Ibanez KIKOSP2 TRB: letmá známost

Marty Friedman, Al Pitrelli nebo Chris Broderick. Kytaristi se sice Mustainovi v kapele točí jako světci v Orloji, jedno však „Megadědovi“ upřít nelze. Na talenty má pořád čuch. Tím současným je Brazilec Kiko Loureiro. Jemu na míru Ibanez vyrobil KIKOSP2 TRB.

Stále ještě aktuální Dystopia je po letech album od Megadeth, které jsem si opravdu užil. Ne snad, že by Mustainea múza přímo znásilnila. Je to díky vstupům neprávem upozaďovaného Kika s typicky přepjatým latinskoamerickým nádechem. Když jsem proto v hudebninách jeho značkový model zmerčil, neodolal jsem.

Napohled má nástroj nepopiratelný sexappeal. Menší deziluzi jsem ovšem zažil, když jsem na něj nasucho zkusil něco zahrát. Výsledný dojem byl sice i potom pořád ucházející, přesto jsem se neubránil zklamání, že věci nejsou takové, jaké se zdály být. Ibanezy za desítku i méně jindy platí za lepší nástroje. Zřejmě daň za to, že tělo poskládali ze tří a ne ze dvou kusů dřeva.


Následná elektrifikace naštěstí dá na fádní suchý zvuk rychle zapomenout. Ostatně čistý zvuk asi ani neměl být ten hlavní důvod, proč by si kdo KIKOSP2 TRB kupoval. Nejlépe se s touto věcí sžije živelný a patřičně nabušený metalový „loco“. Koneckonců, sada dvou humbuckerů, singlu mezi nimi a pětipolohového přepínače mu k tomu skýtá více než dostatečně pestrou škálu možností stejně jako dvojzvratné tremolo. Robustní riffy, spurty po chromatice, vibráta, která lebky roztínají vedví, cokoliv. Lze být i velmi důrazný. Mechanika určitě není ze třtiny.

Osobně si však kromě vzhledu nevybavím nic, díky čemu bych si KIKOSP2 TRB zapamatoval. Obvykle se sice Ibanezů zastávám, protože nejsou ani zdaleka tak uniformní, jak se o nich tvrdívá, tady však musím své nadšení mírnit. Stále jde o velmi solidní a velmi pohodlný kus dřeva. V daném cenovém rozpětí má však podle mě Ibanez v zásobě daleko zajímavější modely.