Jiří Šimeček v současnosti (foto archiv JŠ)

Jiří Šimeček: Šedesátky i devadesátky byly fajn

„Piano by měl mít každý bubeník v popisu činnosti,“ říká další v sérii Sideman, bubeník Jiří Šimeček, doživotně spojený s kapelami jako jsou Toyen, Tichá dohoda, Jižní pól nebo Letadlo.


Jaké jsi byl dítě?

Rodiče se mi hodně věnovali, vedli mne ke sportu, ale i ke kultuře, a měl jsem takové dilema – dobře se učit a zároveň dost zlobit... Dítě jsem byl poměrně neklidné, záhy mne zapsali rodiče do přípravky Kuhnova dětského sboru, bavilo mne to, ale moc jsem tomu nerozumněl.

Muziku jsi začal vnímat přes koho?

Bavilo mne moderování dětských besídek, tam mne přivedl táta. A zároveň jsem tam i něco zazpíval či přednesl, haha... Taky si pamatuji, jak zajímavé bylo nahrávat desky pro rodiče, básničky, písničky, což bylo možné ve studiu, které bylo v pasáži Černá růže. Největší plus asi bylo, že jsem se narodil do rodiny, kde byla televize – což tehdy opravdu nebylo běžné – gramofon a rádio. Desky se u nás pouštěly hodně a první velký hit, který jsem vnímal, bylo "Tipi Tipso při Calypso, tančí se Calypso". Písnička, kterou převzala a zpívala Alice Farkašová, to mi byly asi tři roky, a údajně jsem si ji pouštěl sám na gramofonu a poskakoval do rytmu.

Co začátky tvého bubnování?

Sourozence nemám, k bubnování mne přivedl budoucí kolega ze všech kapel, či téměř všech, ve kterých jsem hrál, Petr Václavek. S tím se znám od sedmi let, on prý že bude basák a já bubeník... A tak to taky dopadlo, od roku 1974 do teď.

To, jak počítám, ti bylo šestnáct, sedmnáct. Předtím proběhl jen ten sbor? Na nic jiného jsi hrát nezkoušel?

Vlivů a vjemů bylo dost, nicméně já jsem hodně sportoval, věnoval se kreslení a hudbu, nebo spíš její aktivní provozování, jsem v tom období upozadil. Protože poslouchal jsem ji hodně. Byla 60. léta a mne inspirovalo a zajímalo hodně věcí, třeba mít klub jako Rychlé šípy. Nicméně hudební nástroj v tom v této době nebyl. Je to možná znát, byť jsem si potom ještě doplňoval piano, což by podle mě bubeník normálně měl mít v popisu činnosti.

Máš asi to štěstí, že jsi jeden z těch, kteří jsou schopni porovnat konec šedesátých let s počátkem devadesátek, dvou pro tuzemskou muziku dost důležitých období. Jak jsi to vnímal?

Pro mne to jsou dvě nejlepší období v mém životě. V 60. letech jsem to vnímal pocitově, v 90. to pak realizoval... ale od začátku. Vycházel časopis ABC, byly filmy Karla Zemana nebo třeba "Ikárie XB1" či "Limonádový Joe", poslouchal jsem singly, co táta nosil domů. Taky jsem viděl s rodiči koncert Petra Nováka & George Beatovens na Malé scéně v tehdejším PKOJF, nebo mne třeba rodiče vzali do kina Alfa na premiéru filmu "2001 Vesmírná odysea"... něco bylo ve vzduchu a to mne jako kluka moc ovlivňovalo.
V časopise 100+1 se psalo o Beatles, o filmu Žlutá ponorka, tam jsem viděl poprvé kresby z filmu, to bylo pro dvanáctiletého kluka terno, informace, filmy... Radůz a Mahulena, vzpomínám, jak jsem měl oči navrch hlavy, nazí lidé ve filmu... A hlavně přímý přenos přistání Američanů na Měsíci... No a křach – do toho přijeli Rusové a byl konec, nesl jsem to hodně těžce. Nechápal jsem, že nám OSN nechce pomoci.

