Partička, foto: Matěj Honskus

Imodium, Portless a Henry D: Lepší je, když se seřežete před turné

Imodium tak dlouho chodili se džbánem pro pivo, až se ucho utrhlo. Portless vzali nápad na společný song k turné vážně a byl z toho i výpravný klip. Na ten jsme se také přeptali na broumovské štaci Tomáše „Thoma“ Frödeho, Kryštofa Michala a MC Henryho D.

Imodium už si prošlo grungovým i emo obdobím. Nastal čas na politickej aktivismus?

Thom: (smích) Jak jsi na to přišel?

Viděl jsem chlápky v černým, šátky přes obličej a s pálkami, jak řádí v karlínský Invalidovně.

Thom: To se rozhodně netýká jen Imodia. Je to spojení Imodium a Portless. Hledali jsme společný téma, který nás zajímá a dotýká se nás. A protože nejsme úplně volnomyšlenkáři, nechtěli jsme udělat humor…

Kryštof Michal: Tak mohli jsme udělat pecku o sexu, ale to by bylo klišé.

Thom: Přesně tak. Hledali jsme téma, který bude mít váhu, rezonuje náma oběma i naší cílovkou.

A jaký je teda téma?

Kryštof Michal: Velký.

Thom: Konzum, současnej stav společnosti a atak médií, reklam, politiky.

Kryštof Michal: A stádovitost, davový chování, konzumní šílenství, který se vlejvá i do jinejch sfér. Přenáší se to do politiky a vnímání toho, jak žít život.

Kryštofa Michala vidím v kšiltovce Black Lives Matters, vedle je černej rapper Henry D. Že by inspirace Body Count?

Kryštof Michal: S Body Count jsme někdy v roce 94 měli dokonce hrát, ale nedopadlo to. Tu hudbu poslouchám nezávisle na tom, že jsme se potkali s Henrym. A tuhle kšiltovku mi přivezl kluk, který v Americe jezdí s kamionem. To nemá spojitost. (smích)


Henry, jak ses k tomu vůbec nachomýtl?

Henry D: S Portless jezdím už pět let. To byl nápad spíš těch dvou kapel. A když už hraju v tý druhý a jsem zpěvák, tak jsme to museli tvořit společně.

Tomáši, tys ten klip uvedl slovy: „Já jsem víceméně bručoun a negativista. Ale narodí se mi dítě, tak jsem si řekl, že tu agresi ze sebe vymlátím a pak už budu jen sluníčko.“ Ale mně to spíš přijde jako low cost verze From the Inside od Linkin Park. Numetal, klip se odehrává před Černínským palácem, jsou tam demonstranti – co bys na to řekl?

Thom: To jsem ani nevěděl.

Kryštof Michal: Já taky ne, ale mám pocit, když to říkáš, že jsem o tom slyšel.

Thom: Teď nám tady chybí Zbyněk Raušer (bubeník Portless), kterej celej klip režíroval. Během těch schůzek jsme křesali motiv, jak vlastně ten song zpracovat vizuálně. Obě kapely to vnímají podobně. Neulehčují si věci. „Pojďme vymyslet klip, na který možná nemáme prachy, čas a ani ho nebudeme umět ztvárnit.“ Nebudeme se samozřejmě bavit o tom, kolik porodních bolestí to mělo. U kapel našeho typu to není jednoduchý. Ty možnosti takový nejsou. Je to věc financí. Není to levná sranda. Všichni se svépomocí snažíme to dotáhnout.

Co vůbec obnášela realizace takovýhle věci?

Kryštof Michal: Hodně času strávenýho přesvědčováním různejch lidí, aby se to vůbec za „ne peníze“ dalo natočit. Pak musej všichni přijít, přijdou dýl – za tím vším stojí hlavně Zbyněk. A ten klip má jen charakterizovat základní myšlenku, že když někdo moc často říká ano, člověk se začne vzpouzet.

Support Lesbiens měli stejně jako Chinaski kdysi dávno v devadesátkách hardcore kořeny. Jde o návrat ke kořenům?

