), volná spolupráce se servery Musicpage.cz, Freemusic.cz, Fullmoonzine.cz. Spolupráce s tištěnými médii, publikace, v současnosti příklon k fotografování architektury.

1) Neutuchající – srdeční vztah k hudbě.
2) Nejlepší – nejsem schopný známkovat/OZZFEST – Praha, Strahovský stadion, 30. 5. 2002.
3) Pokyn typu: „3 fotky a dost“. (Pořadatel nedokáže rozlišit význam slov píseň – fotka).
4) Bob Dylan, ohromný obdiv.
5) Neberu to jako disciplínu, asi nemám.
6) Fotografie neumím hodnotit jako mince ve sbírce, určitě si vážím fotky Davida Bowieho.
7) Bystrost a zároveň jistou dávku slušnosti, pokory.
8) Aby fotograf nezapomněl předně sejmout krytku objektivu...

8. Martin Myslivec

Focení na koncertech, a v současnosti i v divadle, je pro něj koníček, díky kterému si naposledy koupil lístek na koncert někdy v minulém století.

1) Je to pro mne přirozené spojení příjemné a snad přínosné činnosti.
2) Jedno z nejlepších festival United Islands (2015) jako fotograf pro konkrétní stage a obecně v okamžiku, kdy jsem domluven předem s produkcí a fotky odevzdávám klubu nebo divadlu kde fotím. Důvodem jsou lepší podmínky pro vlastní focení a pro vstup často s benefitem volného vstupu pro další osoby. Pravděpodobně nejhorší ve smyslu focení byl pro mne koncert Kenny Wayne Shepherd, Lucerna Music Bar, 2014. Důvodem bylo množství fotografů, kteří obdrželi akreditaci a vzájemně si překáželi, zabrali první dvě řady před pódiem a vadili běžným návštěvníkům koncertu, byl jsem jedním z nich a bylo mi za chování mnohých trapně.
3) Rozladí mě vždy požadavek fotit pouze první tři skladby, které jsou snad naschvál špatně nasvícené a skladby nemají atmosféru (špatné nasvícení není vždy). V takovém případě se po těch třech skladbách snažím přesunout od pódia dál do sálu a fotit následně celkovou atmosféru, tak abych nebyl nápadný a nedráždil. Když to ovšem pomocí ochranky kontrolují a vyžadují je to k naštvání. Takový report nemůže být dobrý i v případě rychlé výměny objektivů, fotky z jednoho místa a v časovém omezení jsou nudné.
4) Teď nevím.
5) Nemám oblíbený hudební žánr. Obecně mám nejraději koncerty, kdy spolu hudebníci vedou "dialog", jak hudební, tak i kontaktem mezi sebou nebo publikem (jsou blízko u sebe, sledují se...). Takový "dialog" zachycený na fotografii vytváří výbornou atmosféru, podobně jako interakce s diváky. Obdobně jednotlivý hudebník (typicky folk) když vede "dialog" s nástrojem nebo s diváky. Analogicky hledám nějakou vazbu s projekcí, nebo zarámování mezi diváky, atd. Jinak řečeno musí se něco dít.
6) Nedokáži se rozhodnout, asi takhle neuvažuji nebo nemám nějaké výjimečné fotografie s příběhem.
7) Čistě subjektivně: Trpělivost, čeká před koncertem, čeká na nějakou akci, čeká na světla... Předvídavost, měl by umět odhadnout, co se bude v nejbližším okamžiku dít. Nespoléhat příliš na náhodu a zběsile cvakat s nadějí, že něco uloví. Zkušenost, jak s focením na koncertech, tak s vlastním aparátem a alespoň základní cit pro obrazovou kompozici (zlatý řez), obr. rytmus, proporce, symetrii. Vkus, hlavně pro výběr fotek (ne vše co se mi zdá ok při koncertu, grimasa, postoj; později vnímám jako neurážející nebo vhodné) pro postprodukci fotek. Technická zdatnost, práce s PC, nastavení fotoaparátu (clona, čas, hloubka ostrosti). Komunikativnost, při vlastním koncertu asi moc ne, ale pokud jsem schopen s hudebníky před koncertem mluvit (známe se), tak na mě při koncertu lépe reagují (pohled do objektivu, grimasy, show)
8) Dobře si vybrat fotografa. Tohle moc nefotím čili tomu nerozumím. Fotit kapelu někde v exteriéru nebo ve studiu mě moc nebaví. Dělal jsem to doposud pro tři kapely tak s tím nemám moc zkušeností. Podle mě to chce spolu určitě hodně mluvit. Podobně to mám s fotkami pro obal na CD. Spočetl jsem to na 4 CD a většinou se jedná o fotky z koncertu.

9. Tomáš Moudrý

Je rodák z Prahy, kde vystudoval andragogiku. V současnosti je fotografem na volné noze, koncertní fotografii se věnuje od roku 2010.

1) Nevěnuju se jen koncertní fotografii. Na koncertech s foťákem odpočívám. Bavím se možnostma, který na koncertech jsou a užívám si hudbu. Zároveň je to pro mě důležitá část tvorby díky šanci zachytit výjimečný okamžik v obvykle problematických podmínkách, které kladou dost velké nároky na fotografa.
2) Nejlepší fotografování je takové, kdy jsi naladěný stejně jako ten, koho fotíš. Nejhorší fotografování je to, které z nějakého důvodu neproběhne.
3) Vytočit už asi nic, ale obvykle mě rozladí nároky managementu kapely nebo organizátora koncertu na všechny pořízené fotografie, popřípadě na autorská práva k nim.
4) Muzikanty a kapely, na kterých jsem vyrostl. Bohužel valná většina už nehraje nebo je rozpadlá, popřípadně mrtvá. Z těch aktivních asi nejvíc The Temperance Movement. Láska na první pohled/poslech.
5) Blues, folk, příbuzný žánry a kapelu Tortured Soul.
6) Nejvíc si vážím sérií z backstage (Wabi Daněk, The Pyramids, Ewa Farna), protože vznikly díky vzájemné důvěře.
7) Za mě osobně je asi nejdůležitější trpělivost.
8) Na výběr fotografa a vzájemnou komunikaci.

Martin Myslivec- Alo Wala
Tagy: