Ibanez AZ224F: když superstrat, tak pro všechny

Na letošním Festiwallu Ibanez představil nový model AZ224F. Japonská společnost se ve vývoji promyšlených kytar vyžívá dlouhodobě, tentokrát si však připravila něco vskutku výjimečného. Superstrat s ambicí sednout úplně každému.

Značka Ibanez se zrodila v 60. letech jako licenční výrobce kopií amerických a evropských kytar, zejména těch od Fendera a Gibsona. Navenek to tedy vypadá, že Ibanez AZ224F je obyčejný kříženec strata se superstratem a tedy návrat ke kořenům. Jenže nebyli by Japonci, aby v tom nebylo spousta orientálních zákeřností.

Už lipové tělo s překrásně vytaženou kresbou svrchní desky fládrovaného javoru je typické pro superstrat. Největší váhu má tedy tón a ne tělo. Také profilace zadní strany těla, k níž je přišroubovaný krk, je vytvarovaná s jasným záměrem pustit všetečné prsty do všech myslitelných poloh. A že na nultém pražci nejsou zámky dvojzvratného tremola taky nutně neznamená, že nemůžou být pod ladicími kolíky.

Věc měnící od základu pravidla hry je však nenápadný spínač mezi volume a clonou. Pětipolohovému switchi otevírá dalších pět možností. Sériově nebo paralelní zapojení, naráz puštěné krční a středový singl, rozepnutý hambáč sólo nebo s krčním singlem, zkrátka malá lekce středoškolské kombinatoriky.

Na své si přijdou ale i ti, kterým by ke štěstí býval stačil humbucker u kobylky a dva poťáky. Ibanez je jen jiný výraz pro rychlost a ani AZ224F není výjimkou z pravidla. O pečlivě opracované pražce těžko kdo zakopne. Sympatické je i to, že výšky magnetů pasivních snímačů Seymour Duncan Hyperion přesně opisují rádius javorového hmatníku, takže každá ze strun je slyšet stejně.

Ibanezu bývá často zazlíváno, že to jsou kytary bez osobnosti. Tento model mě přesvědčil, že jde o hluboké nepochopení toho, o co se snaží. Cílem není nic menšího, než vynalézt ideální superstrat. Ještě se jim to nepodařilo, ale jsou setsakra blízko.