Jak se hledá producent v Česku

Jak je to v Česku s hudebními producenty? Na co byste měli myslet, až se rozhodnete někoho z nich oslovit? A jak vybrat, koho vlastně oslovit?

Situace hudebního producentství v České republice má několik shodných rysů jako producentství filmu nebo divadla. Management umění je u nás pořád ještě příliš novou disciplínou, aby disponoval nabídkou kvalitních studijních programů (na více než jedné, až dvou školách) a profesionály, kteří by předávali moudra a zkušenosti mladším kolegům. Obor nemá podporu ani systémově; fakt, že čas od času zazní hlasy, že ministerstvo kultury je zbytečný "výdaj" a mělo by se zrušit, hovoří sám za sebe. Profesionální hudebníci navíc mají jen velmi omezené možnosti grantů. Například na podporu realizace CD a DVD pro okruh "alternativní hudba" (dalším grantovým okruhem pak je už jen vážná hudba) bylo pro rok 2013 rozděleno 410 tisíc korun (zdroj: MK ČR), což nejsou častokrát náklady ani na release jednoho CD. Stejně jako v případě filmu, ani kolem hudební produkce není navázán byznys, který by dokázal vydělávat na velkých jménech a mohl si pak dovolit investovat do alternativních umělců. Existují případy, kdy se to děje, příkladem budiž Celeste Buckingham, ale jaký další případ reálného mezinárodního dosahu konkrétního muzikanta máme? Česká hudební produkce je velmi specifická – velikostí trhu, tradicí, vlastním jazykem a bariérou v interpretaci cizích jazyků, situaci hudebního byznysu a tak dále.

Producentská bída

"V Čechách moc tohle řemeslo nefunguje. Hlavním důvodem jsou finance. Do rolí producentů se častokrát dostávají majitelé nahrávacích studií, kteří to dělají gratis, respektive za to, že točí kapela u nich. Jen málokdo si může dovolit platit dobré studio a navrch ještě externího producenta," komentuje situaci Patrik Karpentski (Toxique, Tin Soldiers). Na druhé straně bariéry proti majitelům studií jsou pak skauti typu J. P. Muchowa, Dušana Neuwirtha nebo Romana Holého, kteří se k řemeslu dostali postupně a dělají ho nadmíru zodpovědně. Jsou špičkami, které pobírají od tuzemské hudební scény zasloužený respekt a oni sami jsou v pozici, kdy si mohou do značné míry vybírat, s kým spolupracovat. Po tom samozřejmě touží každá druhá kapela, takže seznam odmítnutých by jistě vydal na knihu, a to nejen z důvodu finanční nedostupnosti, ale i kvality a zajímavosti tvorby kapel. "Těším se, až se jednou najdou finance a já si budu moc pozvat některého ze svých oblíbenců. Zatím jsou pro mě nedostupní," říká Karpentski.

Zvýšit šanci, že producent kývne na spolupráci, se dá celkem logickými kroky. "Podívám se, s kým pracoval, kam dotyčné kapely dospěly, co dokázaly a jestli je mi jeho styl blízký," doporučuje Boris Carloff, letošní sběratel ocenění Apollo i Anděl. To potvrzuje i Patrik Karpentski: "Vždy záleží na situaci, v jaké kapela je. Jsou muzikanti, kteří dost jasně vědí jakého zvuku by chtěli docílit, v jakém žánru by se chtěli pohybovat, co je baví hrát. A pak jsou kapely, které mají díky svým členům velký potenciál, ale přešlapují tak trochu na místě. Rozhodně by měli hledat člověka, jehož umu věří. Měla by se jim líbit jeho předchozí práce. U první varianty je dobré najít někoho, kdo umí naslouchat a stát tak trochu nad věcí. Někdo s nadhledem a schopností zasáhnout, až když je to nutné. Člověk, který ohlídá výsledný zvuk, sdělení, ale nemá nezbytně potřebu kapelu předělat k obrazu svému. V druhém případě by to měl být zase spíš vizionář, který je schopen vystihnout schopnosti muzikantů a někam je nasměrovat. A měl by být tak trochu diktátor i diplomat, aby byl schopen sjednotit celou partu a prosadit svůj názor."


Producent ano, nebo ne?

Je ale producent stále nepostradatelnou součástí týmu, který se podílí na realizaci nahrávek a směřování kapel? Technické možnosti jsou v dnešní době takové, že nahrávat může přes vlastní počítač skoro každý, distribuovat nahrávku se dá online mnoha způsoby a propagace může jít také cestou online médií, včetně sociálních sítí. "Vždy je fajn mít producenta, někoho kdo se na věci dívá z dálky, s čistou hlavou. Když člověk stráví nad písničkou ve zkušebně nebo u počítače spousty hodit, přestane mít nadhled. Dost často už pak bazíruje na detailech a nedokáže vnímat celek, strukturu. Taky je fajn mít vedle sebe někoho zkušenějšího než jsem já sám. Moderní technologie pomáhají finančně. Dneska si kapela v podstatě může natočit desku mimo studio, ale samotný obsah už je na šikovnosti zúčastněných, zatím ještě nejsou programy, které by generovaly geniální hudební nápady a hity. Producent může pomoci nastínit nové přístupy k hudbě, ať už zvukové nebo aranžérské," myslí si Patrik Karpentski, a Boris Carloff dodává: "Producent je ten, kdo nezastoupí technologii a technologie zase producenta. Technologie jen nahraje surovou pravdu. A většinou je potřeba udělat ze surové pravdy hezký příběh."

Reklama na sebe sama

Jak se tedy reálně navazuje spolupráce s producenty? "Některé kapely jsou tak zajímavé a mají takový potenciál, že se o ně zajímá několik producentů, aby s nimi pracovalo," potvrzuje Carloff, ale ruku na srdce, na to, že mi zítra zavolá s nabídkou spolupráce Honza Muchow, se moc spoléhat nedá. Co tedy může kapela dělat, aby své šance zvýšila? "Každý producent oceňuje něco jiného. Já především nějaký odlišný prvek, co mě na kapele zaujme, profesionání přístup a především skladby, s kterými se dá pracovat," pokračuje Carloff. Svou roli ale hraje i self-promotion a podpora komunity fanoušků, které kapela dělá.

Díky novým médiím se výrazně změnilo penzum aktivit a platforem, které může kapela využívat pro komunikaci se svou komunitou. Každodennost užívání nových médii dává kapelám svobodu distribuce a určité propagace, ale zároveň je nutí držet krok a být kreativní. Kontakt s komunitou a její budování jsou zásadní, protože bez samovolných obhájců a nekritických nadšenců z řad online fanoušků se distribuuje těžko. Charlie Straight jsou dobrým příkladem kapely, která ze sebe vytvořila tzv. "decision makery" (názorové vůdce) a ze svých fandů followery. Komunikace s komunitou je personifikována většinou osobností zpěváka Alberta Černého, a nutno říct, že Albert to prostě umí. Vše funguje pochopitelně v rámci kontextu hudby Charlie Straight a jejího publika, nicméně je vidět, že kapela má promyšlenou strategii.

Neexistuje jeden příklad a přístup za všechny, ale je bez diskuze, že marketing začíná a končí u kapely jako takové. "Spolupracujeme s labelem, který je tak nadšený naší proaktivní komunikací na sociálních sítích, že prostě hodlá spolupráci prohlubovat," říká na konto sociálních sítí Ashley Slater, který s Normanem Cookem aka Fatboy Slim v 90. letech atakoval hitparády s projektem Freak Power. "Mám pocit, že díky sociálním sítím se poměr sil dramaticky zhoupl ve prospěch umělců. Víme, co se kde děje, komu se líbí to, co děláme, a zároveň můžeme sledovat DJ, kteří podporují naši hudbu. Komunita roste s každým dalším releasem. Osobně mě tahle možnost hodně baví, protože nabízí mnohem větší stupeň kontroly výsledku naší práce, a tím je mnohem uspokojující, než dříve, kdy umělci neměli naprosto žádnou kontrolu nad tím, co se děje," pokračuje Slater, který nedávno založil novou kapelu Kitten and The Hip.

Recept na to, jak zaujmout, neexistuje. Záleží na konkrétní kapele, jejím publiku, cíli, kterého chce kapela dosáhnout, což jsou do značné míry marketingové otázky, jež není od věci si zodpovědět. Existují však online platformy, které vytváří ohromnou sílu komunikace, a nad nimiž stojí za to se zamyslet, i když najít správnou cestu není lehké. Jasné je jedno, kdokoliv bude hledat informace o vaší kapela online, prohledá facebook, na youtube a google. Myslete na to, až budete zveřejňovat fotky z after party v backstage. Tou nejsilnější reklamou sebe sama je vždy a jenom komunikace.