Inspirace, nebo plagiátorství?

Vše již bylo napsáno, vše již bylo řečeno, říkáte si. Odkud tedy brát inspiraci napsat písničku, která by stála za poslech? I slavní se často spálí prsty.

V dnešním přemedializovaném světě je opravdu těžké nevypůjčit si ať už záměrně či nezáměrně jakýkoli nápad, který po svém dotyčný interpret zpracuje. Ten pak buď slaví úspěchy, anebo se propadne do zapomnění. Kde existuje hranice, kterou by neměl nikdo překročit?

Už odnepaměti funguje tradiční hudební posloupnost: Kdyby Beatles nebo Rolling Stones neposlouchali Chucka Berryho, nedobyli by žádné slávy. Kdyby Led Zeppelin nebo Black Sabbath neposlouchali Rolling Stones a Beatles, nevzniknul by hard rock. Kdyby Metallica nepřehrávala v garáži Sabra Cadabra, nebyl by tu thrash metal.

Inspirace není hřích, když přitom vymýšlíš vlastní styl. Dnešní doba ale těžko umožní vymyslet něco revolučního. Proč to tedy na férovku nepřiznat a říct upřímně: tohle se mi líbí, udělám to podobně? Protože krást se prý nemá.

Předem přiznané alibi

Právě současnost neustále nahrává nekonečné nostalgii, která se balí akorát do moderních postupů. Příkladem budiž poslední album Hail To The King heavymetalové formace Avenged Sevenfold, která se sice nikdy netajila náklonností k velikánům klasického hard & heavy, ovšem kolekce snadno zapamatovatelných písníček, kdy nevíte, jestli zrovna náhodou neposloucháte Metallicu, Megadeth či Guns N´Roses, si vydobyla 1. místo v prodejních žebříčcích po celém světě. Předem přiznané alibi padly na úrodnou půdu a vztekat se tak můžou akorát dotyční, kteří v některých pasážích poznávají nejenom vlastní riffy, ale i celou, vlastnoručně vymyšlenou tektoniku skladby (viz This Means War vs. Sad But True).

Kyselé hrozny
Jinou kapitolou jsou pomyslné kyselé hrozny. Kapela Coldplay se po vydání Viva La Vida dočkala hned několika nařčení z plagiátorství, a to hned od Joe Satrianiho, kterého hnětlo, že se titulní skladba až příliš podobá jeho If I Could Fly z alba Is There Love In Space? Na stejné konto si ještě předtím přisadili nepříliš známí Creaky Boards, kterým přišlo, že Viva La Vida jako by z oka vypadla jejich The Songs I Didn´t Write. A do třetice i Cat Stevens, s nímž se musíme vydat až do roku 1971, kdy svůj majstrštyk napsal. Zrovna ve všech třech případech lze ale konstatovat, že prvek náhody tu může nakonec hrát dominantní roli, ovšem výsledkem je beztak poněkud laciná bezduchost (nic proti Satrianimu).

Plagiátorský blues

Že bluesová stupnice má jen 12 tónů, o tom se dosyta přesvědčili Led Zeppelin. Soudní pře opakovaně prohrávali v 70. letech, kdy se na původní autory už zapomnělo, zato hvězda Led Zepp letěla zrovna strmě nahoru. Jimmy Page coby profesní studiový hráč přijímal zkušenosti ze všech stran, "cadillac rock´n´roll" nevyjímaje. Některé pasáže z Bring It On Home nebo The Lemon Song byly uznány jako autorství Sonny Boy Williamson a Howlina Wolfa, později i Boogie with Stu jako původní skladbu Ritchie Valense, v čemž byl ale trochu háček, protože Valens doslova ukradl celou skladbu Little Richardovi, což nebylo nikdy soudně rozuzleno.

Je to jenom rock´n´roll

Někdo se inspiruje až moc, druhý zuří. To naštěstí neplatí pro Toma Pettyho, který se ozval, když Red Hot Chili Peppers vydali Dani California, v němž motiv i kytarový riff se nápadně podobají Mary Jane´s Last Dance. Petty vše ale odbyl úsměvným mávnutím ruky: "Vážně pochybuji o tom, že bych tu cítil nějaký negativní záměr od RHCHP. Hodně rock´n´rollových písniček zní velice podobně. Zeptejte se na to třeba Chucka Berryho a The Strokes. Kluci to klidně přiznali během televizního přenosu a ještě si z toho dělali prdel. Fakt mě to rozesmálo! Co je dobré pro nás, je dobré i pro vás. Je mi to fakt fuk."