Zoom IQ6

Jak nahrávat doma III: alchymistické okénko

Letošní díl bych mohl začít slovy: čáry máry fuk. Budeme se zabývat nastavením rekordéru a dalším zpracováním záznamu. I na nejlevnějších rekordérech totiž bývá více základních funkcí: auto level a manuální nastavení vstupu, možnost oříznout nízké frekvence low cut a volba formátu záznamu.

Předně bych si asi rozmyslel koupi rekordéru, který nemá možnost nastavit manuálně gain, nebo chcete-li vstupní úroveň mikrofonů. Automatický režim je vhodný spíše na nahrávání přednášek a rozhovorů k přepisu. Tedy v případě, kdy pro vás není rozhodující kvalita, ale slyšitelnost záznamu.

Většina automatických režimů však není na nahrávání hudby vhodná, protože při silném signálu se vstup důsledkem limitéru uzavře – a nějakou dobu mu trvá, než zase pustí signál do záznamu. V praxi to pak vypadá například tak, že po silnějším úderu na virbl následuje chvilka ticha nebo téměř ticha.

V každém případě to vyzkoušejte, než automatický režim budete využívat naostro. Pamatuji si na první minidisk sony (Sony MZ1), který měl funkci auto level výbornou a limiter pracoval hodně rychle.

Tip 1: Daleko vhodnější je použití manuálního nastavení. V tomto případě rozhodně platí, že méně je více. Vždy je jednodušší vytáhnout hlasitost slabé nahrávky, než se zbavovat častých přebuzení, ke kterým dojde při příliš vysoké vstupní úrovni.

Tip 2: Počítejte s nárůstem úrovně hlasitosti: Muzikanti často na začátku nahrávání hrají tišeji, než obvykle. Jakmile se však rozehrají a opadne prvotní nervozita, hlasitost jejich projevu se zvýší. A právě to je třeba mít při nastavování rekordéru na paměti.


Rekordéry jsou často vybaveny funkcí na oříznutí nízkých frekvencí už při záznamu (LOW CUT). To se může hodit, když máte v kapele dupajícího kytaristu, nebo nahráváte pod širým nebem a máte štěstí na větrné počasí. Jen je potřeba mít na paměti, že pokud spodní frekvence v nahrávce nebudou, těžko je později vytáhneme pomocí ekvalizéru.

Z tohoto důvodu se vyplatí v manuálu nastudovat, jaké frekvence se touto funkcí oříznou a v jakých frekvencích se pohybují nástroje, které nahráváte. Oříznutí nízkých frekvencí může prvotní nahrávku hodně pročistit, a tak v ní ponechat více prostoru pro ostatní, důležitější nebo preferované frekvence. Všechny výše popsané postupy doporučuji vyzkoušet v praxi, tedy na konkrétním místě v konkrétní situaci, a to ještě před nahráváním samotným.

Podstatnou součástí nastavení rekordéru je i správný výběr formátu nahrávky. Většina digitálních rekordérů umožňuje nahrávat rovnou do formátu MP3, a to v různých stupních kvality. Nicméně toho byste se měli při nahrávání hudby raději vyvarovat. V současné době jsou ceny velkokapacitních paměťových karet v podstatě zanedbatelnou položkou. Pokud i přesto budete donuceni z kapacitních důvodů nahrávat rovnou do MP3, nenastavujete menší datový rok než 320mbit/s. Proč? O tom je na netu popsáno mnoho stránek.

Osobně doporučuji nahrávat hudbu do WAV. A to minimálně do formátu 16 bitl / 48 kHz. O tomto najdete také mnoho informací, ale zjednodušeně řečeno – to první číslo, tedy bitová hloubka, ovlivňuje dynamiku nahrávky. Vyšší bitová hloubka umožňuje zaznamenat jemnější změny dynamiky. Druhá číslovka, samplovací frekvence, zase zjednodušeně určuje, v jakém rozsahu je možné zvuk zaznamenat. Ve zkratce tak lze říci, že vyšší čísla znamenají záznam s vyšší (lepší) dynamikou i hloubkou.

Často jde o na první poslech spíše pocity a dojmy. Na dobrých sluchátkách či studiových monitorech však rozdíl uslyšíte. Samozřejmě čím vyšší jsou obě hodnoty, tím je nahrávka náročnější na místo v paměti. Mně se jako rozumný kompromis pro mobilní nahrávání jeví formát 24 bitl / 48kHz (hlavně pro použití ve videu) nebo formát 24 bitl / 88 kHz je vhodnější pro pozdější převod na cd. U obou je dostatečná rezerva ve všech směrech. Možnost takového nastavení však nemají zdaleka všechny rekordéry. Naopak formát 24bitl / 96kHz nabízí většina rekordérů.


Budete-li nahrávku upravovat v počítači, nabízí se vám téměř nekonečné množství možností. Obzvlášť zpočátku to může vést k přehnaným úpravám, které se většinou na kvalitě nahrávky projeví spíše negativně. Pojďme se tedy podívat na to, co lzes nahrávkou v základu udělat. V podstatě se jedná o základní "mastering", i když toto slovo je tu použité jen orientačně (kolegové z masteringových studií ráčí prominout).

Frekvenční úprava nahrávky (EQ – ekvalizér, ekvalizace) upravuje hlavně její barvu. Pomocí EQ můžete dodatečně z nahrávky dodatečně osekat nízké frekvence, čímž se nahrávka pročistí. Pomocí středního pásma lze nahrávku "změkčit" nebo "přiostřit" a vysoké frekvence mohou do nahrávky vnést vzdušnost nebo potlačit šum.

Kompresor vám pomůže srovnat dynamiku nahrávky. Vytáhne slabší zvuky a silnější potlačí. Obojí má samozřejmě své výhody a nevýhody. Na jednu stranu tato funkce pomůže slabému nástroji v kapele, ale zároveň vytáhne ruchy, které jste doposud neslyšeli. Reverb pak dodá nahrávce prostor a propojí nástroje do celku. Zároveň může nahrávku rozmazat.

Tip 3: Úpravy dělej na kopii nahrávky. Originál si dobře zálohuj. Každou úpravu porovnávej s variantou před ní. Nechej si odstup na posouzení, zda úprava nahrávce prospěla. A neostýchej se konzultovat s někým zkušenějším.

Použití externích mikrofonů

I přes slušnou kvalitu vestavěných mikrofonů lze kvalitu nahrávky znatelně vylepšit použitím externích mikrofonů. Vhodný je v podstatě jakýkoliv mikrofon s kompatibilním kabelem (konektorem). Většinou půjde o malomembránové kondenzátorové mikrofony. U sofistikovanějších rekordérů (Zoom H4nSP) využijete i přímé napájení. Spolu s levnějšími rekordéry, které fantomové napájení nenabízejí, sáhněte po mikrofonu s bateriemi, nebo vhodným napáječem.

Zoom iq7
Tagy: