John Scofield, zdroj: fanart.tv

Jak improvizovat: místo generických stupnic nabídněte příběh

Stupnice je jistota a pentatonika ještě větší. Má to ale jednu zásadní chybu: jen s touto výbavou budete podobně zajímaví a předvídatelní jako mluvící hlavy z televize. Ty také „tak nějak něco“ řeknou. Co s tím?

Improvizace je celoživotní cesta nejen s kytarou. Je to rukopis každého muzikanta, takže stejně jako neexistuje správný podpis, neexistuje ani jedna jediná cesta improvizací. Mohu tedy nabídnout jen to, co jsem na své cestě kytary posbíral já. A mně samotnému se osvědčily zejména následující tři věci. Všechny jsou inspirované analogií mezi hudbou a hovorem.

1. Improvizujte v rámci skladby

Velmi prostou improvizační technikou je využití již daného motivu skladby. Je možno jej rytmicky či tónově variovat, domýšlet noty tam, kde jsou pauzy. Vlastně takto komentovat hlavní téma hudebního hovoru, kterým skladba podaná partou muzikantů je. Na starých jazzových nahrávkách je to častá technika, přinejmenším pro první část sóla. A téměř vždycky je lepší zahrát melodii, než vypálit generické stupnice.

Robben Ford moc pěkně ukazuje, že stejně jako i jiné činy, i vaše improvizování by mělo mít motiv:


2. Využívejte konverzačních příležitostí

Dobrou technikou je také prostřídat se s ostatními. Možná pro vás je představa pětiminutové improvizace moc děsivá (i když, jak říká Rene Trossmann, pokud vám nestačí tři chorusy, tak asi nemáte co říci). Jde to zkrátit – čtyři takty já, čtyři takty druhá kytara atd. Můžete si s kapelou dát kolečko. A hlavně, můžete reagovat na to, co hrají ostatní.

Reagovat pak můžete různě – třeba to zopakovat, mírně pozměnit. Nebo třeba jít proti – na rychlý běh odpovědět pomalým, s podobným rytmickým či melodickým motivem. Jako když plyne živý rozhovor, každý chvilku mluví a postupně se rýsují témata řeči. Dá se to taky pěkně divácky prodat.

Tady třeba rozmlouvají jazzman Scofield a bluesman Mayer, finále má moc pěknou gradaci:


3. Poslouchejte spoluhráče

Nemusíte zrovna jet kolečko čtyři na čtyři, i tak lze najít motivy ve hře spoluhráčů. Rytmika sice v okamžik vašeho sóla možná mírně ustoupí a vytvoří vám prostor (vy taky nebudete hrát rytmice do sóla :-)). Ale i oni mají nápady, sem tam – zvlášť, když jim i ve svém sólu dáte prostor (pauzy hrají), mohou přispět nějakým motivem, který pak můžete rozvést.

Poněkud svéráznou verzi obsahující kuře (neživé) najdete v supertriu The Aristocrats:


Příště si povíme, jak vybírat materiál pro improvizaci a někdy později si řekneme, jak to udělat zajímavé (i bez kuřete), když máte pocit, že už máte hmatník prošlapaný tam i zpět.

Chcete se pocvičit? Zadejte do google "backing tracks" a jděte do toho. Jak říká můj učitel Tomislav Zvardoň: "Klid, to se nedá naučit za týden, to je na celý život." Tak keep calm and improvize.

P. S.: Tady jsem se s jedním motivem pokusil poprat sám. A už vidím, že je tam moc not a jak bych to udělal líp.