Jaký druh muzikanta jsi ty? Foto: Luba Mrkvica

Jaký druh muzikanta jsi ty?

Před nedávnem jsem na české hudební scéně zaznamenal názorovou steč kolem písničkáře Jaroslava Hutky a jeho písně o zubaté. Jeden tábor píseň kritizoval a posílal do pekel, druhý tábor jí obhajoval a Hutky se zastával. Spor jsem podrobně nezkoumal, zapadnout do bláta podobných šarvátek bývá o nervy, a že jich je v dnešní době na různá témata požehnaně… Jeden ze základních sporů se mi však zaryl do paměti, převaloval se a postupně nabíral zřetelné obrysy.

Zobecněnou parafrází by byla hádka o tom, že „muzikant hraje píseň, která se mi nelíbí a navíc jí hraje špatně“ proti tvrzení, že „možná nehraje tak dobře, ale upozorňuje na určitou problematiku“. Nechci rozebírat, zda je Hutkova píseň burcující, sprostá, nápaditá nebo jakákoliv jiná. Jde o to, že muzikanti se, podobně jako jiní tvorové, dělí na základní kategorie. Pro klid duše je fajn respektovat vlastnosti, které jsou každé kategorie vlastní. Když nastane hádka, je zbytečné nadávat na vlastnost, kterou muzikant dané kategorie zkrátka nemá a mít ani nemusí. Naopak je třeba se více zaměřit na to, co by muzikant měl ve své kategorii plnit. Pojďme se tedy společně podívat na kategorie muzikantů.

Sluší se poznamenat, že se všechny kategorie mohou na první pohled velmi prolínat. Pro vnějšího pozorovatele může patřit každý muzikant do všech skupin. Má snaha v tomto článku ale není ukázat, co všechno hudba přináší posluchači, ale jak muzikant sám sebe vnímá. Každý muzikant má jiné ambice a priority, dokonce i v kapele můžou být muzikanti více kategorií. Chci čtenáři osvětlit, jak pracovat se sebou jako muzikantem, se spoluhráči v kapele a také s hudbou, kterou slýchá každý den z různých zdrojů, ale o tom možná jindy. Nyní položíme základní kámen muzikantským kategoriím.


Hudba je především zábava. Zábava pro mě.

Jakou roli hraje hudba? Proč je hudební kultura tak populární, že se stala každodenní součástí našich životů skrze rádia, streamovací služby nebo domácí hi-fi? Hudba je totiž zábava. Že je zábava jí poslouchat nebo dělat do ní pohyby, o tom není pochyb. Jenže hudba je zábava také pro ty, kteří jí vytvářejí. Hodí se podotknout, že zábava neznamená nebrat hudbu vážně. Jsou tací, kteří dělají hudbu jen proto, že je hudba baví. Ať už muzikant hledá v hudbě odreagování a relax, útěk od reality do jiného vesmíru nebo pohlazení ega před davy fanoušků, nachází ve svém učinkování určitý druh atmosféry, flow, který prostupuje celým jeho tělem. Je přitom jedno, zda hraje pro tři kamarády, nebo pro velký stadion. Hudba je útěkem ze všednosti a i takový útěk může přerůst přes hlavu.

Neposlouchají, tak si vezmu megafon. Nebo aspoň mikrák.

Potřeba se vyjádřit je většině lidí vlastní. Někteří se vyjadřují v hospodě u piva, jiní svým vrbám, rodinám, další psychologům a někdo na festivalovém pódiu. Ať už je potřeba ryze osobní a čiší z nevydařené lásky, nebo se jedná o obavu v širším smyslu, která se týká celé (třeba české) společnosti, jádrem muzikanta, o kterém je řeč, je sdělení. Hudba je pouze doprovodný prostředek tvořící atmosféru, dotvářející rytmiku a atmosféru sdělení. Není tak důležité se zaměřovat na to, že tu a tam něco neladí. Takový muzikant dělá hudbu kvůli textu. Je bardem, který putuje po cestách osudu a povídá příběhy. Text, lyričnost a umělecký nadhled, tři slova, která kategorii sdělujících muzikantů vystihují. Zda posluchač se sdělením souhlasí, nebo ne, vyřeší diskuze s fanoušky a oponenty u vychlazeného nápoje (nebo horká linka sociální sítě). Řešit malichernost otřelé aranže, rozladěných houslí a špatně chyceného akordu je záležitost nehodná této kategorie. Posluchám pro vyprávění, ne pro Gilmourův bending. To je, oč tu zpívá.


Přesně a progresivně. Jo a taky hezky.

Ale hudba je přeci umění. Zábava i sdělení může znít strašně, hudba má znít hezky, řeknou někteří. Možná je to skutečně tak, ale komu se líbí všechna hudba? Nebo lépe… komu se líbí všechna hudba, která je na světě populární? Řekněte rockerovi, že posloucháte rap a ne vždy se setkáte s pochopením. Hudba je velice subjektivní a to je skvělé, protože umění má dveře otevřené dokořán. Společně s ním i ti, kteří chtějí hudbu dělat dokonale. Zatímco předchozí kategorie pracují s konkrétním prožitkem zábavy, akce, textu nebo příběhu, je prožitek umění abstraktní a, jak avizuji výše, velice subjektivní. Muzikant v takovém případě dbá na objevnost hudby jako takové, do jejíž atmosféry se ponoří muzikant i posluchači. Tato kategorie je ta, kdy se mají vést diskuze o kvalitách muzikantů, aranžích a tónech.

Na závěr… nerad bych ukončoval tento krátký příběh tím, čím začal. Tedy sporem. Je totiž kouzelné, že z těchto tří kategorií lze namíchat téměř cokoliv. Když je smícháte ve správném poměru všechny, získáte ideální mainstream, který vyprodá stadiony. Když poměr pozměníte, bude to světový skladatel, jindy pankáč a nakonec třeba folkový zpěvák s dokonale výpravnými texty a čírem rebela. I proto bych rád tyto kategorie rozvíjel a popsal podrobněji. Je skvělé si ujasnit, co člověk očekává od toho, co dělá. Ať je to hudba nebo cokoliv jiného. Bude to zábava, sdělení, tvůrčí dokonalost? Snad od každého kousek, který přispěje k tomu nejlepšímu koktejlu.

P. S.: Postupně podrobněji rozepíšu každou kategorii ve vlastním článku, můžete se tak najít, inspirovat, nebo svůj hudební přístup pozměnit, aby lépe odpovídal vašim ambicím a cílům. Brzy načtenou.