A ty devadesátky?

To už jsem byl připraven na změnu, i když jsem tomu v prvním momentu moc nevěřil. Dělali jsme zkrátka hudbu, jak to šlo nejlépe, netušil jsem, co se může stát. Měli jsme kapelu Toyen, byla zajímavá, trochu jiná, byl tam vliv britpopu, ale zároveň s českými texty, lidi na ní chodili, první demonahrávky měly úspěch. Na tehdejší dobu jsem díky školám disponoval slušnou angličtinou a měl jsem v sobě hořkost ze zákazu Letadla, takže jsem musel chtít nejvyšší cíle a realizovat je. Můj sen bylo vždy hrát v CBGB’s, klubu v New Yorku; vždy jsem za normalizace nábožně naslouchal, kdo tam hraje, všechny ty moje oblíbené kapely Blondie, Lou Reed, Patti Smith či Talking Heads, ale nikdy jsem nemohl uvěřit, že by se mi to splnilo. Prostě jako má někdo sen mít třeba rychlý auto, nebo dům, já jsem toužil po New Yorku a zahrát si v CBGB’s. A díky panu Scottovi Murphymu a televizi ABC, která nás oslovila po koncertu v pražském Rock Café, a pochopitelně kapele, se to podařilo a sen se naplnil.


Pojďme ještě zpátky – jaký byl tvůj první muzikantský idol?

V 60. letech Karel Gott, Marta Kubišová a píseň od Yvonne Přenosilové "Tak prázdná", sledoval jsem všechny zpěváky v úžasném seriálu Píseň pro Rudolfa III., no a potom jsem viděl koncert Petra Nováka. Na přelomu základky a prváku na gymplu jsem pak viděl koncert kapely Modrý Efekt a bylo zaděláno. Začal jsem chodit na burzu s deskama a tam si koupil náhodou T. Rex – Marc Bolan mne ohromil, a už to se mnou šlo tehdy jasnou cestou – Led Zeppelin, Slade, Gary Glitter, Sweet, Pink Floyd, Black Sabbath... byl jsem ale neustále otevřen novým vlivům, čili ve druhé půlce 70. let přišla rána na bradu aneb punk a new wave...

Před rokem 1989 mnohé mladé nadšence do bubnování odradilo už jen to, jak těžké bylo sehnat slušné bicí, které navíc obvykle stály i v tom nejlacinějším provedení a z druhé ruky víc, než byl měsíční plat. Jak to probíhalo u tebe?

Začínal jsem od píky, nejdříve na krabice od bot, různě naplněné papírem, aby měly trochu jiný zvuk, to jsme byli na základce. Rodiče mne vedli k pořádku, a tak mne maminka zapsala na LŠU, a hned k legendě – k panu profesorovi Miloši Veselému. Tam jsem poznal hodně dobrých bubeníků a táta na to zareagoval tak, že mi v bazaru hudebnin koupil první, nutno říci dosti starou soupravu. Musel jsem ji sjednotit nástřikem, a v opravně bicích mi dali dohromady mechaniku. Za výbornou maturitu a přijetí na Karlovu Univerzitu, jsem pak dostal nové Amátky - stříbrnou sadu. Když se rozjelo Letadlo, tyhle Amati jsem prodal a koupil tehdy pod pultem, novou sadu Amati. Měl jsem zahraniční obutí, značku už nevím, ale frčely olejové blány, na bubínek jsem používal sypanou a činely nějaké lepší... Už nevím, možná to byly vývozní Amati. Po zákazu Letadla jsem ji zas prodal, a po začátku Jižního pólu koupil... no jo, novou sadu Amati. S většími rozměry, ale s méně tomy.

Takže první bicí zahraniční výroby sis pořídil až po Revoluci?

Ano, když nás pozvali v roce 1992 s Toyen do Cardiffu na Open Air festival, konaný k jejich státnímu svátku, mimo to, že jsem viděl komplet královskou rodinu v čele s královnou Alžbětou II. a princeznou Dianou, hráli jsme tam třeba se začínajícími Stereophonics. A za honorář jsem si koupil v Cardiffu, v pěkném obchodě s hudebními nástroji, nové bubny. Pearl, takovou základní řadu, černou včetně hardwaru. Líbilo se mi, kolik jsem tam za nákup dostal od zaměstnanců bonusů – paličky, futrály, bubenický odznak... To jsem neznal, bylo to fajn.

Zmínil jsi jméno Miloš Veselý, které znají i nebubeníci, a je to opravdu legenda. Jak dlouho jsi u něj vydržel?

U pana profesora Veselého jsem byl čtyři roky, čili základní kurs. Často vzpomínám na jeho bonmoty a glosování mého hraní, a taky na spolužáky, byl jsem v té jeho první bubenické třídě. Potom jsem k němu chodil už jen občas, měl jsem soukromého učitele Emila Šálka. Ale kolem roku 2000, když jsem pracoval pro ČT jako autor a moderátor, tak jsem v pořadu „Salón Český“ o panu profesorovi udělal jeden větší příspěvek... Myslím, že měl radost.

Jaký byl tvůj první koncert před lidmi? Jsi trémista?

To bylo v roce 1975, na Gymnáziu Budějovická, kde jsem studoval s mnoha zajímavými lidmi a potkával je na chodbách o přestávce. Byli tam tehdy Rudy Linka, Jaroslav Dušek, Tomáš Hanák nebo David Prachař, s Rudym jsme i jamovali. Ve škole bylo i hodně hudebníků, a v pavilónku, který patřil ke gymplu, byly koncerty – ve středu folkaři ze sdružení Šafrán, a v pátek to nejlepší, co zde bylo z bigbítu – od Modrého Efektu přes ETC... až po Bohemii. Tam jsme měli první koncert s HSB, bylo plno a na basu hrál už tehdy Petr Václavek...
A s tou trémou – jak kdy... Když jsme s Toyen byli support Depeche Mode, na „Devotion Tour“ v roce 1993, na fotbalové Spartě, tak jsem trému neměl. Odehráli jsme prý podle Martina Gora dobrý set, na „afterparty“ bral jako hotovou věc, že zítra dále pokračujeme s nimi do Lipska, No nepokračovali, jelikož byl nasmlouvaný jen jeden koncert. No a potom máme po letech koncert s Ekšarí pro třicet lidí, a já jsem nervózní jako pes... Starý pes.

S Letadlem, což už je dnes kultovní jméno české nové vlny, jste si docela užili nepřízeň režimu. Dnešní mladí kluci už vlastně vůbec netuší, jaké to je, když ti někdo “zakáže kapelu”. Jak to probíhalo?

