Foto: Markéta Gorčíková, Tranzistor

James Harries: Hity pro Robbieho asi nikdy psát nebudu

Původem britský zpěvák a kytarista James Harries je už dlouho součástí české hudební scény. Jeho nové EP trochu mate názvem „Recorded Live In Bratislava“. Se svými spoluhráči ho nahrával sice „živě“, ale ve studiu. „Společné hraní na koncertech mě baví mnohem víc než nahrávání,“ říká se smíchem.

Zvolil jsi znovu stále oblíbenější formát EP. Souvisí to s tím, že mladší posluchači už spíš poslouchají jen jednotlivé skladby a nikoli celá alba, jako dříve?

Taky. Album je i výrobně dražší záležitost, a fakt myslím, že už je dnes mladí lidé moc neposlouchají. Mám desetileté děti, a ty už jen pořád koukají na YouTube. Přijdu domů, pořád tam zní nějaký pop, samozřejmě si to pouštějí přes mobil, takže ten zvuk je vyloženě hnusný, a ptám se: „Kdo to je?“, a odpověď je: „Nevím.“ Je prostě už vůbec nezajímá ani to, kdo ji zpívá... Už jsem asi starý.
Byl jsem nedávno na fyzioterapii se zády a jako poděkování jsem té terapeutce pak věnoval svoje cédéčko. A ona povídá: „Jééé, to je pěkný, já jsem ještě nikdy žádné cédéčko neměla.“ Byl jsem v šoku a povídám: „Vím, že je to neslušné, ptát se ženy, ale kolik vám je let?“ A ona že 26. „A fakt jste si nikdy nekoupila CD? Ani jste si nikdy nějaké nevypálila...?” A ona že ne. Uvědomil jsem si, že já už taky nejvíce poslouchám CD v autě, doma moc ne. Ale to ona neměla.

Proč tedy EP?

Ta moje poslední deska byla ve všech směrech tak náročná, nejen finančně, ale i tou produkcí a časem, že už jsem si říkal, že to už asi nikdy nezvládnu. Je to podobný pocit, jako když napíšu novou písničku a vůbec si nejsem jistý, jestli budu umět napsat ještě nějakou další. To EP ovšem vzniklo zcela neplánovaně. A když už k tomu došlo, rozhodl jsem se tak trochu vrátit do dvacátých let. V bookletu mám proto všechny skladby v notách.

To už před časem udělal Beck. Ten dokonce vydal celou desku jen jako notový záznam, bez té nahrávky...

Vychází to z toho, že „merch“ se dnes už stal součástí koncertů. Všímám si, jak si lidé po koncertech kupují samolepky a tašky, sama nahrávka už je jen promo, důležitý je ten artefakt. Co se týče mé předchozí desky, dá se říci, že byla úspěšná – vyšly na ní dobré recenze, hrála se v rádiích, a to třeba i v Anglii, ale na prodeji se to příliš neprojevilo. Pak logicky člověka napadá, jestli ještě vůbec má smysl něco vydávat. Stejně mě baví koncerty víc, než nahrávání, ty písničky mám v živém provedení radši.


Díky obalu vypadá EP jako vinylové, ale uvnitř je CD. Není to matoucí?

Uvnitř budou mimochodem i grafiky, samolepky a trsátko. Navíc to je atypický formát, není to ani sedmipalec ani desetipalec, prostě něco mezi. Já mám rád vinyly, jako puberťák jsem si jich koupil hodně, ale pak zůstaly v Anglii, do Čech bych je stěhoval těžko. I album Until The Sky Bends Down na koncertech prodávám i na vinylu a lidi ho kupují. Ale mnozí se přiznávají, že nemají doma gramofon. Mají to jako sběratelský kousek, a už jsem zažil i to, že si ho někdo zarámoval a pověsil na stěnu jako obraz, nebo postaví na knihovnu, protože to hezky vypadá. Tak jsem chtěl mít podobný artefakt, který ten starý vinyl připomíná. Bude tam i samolepka „neobsahuje vinyl”, a i tím formátem je to přiznané.

Co přesně znamená, že nové skladby „vznikaly v Čechách, na Slovensku, Irsku i Anglii“? Píšeš na cestách?

Spojením s Irskem je můj kamarád Paul McMahon. Je to básník, původně je z Belfastu, ale žije kousek od Corku. Je docela známý, oceňovaný i jako autor i jako dramaturg, a dokonce teď dopsal svůj první román. Je skvělý vypravěč. Cestovali jsme spolu a bavili se o písničkách a jejich textech. Nakonec jsme se dohodli, že mu pošlu nějaké melodie a on je otextuje. Není to tedy tak, že bych zhudebňoval jeho básně, ale on naopak napsal texty přímo na moje skladby. Jednu skladbu jsem pak napsal i v Anglii, když jsem byl na návštěvě u sestry. Ano, jinde než doma, kde nemám tolik klidu, se soustředím a dokončuji písničky mnohem častěji.

Jak vůbec tvé skladby vznikají? Dovedl bys napsat skladbu na objednávku? Nebo si prostě říci „dneska budu skládat“, tak jako to dělají někteří spisovatelé, kteří mají pevně dané, že každý den napíšou třeba pět stránek?

Dříve to pro mě bylo naprosto nepředstavitelné. Vždycky jsem čekal na inspiraci, na okamžik, až přijde múza. Ale asi před třemi lety jsem se v Londýně setkal s jedním profíkem, který píše písničky pro jiné a měl jsem možnost zúčastnit se takové autorské session. Sešli jsme se v devět ráno, on uvařil čaj a povídá: „Je to pro toho a toho, mělo by to zhruba být o tom a o tom, refrén musí přijít po druhé sloce, a že se do toho dáme“. Vysvětlil jsem mu, že aby mě něco napadlo, musím jít třeba na procházku – a on z toho byl zcela zmatený. Koukal na mě jak na idiota: „Vždyť ty přece píšeš písničky, tak v čem je problém? Ty opravdu potřebuješ něco zažít? Kolik ti je? Vždyť jsi už toho musel zažít víc než já!“ Myslím, že mi vůbec nevěřil a myslel si, že je to nějaká póza. Že si hraju na „velkého umělce“. Ovšem mě to pak inspirovalo, zkusit v tom skládání být systematičtější. Vždycky jeden den v týdnu si sednout, vzpomenout si, co mě v něm potkalo a zkusit o tom napsat písničku. Ne, abych ji zahrál na koncertě, ale prostě jako takový trenink. Pak jsem i nějaké hrál – ale stejně mi přišlo, že jsou takové vynucené a nepřirozené. A mě samotného moc neoslovovaly. I když se mi stávalo, že jsem ty texty někomu ukázal a on mi řekl, že to rozhodně má potenciál. Ale mně prostě ta skladba nebyla „blízko“. Takže asi nikdy nebudu psát velké hity pro Robbieho Williamse. (smích)

K tomu, že jste s kapelou nahrávali na Slovensku, došlo jak?

Dostal jsem nabídku na jeden den ve studiu zdarma. V rámci série nazvané Supernova Sessions, kde je každá kapela z jiné země. V podstatě Visegrád plus Německo. Že prý můžu přijít s kým chci a točit co chci. Pak jsem tam šel dohadovat detaily a to studio mě naprosto ohromilo. Jde o původní studio Československé televize, vysoké stropy, vypadá to tam jak v Abbey Road 2. V devadesátých letech tam proběhla rekonstrukce, ale skoro nikdo tam netočí. A přitom je skvělé akusticky. Najednou mi bylo úplně jasné, že natočit nějaké sólové demo, by tam bylo vyloženě škoda. Takže jsem nadšeně zavolal ostatním, navezli jsme tam aparáty už den předtím, každý si našel svoje místo, a plán byl jasný – nahrát to „naživo”, všichni spolu.

Měli jste na to nějaké zkoušky či soustředění?

Ne, haha. Ale je pravda, že jsme už spolu odehráli dost koncertů, a dobře se známe. Muzikanti přišli do studia a vůbec nevěděli, co budeme točit. Jen kytarista Pepa znal dopředu jednu písničku, ostatní je předtím nikdy neslyšeli. Chtěl jsem to dotvořit až přímo na místě. Měl jsem připravenou aranž pro dechy, ale všechno ostatní jsem chtěl nechat na muzikantech. Forma písničky byla daná, ale že bych někomu říkal: „tady v tom taktu zahraj tohle”, jsem naprosto neměl v úmyslu. Vybral jsem si lidi, kterým důvěřuju, a o kterých vím, jak jsou talentovaní.

Do studia sis pozval poměrně hvězdnou sestavu muzikantů. Budou ale mít čas s tebou hrát i na koncertech?

