Joe Bonamassa, zdroj: Wikipedie

Joe Bonamassa: pódiový gear na turné Redemption

Bluesrocková kytarová stálice Joe Bonamassa vydává v těchto dnech u labelu J&R Adventures své v pořadí třinácté studiové album Redemption, které koncem června předznamenal klip ke stejnojmenné skladbě, v srpnu následovaný studiovým záznamem z natáčení songu Mama Evil. Zatím zřejmě nejambicióznější Bonamassův počin s řadou hostujících hráčů a perfektně zvládnutou produkcí obsahuje 12 tracků, z nichž část už mohli slyšet američtí fanoušci na letní „ochutnávkové“ šňůře.

Album, na němž se kromě producenta Kevina Shirleyho podílela více než desítka muzikantů včetně bubeníka Antona Figa (David Letterman Band), basisty Michaela Rhodese, klávesisty Reese Wynanse nebo hornistů Lee Thornburga a Paulieho Cerraa, se nahrávalo ve studií v Nashvillu, Miami, Las Vegas, a také v australském Sydney.

Vedle desky Redemption vydal Bonamassa letos v květnu i další živé dvojalbum British Blues Explosion Live, přinášející záznam z vystoupení v britském Greenwich Music Time (londýnská Old Royal Naval College) a spolupracoval také s americkou zpěvačkou Beth Hart na 11 coverech z CD Black Coffee vydaném na začátku roku.

Následující popis Bonamassova pódiového arzenálu se vztahuje k letní části severoamerického turné a od evropské koncertní šňůry, která odstartovala 22. září v Helsinkách a končí 13. října v jihoanglickém Bournemouthu, se může samozřejmě lišit, což u tohoto muzikanta vlastnícího gigantickou sbírku vintage nástrojů, zesilovačů, efektů atd. není nic výjimečného.


Kytary

Bonamassa je celou svou kariéru nejvíce spojován s kytarami Gibson a Fender, což na tomto turné potvrzoval i výběr jeho hlavních nástrojů. První jmenovanou značku zastupoval starý Les Paul Standard 1960 „The Ragin Cajun“ osazený firemními PAF humbuckery s krémovými kryty cívek a druhým LP Standardem 1960 byla verze, kterou si kytarista pořídil v roce 2010 při pobytu v JAR. Třetí Standard z roku 1956 trochu klame povrchovou úpravou v odstínu čokoládového burstu, což je ovšem refinish provedený v roce 1978.

Bonamassovy Les Pauly mají často struny uchyceny na opačné straně struníku – zpětné přetažení přes hřbet stopbaru snižuje tenzi strun za kobylkou, někdy může eliminovat jejich praskání v místě kontaktu s kamenem a díky menšímu úhlu se částečně mění i charakter zvuku. Toto řešení přijde mnohým hráčům přirozenější než zvyšovat celý struníkový segment manipulací se stavěcími šrouby.

Trojici letitých Fenderů Stratocaster vévodil tzv. „Best Strat“ z roku 1955 s olšovým tělem a přepražcovaným hmatníkem (silnější jumbo pražce), druhý Stratocaster z roku 1955 s jasanovým korpusem byl naladěn do open-A a třetí exemplář, velmi podobný „Best Stratu“, opustil továrnu Leo Fendera v roce 1956.

Všechny popisované Stratocastery mají identickou povrchovou transparentní úpravu Tobacco Sunburst krytou nitro lakem, vintage ladicí strojky, javorové hmatníky a bílé jednovrstvé pickguardy. Modely 55 jsou vybaveny pevnými kobylkami a varianta 56 disponuje vibratem Synchronized s šesti vruty.

V arzenálu nechyběly ani dva Telecastery v přírodním provedení Blonde – absolutní vintage klasika z roku 1952 byla v minulosti ve vlastnictví britského kytaristy Terryho Reida (Don Henley, Jackson Browne, UFO, Bonnie Raitt atd.), který okolo roku 1968 nahradil původní krkový singl humbuckerem Gibson a další sběratelský exponát představoval Fender Nocaster 1951 s krkovým humbuckerem Gibson PAF.