Byl rok 1982, autokratický Husákovský režim, poplatný Moskvě a komunistické ideologii. Letadlo najednou tady mělo svůj „Londýn nad Vltavou“. Měli jsme všechno, co bylo povinné, pokud chtěl člověk neilegálně koncertovat – oficiální přehrávky, oficiálního společenského garanta a schválený repertoár. Ten byl navíc ze 2/3 autorský s texty Pepy Vondráška, a jen z necelé 1/3 převzatý... Vše fungovalo, měli jsme koncerty nabité k prasknutí, groupies, lidi kteří nám dělali promo, chodili poslouchat ke zkušebně... Vrchol byl v Lidovém domě v září 1982, kam přišla téměř tisícovka lidí. Tehdy se objevily první anonymní udání adresovaná zřizovateli, ten se nás zastal, ale před Mikulášem 1982 jsme jeli na koncert do Hořic v Podkrkonoší, a asi 14 dnů na to přišel anonym adresovaný mj. i Městskému výboru KSČ. Což už bylo něco, co končívalo problémy, občas až na hraně vězení. A my studovali na Vysokých školách. Nejvíce se mne dotklo, že vše bylo naprosto vylhané... Domů jsem pak dostal telegram od zřizovatele: “S okamžitou platnosti pozastavujeme činnost kapele Letadlo“. Byl to šok, pozvali si mne na detašované pracoviště, měl jsem sebou nahrávky a fotky z koncertů, jelikož jsem se chtěl bránit proti vylhanostem. Ten “úředník”, pravděpodobně příslušník StB, což si ale můžu jen domýšlet, si mne nechal na uzoučkém schodišti dva schody pod sebou, a místo nějakého jednání mne hrozně seřval. Že ví kdo jsme, kde studujeme, co dělají rodiče... V pouzdru u pasu měl pistoli, fotky a kazety mi hodil pod nohy a vyhodil mne. A to bylo vše. Úplně jsem se klepal, nevěřil jsem, a šel na léčení, celý zhroucený.
Sen se rozplynul. Potom se sice ještě odvysílal náš klip „Ryba“ v pořadu ČsT, ale to bylo vše. Ještě jsme se s Josefem Vondráškem ohradili proti Tribuně, kde kapelu Letadlo a kauzu „Nová vlna se starým obsahem“ řešili. Dostali jsme plošný zákaz, naštěstí bez osobních perzekucí. Kauza se ale nikdy neobjasnila, články v Tribuně psal anonym, jak bylo zvykem... Ale na čí objednávku zrušili v té době asi 20 kapel, často i velice známých, to už se asi nedozvím. A my měli „čest“ být mezi těmi prvními třemi – exemplárními: Pražský výběr, Jasná páka, Letadlo.


S Letadlem jste, myslím, že asi jako první u nás, hráli coververzi Bowieho Heroes. Znali ho tehdy vaši posluchači vůbec?

Davida Bowieho a hlavně berlínský triptych, jsme měli v Letadle hodně rádi, pořádali jsme tzv. "Bowiovské noci" , v překladu mejdany s holkama. Ano, lidé ho tehdy u nás zdaleka tolik neznali a neposlouchali, Heroes byl náš oblíbený song, a Pepa udělal skvělý český text. Když jsem pak po letech vydával CD Letadla, poslal mi management Davida Bowieho z Londýna, pro naší OSA, moc hezký mail, že "je těší, že v době rozděleného světa jeho hudba a její síla, nemají hranice...”

Když jste pak se zpěvákem a kytaristou Pepou Vondráškem založili Jižní pól, tak jste už problémy neměli? Žádné pozvánky k výslechu?

Ne, ne, Jižní pól vznikl okolo Vánoc 1984, názvem odkazoval na píseň Letadla, ale složení bylo původně jen trojčlenné Pepa Vondrášek, Petr Václavek a já, o něco později přistoupil nový kytarista Honza Hájek. Toho jsem později potkal znovu v Tiché dohodě. Pepa měl množství nových songů a nemělo to již s Letadlem až tak moc společného.

V polovině osmdesátých let si kdekdo pořizoval elektrické bicí nebo třeba rototomy. Tahle móda tě minula, nebo jsi je taky někdy měl?

Věděl jsem o nich dobře, ale pro můj styl hraní – velice jednoduchý, přímočarý, a „osminkově šlapající“, se nehodily.
Teď se to asi zdá neuvěřitelné, ale to, jak jsem tehdy hrál, bylo na tehdejší dobu poměrně inovativní. Mně šlo především o bubínek a jeho zvuk... Byl jsem bubeník s minimem dlouhých a častých breaků, což byl tehdy obecný a akceptovaný standard, kterému se většina bubeníků přizpůsobovala.


Už před listopadem 1989 vznikli Toyen, takže s příchodem svobodného hraní už jste byli dobře nastartovaní. Zmiňoval jsi zájem zahraničních médií i turné v USA. Co ti to vedle lidských zážitků dalo muzikantsky?

