Kytara od Vivian Guitars foto: Jan Nožička

Jan Vlasák (Vivian Guitars): Ergonomie je kolikrát nad zvukem

U kytarářů jsem se o letošním Festiwallu hodně zapomínal, zvláště u stánku Honzy Vlasáka. Kytary Vivian se stejně jako Millenium Falcona nevyplácí posuzovat jen podle vzhledu. Umějí hodně překvapit. A právě na to jsem taky jejich stavitele ptal.

Zkoušel jsem si ten podivnej zelenej Telecaster (Reguin Studio Classic). Když jsem to viděl v eshopu, vůbec jsem nevěřil, že to může dobře hrát. Jak je to možný?

To je moderní modifikace Telecasteru. Tam je všechno stejný, jen je tam mahagonovej krk.

Jo, ten je supr, ten se mi líbí.

A to hodně dělá zvuk odlišnej. Plnější, teplejší.

Napadlo mě, že jste byli docela líní vyřezávat, protože ty tvary jsou poměrně jednoduchý.

Tam šlo i jinej design. Kytaru jsme vyvíjeli s Romanem Pokorným.

Takže cílem bylo, aby kytara řvala: „Já jsem jedinečná.“

To je dycky. Každej chce, aby kytary vypadali jiný než ostatní.

A ta relic úprava byla momentální inspirace?

To jsem to párkrát omlátil, tak jsem si řek, že to dokončím. (smích)

Dělali jste kytaru i pro Frantu Štorma z Master‘s Hammer.

Dvě a teďka nově i bednu.

S jakýma požadavkama přišel a co jste mu rozmluvili?

Díky tomu, že je grafik, přišel s jasným tvarem. Zvuk jsme trochu řešili, ale tam je to taky jednoduchý. Naplno volume, co nejsilnější snímač ke kobylce a tím to hasne.

Totál mahagon, asi aktiva…

Nene, on má rád pasiv. Na druhý kytaře jsme použili moderní Seymour Duncan Black Winter. Můžeme víc zmínit ty bedny?

Určitě.

Já vždycky začnu něco z hecu. Přišel kámoš, jestli bysme uměli udělat kombíčko. Rozebrali jsme starý Fendery, okopírovali to a začlo to hrát.

Takže to byla stavba bedny na způsob Šílenýho Maxe, když to hodně zjednoduším?

(smích) Jojo. Pak jsme právě zjistili, že se bedny v 60. letech dělaly z masivní borovice a fakt to hrálo pěkně. Tak jsme si řekli, že zkusíme i něco jinýho: „marshallskou čtyřdvanáctku“. To nikdo nedělal masivní, a to hraje líp než originál se stejnejma reprákama.


Originál z 60. let nebo to, co se dělá dneska?

Oni to tenkrát nedělali. Dycky z překližky.

Kdo by se s tím taky chtěl tahat.

To váží stejně.

Fakt?

To je borovice, lehký dřevo. Těžká je březová překližka šestnáctka.

Rozebrat aparát, poskládat ho znovu. Takže v podstatě recyklujete.

To ne. Kolikrát to lexujeme a děláme komplet. Někdo dotáhne z Ameriky něco, co je rozbitý, tak to opravujem a u toho jsme všechno dělali znova. Když to člověk rozebral, viděl, jak se to dělá.

Nejdřív oprava a pak se to zvrhlo ve vývoj vlastních aparátů.

Přesně, ale spíš kabinetů. Do aparátů se netlačím, od toho jsou jiný.

Jak se to projevuje na ceně?

„Čtyřdvanáctka“ stojí kolem sedmnácti tisíc bez repráku.

A s reprákem?

To záleží. Lidi maj možnost vyzkoušet, jaký repráky by se jim líbily. Buď jim pomůžem to sehnat, nebo si musej dodat vlastní. Je to custom se vším všudy. O tom je celá dílna. Že si člověk vyladí aparát včetně kytary, kabelů, všechno od začátku do konce.

Ještě ke kytarám: je tam atypický řešení, který považujete vyloženě za svoje?

Když začínám dělat úplně novej tvar, víc dám na ergonomii. To si myslím je kolikrát nad zvukem. Když se ti na to dobře hraje, za chvilku se s nástrojem spojíš a najdeš si jeho kvality. I zvuk začne bejt lepší.

Jak to zkoušíte?

Taky hraju a ten člověk je součástí vývoje. Dochází do dílny a děláme mu to jako šaty. Zkouší kytaru: tudle hranka, krk, jak sedí. Vlastně se tím snažím předejít tomu, když už je to všechno hotový, že najednou začne řešit: „Teď mě něco tlačí, tohle se mi špatně drží nebo tady se nedostanu.“ Tohle všechno se musí eliminovat už během výroby.