S kytaristou Pepou Štěpánkem už hraju pár let a je to dost fajn. Bubeník Jan Janečka toho teď zas nemá tolik, i když v létě třeba hrál s Honzou Muchowem a taky má teď malé miminko. Basista Kuba Vejnar taky už hrál na minulém turné. Jediný, kdo to má s časem opravdu komplikované, je pianista Jan Steindorfer, který hraje s Ewou Farnou a poslední dobou dost koncertují v Polsku. A polští agenti bookují kapely mnohem později, kratší dobu před konáním, než jinde. A Ewa je jeho hlavní kapela. Já se teď také chystám do Polska, měl bych tam mít asi deset nebo jedenáct koncertů, ale i když to není za dlouho, ještě ani pořádně nevím, kde budu hrát.


Už ses několikrát „dobře zapsal” svými skladbami použitými ve filmech. Chystá se něco v tom směru?

Právě v Polsku. V únoru bude mít premiéru drama Plan B, a tam budu mít skladbu. Tady v Čechách v nejbližší době o ničem nevím. Ale vlastně si vůbec nejsem jistý, jestli mě mainstreamové publikum zná kvůli písničkám z filmů. Jasně, hodně lidí vidělo Lidice nebo Bobule, a možná je i zaujaly ty písničky, ale vůbec si nejsem jistý, zda když je slyší, vědí od koho jsou.

Patříš k těm, kteří hrají jak sami, tak s kapelou. Liší se pak ty skladby, když je hraješ v odlišném aranžmá?

To, jestli hraju sám nebo s někým samozřejmě určuje ekonomika. Měl jsem tři podoby koncertů: s velkou kapelou, kde byly i smyčce – před rokem jsem třeba hrál v Trutnově, a tam nás na podiu bylo dvacet, pak se standardní kapelou, a sám. Nechtěl jsem, aby to bylo například trio, něco mezi kapelou a sólo verzí. Takže s velkým orchestrem jsou aranžmá pevně daná, hudebníci je dostávají v notách, s kapelou ale ostatním plně důvěřuju a jsem vlastně rád, když mě občas překvapí něčím, co si tam sami přidali. A když hraju sám, tak to záleží hlavně na náladě – občas to můžu klidně zahrát úplně jinak.

Oslovují tě současné technologie? Už jsem viděl i celý set písničkáře, který se doprovázel jen přednatočeným základem, který měl v mobilu a v reálném čase ho moduloval...

Spíš jdu opačným směrem. Před asi deseti lety jsem používal looper, všude ho s sebou vozil, i když šlo o takový těžký, kovový kus, takový ten původní Line 6 Delay, ještě ho mám někde doma. Už tehdy jsem si ale říkal, že ho nemá smysl používat ve všech písničkách, protože pak se ztrácí ten efekt překvapení. A přestal jsem ho využívat, protože jsem si najednou uvědomil, že mě to baví používat méně a méně., a ve finále už jsem ho měl jen ve dvou písničkách. Navíc člověk musí být na tom technicky hodně dobře a musí být zcela přesný. Navíc jsem si uvědomil – a asi to vychází z toho, že jsem začínal hrát po hospodách – že mám rád, když dochází k interakci s posluchači, když to ovlivňuje nejen výběr, ale i momentální podobu těch skladeb. A protože koncertuju hodně, rád i pro sebe dělám různé změny, abych si to zpestřil. Kdybych ale měl například sequencer, musel bych to zahrát pokaždé přesně a stejně. Já navíc opravdu nejsem technický typ. Moje kytara má jeden knoflík a moje kombo má jeden volume. Na složité aparáty s mnoha „čudlíky” kašlu! Nepotřebuju jich víc.

V jednoduchosti je síla...

Přesně. Pamatuji si, že jsem kdysi, už to je určitě více jak deset let, hrál ve Vídni s Davidem Kittem. A on už tehdy, kdy dnes už běžný přístup, kdy kytarista hraje s laptopem, ještě skoro nikdo neznal, měl na podiu bílý MacBook. A nastal nějaký krátkodobý problém s elektřinou. A když má někdo celý set postavený na tom, že na začátku udělá „klik”, a ono se nic nestane, je pak dost v pr...li. A přitom mně už se stalo i to, že jsem dohrával koncert úplně akusticky, protože nefungovala ani světla. Může se to prostě kdykoli stát. A je dobré s tím počítat.