Celá skupina hrála dobře, byla dobrá atmosféra na koncertech a zájem publika, často se zkoušelo a byl velký zápal. Hudebně mi to dalo hodně, ohromné zkušenosti – nahrávali jsme v nejlepších studiích u nás, v New Yorku jsme zkoušeli na Manhattanu v Harold Dessau, kde třeba nahrávali Talking Heads nebo B-52´s, navštívili jsme studio Long View Farm, kde Rolling Stones nahrávali desky na počátku 70. let, měli jsme kolem sebe na tehdejší dobu zkušené lidi, a nabalovali se další, třeba Colin Stuart. Jen třeba nahrávat do širokých pásů ve Smetanově divadle byl zážitek. Do USA jsme se s Toyen vrátili znovu a s Davidem Ondříčkem, který o nás točil dokument „Once Upon A Time“ a rovněž klip ke skladbě „Last Free Swans!“, který se objevil na MTV London 120 minutes. To všechno vyvrcholilo zmíněným koncertem s Depeche Mode, byly to hektické zážitky a velké zkušenosti. Proto jsem to dělal – má to smysl. Jistě, teď je to běžné, vím, jak se teď jezdí do USA, do celého světa, ale v první „pětiletce“ 90. let to bylo neskutečné. Dnes jsem spokojený hlavně s tím, že vše, co se kolem Toyen točilo byla srdeční záležitost, spontánní nabídka – většinou po koncertu. Občas to byly maličkosti – pamatuji si ten skvělý pocit, když například štáb MTV London přijel do Prahy na koncert zorganizovaný Radiem 1 a Pepou Sedloňem, a měl podmínku, že Toyen bude na tom koncert v Bunkru hrát jako headliner... Pořád jsme tehdy vnímali něco nového, hráli jsme společné koncerty téměř s každým, s Bratrstvem, Priessnitz, Prouzou, EOST, Sebastians a dalšími... Taky si pamatuju, že jsme tehdy ty kapely nebrali jako support, ale tak, že to jsou i pro nás příjemné společné koncerty – s Lucií v KD Eden, s Lenkou Dusilovou a Sluníčkem, Vanessou Del Rio, Kurtizánami z 25. avenue... bylo to fajn.

V roce 1994 vzniklo dnes už pozapomenuté album Stará Kovárna aneb konec punku v Čechách, na kterém se rytmika Toyen sešla s duem Fanánek-Sahula a společně nahráli coververze punkových hitů s českými crazy texty. Jak k téhle bizarnosti došlo, a co tebe, který sice z punku vždycky vycházel, ale nikdy ho předtím sám nehrál, na tom projektu zaujalo?

Myslím, že prvotní bylo přátelství s Fanánkem. Byli jsme sice z jedné čtvrti, ale poznali jsme se osobně na koncertu Letadla, píše o tom ve své knize „Tak to bylo, tak to je“. Chtěl bubnovat a já mu sehnal první kapelu. Později jsem se hodně skamarádil s Františkem Sahulou, chodili jsme spolu na hokej na Slavii, do pražských hospod a tam už byl krůček nápadu, že jsem se s Fanánkem domluvil na projektu Stará Kovárna. Fanánek měl jasnou koncepci, vybrali jsme songy, Fanánek napsal texty. Nahrávalo se ve studiu Propast za neuvěřitelných okolností, např. utopené auto v rybníku, vznikla spousta peprných historek, podpořených alkoholem, ale vydavatel byl spokojený. A já také, nakonec se toho CD dělaly i dolisy, a František Sahula zaskakoval na turné Toyen jako kytarista. Byl to skvělý chlapík, byla s ním velká legrace, často na něj vzpomínám.

Toyen i Jižní pól se před pár lety nepříliš úspěšně pokoušeli o comeback. Proč myslíš, že to nevyšlo?

Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Z Toyen jsem odešel v roce 1998, tušil jsem, že bude brzo konec. Možná i proto jsem na poslední desku vložil na tehdejší dobu novinku – obrazový CD ROM. Tehdy jsem měl po rozvodu mnoho problémů, i zdravotních. Vlastně mě napadá, že celá hudební kariéra mne hodně stála v osobním životě, a nejen ta dobrá zaměstnání, která by si asi většina lidí udržela, a radši se na kapelu se vykašlala, ale koho to dneska zajímá...
Když se v roce 2010 obnovili Toyen, mělo se vlastně obnovit Letadlo! Ale k tomu nedošlo, nedomluvili jsme, a tak jsme obnovili Toyen v původním složení – Ivo, Petr, Petr a já. Měli jsme entuziasmus, nápady, pár slušných koncertů, včetně Open Air Festivalu. Chtěl jsem vydat alespoň EP, ale nedošlo k tomu, Petr a Ivo asi už neměli jako hlavní skladatelé motivaci. Nakonec se ukázalo, že už to fungovat nebude, na jedné straně Petr Chromovský a Ivo Heger, na druhé já a Petr Václavek.
V té době jsme se s Petrem nadšeně účastnili i obnovy Jižního pólu. Tedy nejdřív bez Petra, baskytaru hrál bubeník Ada Vitáček, později s Petrem, a i Honzou Hájkem, čili úplně to prapůvodní složení. Jenže pak jsem musel na operaci třísel a vystřídal mne Pavel Skala. A když skončili Toyen, tak asi měsíc potom jsem se dozvěděl, že skončil i Jižní pól... Ale důvody konce obou kapel by asi každý účastník interpretoval po svém.


Co ty a současné technologie? Třeba doplnění tradičních bubnů pady, triggery nebo jiné kombinace s elektronikou?

Je to zajímavé, kam může hudba směřovat, sleduji, jak dnes všichni pracují s loopy, sleduji nové syntezátory, analogové ze 70-80. let mám ale radši... a pochopitelně bubny. Kdybych se zase začal věnovat videoartu, což jsme vlastně původně s kapelou Verkauf-Musique dělali, asi bych si i doplnil vybavení. Chystáme takový večírek videoartu „My2&čas“, s mým spolužákem, kamarádem a videoartistou Ivanem Tatíčkem, k našim narozeninám, tam možná něco použiji.

Své současné bicí sis vybral podle čeho?

Kolem roku 2014 mne vynikající bubeník Tomáš Hobzek učil nějaké triky a rukoklady, a ovlivnil mne natolik, že jsem si pořídil ty Gretsche. Cvičím na ně doma, jsou mi velmi příjemné, subtilní, činely používám spíše jazzové. Zatímco ve zkušebně mám více rockové bubny. Záleží i jak je využívám, a čím na ně hraji.

Cvičíš pořád pravidelně?

Cvičení mám spíše jako psychoterapii, hraji doma, když mi není dobře, třeba v noci. Ale pravidelně cvičím s dvěma kapelami.

Posloucháš mladé kapely a hudebníky? Inspiruje tě něco? A nebo dáváš přednost spíš osvědčeným starým jménům?

Jistě, poslouchám, a objevuji neustále nové. Ostatně to jsem dělal celý život, z období glam rocku jsem si ponechal Davida Bowieho nebo Roxy Music, hodně se mi líbí David Sylvian, už od doby kapely Japan. Fascinoval mne nástup punku a především nové vlny britského synt-popu, Soft Cell, Ultravox či Visage, manchesterské kapely jako The Smiths, Joy Division, New Order a další postpunk a gotika – třeba Siouxsie and Banshees, Echo and The Bunnyman, Bauhaus, Sisters of Mercy, The Cure. V devadesátkách grunge, ale vzápětí i taneční kapely, to, co znělo ve filmu Trainspotting, hodně se mi líbil Moby. Potom jsem se přes skandinávské elektro-noir kapely dostal k jazzové současnosti – Erik Truffaz, Jazzanova, Us3, De Phazz, a jasně, pořád i klasika – Miles Davis, John Coltrane, jazzové fůze ze 70. let, desky Carlose Santany... Informace a poslech nového, to je základní požadavek. Neuzavírat se, snažit se pochopit novinky, proto jsem rád, že hraji se vzdělanými a mladýmilidmi, protože i díky nim získávám nové vjemy, nové fúze, synergie a výzvy.