Oba Telecastery mají samozřejmě řádnou patinu, staré typy kobylek s vaničkovou základnou a trojicí válečkových mosazných kamenů, černé pickguardy a celojavorové krky. Část skladeb se neobešla bez kulatějšího a měkčího soundu pololubových Gibsonů ES-335 – modelu 1962 TDC s nylonovými kobylkovými kameny a verze 1967 Sparkling Burgundy vybavené vibratovým struníkem Maestro Vibrola.

Na kytarách byly nataženy silnější struny Ernie Ball namíchané ze setů Power Slinky a Skinny Top Heavy Bottom (.011-.013-.018-.030-.042-.052), pro slide party používal kovové bottlenecky Jim Dunlop série JB a oblíbenými trsátky jsou dlouhodobě Dunlop JBJ III Herco Gold vycházející z modelu Jim Dunlop Jazz III.


Aparatura

Hlavy a 4x12 kabinety Marshall, Suhr, Friedman, Category 5, Two-Rock apod. tentokrát Bonamassa nahradil čtyřmi komby sestávajícími z dvou signovaných tweedových modelů Fender Joe Bonamassa ’59 Twin-Amp s výkonem 80 W, trojicí preampových lamp 12AX7, čtyřmi koncovými elektronkami 6L6, reproduktory Celestion JB-85 a dvojice komb Dumble Overdrive Special z dílny legendárního vývojáře Alexandera „Howarda“ Dumbla, za jehož aparáty dnes požadují někteří prodejci astronomické částky (vybrané kousky se prodávají i za 150 000 dolarů).

Bonamassa si na turné připravil model z roku 1984 a „silverface“ verzi vyrobenou v roce 1980, ke které byl ještě připojen externí box 1x12 z osmdesátých let, jenž dřív vlastnil kytarista Christopher Cross, jedn z čelních představitelů tzv. „Wesz Coast Soundu“. Původní repro Electrovoice bylo stejně jako u obou Dumble Overdrive Specialů 50 W vyměněno za Celestiony JB-85.

Konzistentní a dynamický zvuk bez kolísání výkonu pomáhal udržovat špičkový napájecí rackový zdroj Kikusui PCR2000M (1-270V AC / 1.4-380V DC, 40-500Hz, 2000VA), který u svého koncertního gearu používají také např. AC/DC. Pro přehlednější pódiový zvuk a minimalizaci problémů s odposlechy měla před sebou všechna komba i kabinet plexisklové tlumení ClearSonic.


Efekty

Z kytary vede kabel Klotz JBPP do další signatury v podobě kvákadla Jim Dunlop Joe Bonamassa Cry Baby Wah JB95 a odtud do zkreslení Way Huge Doubleland Special WHE212, což je raritní model vyrobený výhradně pro Bonamassu a skládá se z dvojice upravených drivů Overrated Special instalovaných do společného šasi.

Jeden kanál overdrivu je využíván pro humbuckerové nástroje a druhý pro kytary se single coilovými snímači. Obě sekce, zapojitelné i v sériovém modu, disponují identickými funkcemi Volume, Drive, Tone a ovladači středů pracujících na frekvenci 500 Hz, ale každá větev je osazena designově různorodými potenciometry.

Na první pohled trochu chaotické a matoucí použití odlišných velikostí i typů ovladačů (pot, mini-pot, fader) pro stejný parametr není náhodné a má samozřejmě své opodstatnění. Na rozdíl od jednotky umístěné v levé části krabičky (2x standard pot, 2x mini-pot) má pravá zkreslovací sekce většinou pevně nastavené tahové potenciometry hlasitosti, pásma 500 Hz a drivu, zatímco polohu klasického ovladače Tone Bonamassa během koncertu přenastavuje v závislosti na právě používaném nástroji.

K další úpravě zvuku slouží analogový chorus Way Huge Blue Hippo, jehož potenciometry rychlosti a hloubky vlny fixuje lepící páska. Pro napájení této trojice efektů jsou používány pouze 9V baterie. Z pedalboardu vede kabel do prostoru za komby, kde je umístěna modulace TC Electronic SCF Stereo Chorus/Pitch Modulator/Flanger (napájení přímo ze sítě) rozdělující signál, který je následně pomocí Lehle P-Splitterů (celkem 4 výstupy) poslán do aparátů.