Kryštof Michal: Postupně. My jsme to neplánovali. S Henrym přišla rapová podoba tý hudby. Jsme kytarová kapela. Z toho přirozeně vyplynulo, že ten vliv to posunul zase o kousek. Asi to tak cejtíme, takže se tam pomalinku sunem. Nevím, jestli se podobá Support Lesbiens z 90. let, ale minimálně se zdá, že to začíná bejt s novejma peckama čím dál tvrdší hudba.

Henry, snažil ses sladit rap se zbytkem kapely, nebo ti dali naprosto volnou ruku?

Henry D: Když Portless nahrávali první desku, pozvali mě jako hosta do jedné pecky. Dal jsem do ní svůj rap, a to se nám líbilo. Proto se mě zeptali, jestli s nimi nechci dál spolupracovat. Že bych sednul s klukama a řešil, jak mají vypadat rapy, to ne. Rappeři tohle vůbec nedělají. Prostě jedu a buď se to líbí nebo ne. Na posledním albu (Back z roku 2017) jsme takhle spolupracovali úplně od začátku.

Jak dlouho jste klip natáčeli a jak to probíhalo? Co si vybavíte?

Thom: Vytvoření neuvěřitelný věci. Dvě kapely na podporu turné udělají společnej song. Měli jsme vícero turné s další kapelou a takovejhle nápad tam byl skoro vždycky. Většinou ve tři ráno u druhé lahve. „A uděláme společnou pecku!“ – „Jo jasně… “ A vždycky to skončilo u těch řečí a nikdy se nic nestalo. Tady to bylo velmi podobně. Až na to, že mi Renda Rypar (kytarista Portless) za dva dny volal: „Tak já ji mám.“


Kryštof Michal: Renda takhle tvoří. Najednou to nebylo tak složitý. Zkusilo se to udělat, udělalo se to a ještě se na to natočil klip. A musím říct, že na koncertech mě to baví. Určitě to nezaniká v programu. Naopak se zdá, že ta fúze funguje.

Thom: Společnej song, když to řeknu blbě, by měl bejt párty song. Obě kapely na pódiu a lidi si to užijou. Tady se podle mě povedlo obojí: funguje to live a zároveň má obsah, za kterým všichni stojíme. Není to jenom: „Teď všichni ruce nahoru, hej hej!“

Henry, jaké bylo natáčení?

Henry D: Suprový. Lidí bylo hodně a všichni jsme pracovali ochotně. Na to, kolik jsme toho museli udělat, to šlo docela rychle. A zábava od začátku do konce.

Kolik času to vlastně zabralo?

Thom: Jeden natáčení den, ale teda do plnejch. To právě souvisí s rozpočtem. Dva měsíce příprav a všemožných odkladů. Jedna věc závisí na druhý a stačí, když jedna nevyjde a sesype se celý plán. Zbyněk tam byl od pěti ráno do nočních hodin.

Takže jako Miloš Bešta z kapely Asmodeus. Opravdu důkladná příprava a nemarnit ani minutu ve studiu.

Kryštof Michal: My jsme to brali hlavně jako socializační camp před turné.

Thom: Samozřejmě to šlo rozplánovat do více dní.

Kryštof Michal: Ale lepší je, když se kapely seřežou před turné.

Thom: A je skvělý si vymyslet klip, kde mají všichni v ruce baseballky, je tam kouř a všechno. Turné se pak musí zvládnout, když se přežije natáčení takovýho klipu.

A co takhle splitko? Kapely se složej na jedno album. Jedna půlka jedna kapela, druhá půlka druhá.

Thom: To se ještě dělá? Myslel jsem, že naposled tak v devadesátkách. Splitko si úplně neumím představit. Abych poslouchal pět písní in english a pět česky…

Kryštof Michal: Dramaturgie společný desky je něco jinýho než společný turné. U splitka hledáš větší protipól a jinej hudební vliv. Naopak u turné nechceš, aby ty kapely byly každej pes, jiná ves. Tam je síla v tom, že spojíš něco žánrově podobnýho a máš o důvod víc přijít.