Aktuálně působíš ve dvou nových kapelách. Co jsou zač a čím se pro tebe liší?

S Ekšarí jsme začali v lednu, a s mladými a dost talentovanými hudebníky – Marie Ladrová zpívá a píše texty a Pavel Lukáš na klávesy. Plus na basu Petr Václavek a já. Sudy Potu máme s Lumírem Tučkem, hraje na kytaru a píše texty, které zpívá, s jeho bratrem Ondrou, a na basu zase s Petrem. Základní rozdíl je, že Ekšarí má analogový synťák a ženský vokál, a nemáme kytaru, zatímco Sudy Potu mají jen kytary a mužský zpěv. Sudy Potu jdou více k rock ́n ́rollu „loureedovského“ střihu, Ekšarí je inovativní alternativní progres.

Jak se ti hraje s mladými muzikanty? Překvapují tě něčím, co z minulosti neznáš?

Mladí jsou fajn, že mají ve spoustě věcech nové přístupy, zároveň je roztomilé, když se jim líbí něco, co jsem už poslouchal v době, když nebyli na světě. Důležitá je hudební inteligence a pracovitost, a toho Marie i Pavel mají velký dostatek. Je mi s nimi dobře. Se Sudy Potu si zas užívám, „chlapská povídání” a řešení fotbalu, aut a kecy o hrdinných prožitcích neohrožených bardů a dobyvatelů „Všeho-kosmíra“.

Tradičně na závěr: Zpívajícím bubeníkem, leaderem kapely, kde ostatní hrají tvoje skladby, jsi nikdy být nechtěl?

Ne, nechtěl. Měl jsem vždy dost podstatné slovo v kapele i od bubnů, a věnoval jsem se i jiným věcem, než jen hraní na bicí. Malování – chodil jsem na výuku k ak. malíři Josefu Žáčkovi a taky ak. sochaři Jiřímu Jandovi. Měl jsem i nominaci na české Gramy, co se jim teď říká Anděl, na obal roku. Věnoval jsem se videoartu a dost dlouho studoval. Stále mne zajímá film, divadlo, mám rozepsanou knihu. Děkuji kapelám za to, co jsem s nimi jako bubeník dokázal, ale nemyslím, že bych byl pro buben zrozen. Je to jen forma vyjádření, která se mi na určité období stala zaměstnáním, ale větší talent mám asi jinde.

---

KDE HRAJE:

- Ekšarí (2017- )
- Sudy potu (2016- )

KDE HRÁL:

- HSB (1975-80)
- Letadlo (1981-83)
- Jižní Pól (1984-85, a pak zas 2014)
- Tichá Dohoda (1986, 2012)
- Eden (1987-88)
- Toyen (1988-98, a znovu 2010-2015)
- Nebezpečné známosti (1998-1999)
- Verkauf-Musique (2002-2010)
- Kočička (2016)

NA CO HRAJE:

Bicí:
Gretsch Jazz Kit, činely Anatoljan, řada Diamond Hi-Hat 13", Crash-Ride 18", Ride 21", hardware Gibraltar řada 5606 a Hi-Hat o řadu výše...
Ve zkušebně používám Mapex Saturn V

Paličky:
Balbex premium hickory jazz, a wire brushes vic firth, a floppy stick FS1.

VYUČUJE NĚKDE:

Vyučoval jsem hodně v 80. letech, byl tu velký boom mladých kapel a málo těch, kteří věděli jak na to. Měl jsem i několik žáků najednou, měl jsem informace...
Teď už neučím, učitelé jsou kvalitní, je velká konkurence, a možností je hodně. Asi bych už neměl, na rozdíl od těch 80. let, nic extra, co nabídnout.

"George" v roce 1992 (foto archiv JŠ)
Kapela Toyen na vernisáži malířky Toyen v roce 1992 (foto archiv JŠ)
Ekšarí 2017 (foto archiv skupiny)